O svých zkušenostech vypráví mladá autorka, která se zúčastnila měsíčního rezidenčního pobytu pro zahraniční dramatiky. Její text jistě vyvolá ohlas nejen mezi českými dramaturgy.
Právě jsem se vrátila… z ráje dramatikova, z londýnského divadla Royal Court Theatre. Divadla, v němž měly od jeho založení v roce 1956 premiéru hry téměř všech předních britských autorů včetně Johna Osbornea, Arnolda Weskera, Davida Harea, Caryl Churchillové, Martina Crimpa, Toma Stopparda, Sarah Kaneové, Marka Ravenhilla a dalších. Royal Court Theatre (RCT) se zaměřuje na současnou britskou i zahraniční dramatiku a jeho vizí je být „writerstheatre“, tedy divadlem orientovaným na dramatický text, nikoli na dominantní práci režiséra, jak to známe z českého prostředí, kde se často autor ocitá v roli vděčného a poníženého služebníka, napjatě očekávajícího, co ve výsledné produkci z jeho textu zbude. Režisér s dramatikem jsou v RCT rovnocennými partnery, od začátku se oba podílejí na vznikající inscenaci a divadlo nemá právo jakkoli zasáhnout do textu bez autorova svolení.
Šťastnou shodou okolností jsem získala v dramatické soutěži Cenu Alfréda Radoka zrovna v roce, kdy pořádající agentura Aura-Pont navázala spolupráci s tímto divadlem, a tak jsem se za podpory Českých center ocitla v Londýně spolu s dalšími deseti mladými (25–37 let) dramatiky. Letošní devatenáctý ročník hostil autory z Indie, Kanady, Libanonu, Mexika, Nigérie, Rumunska, Singapuru, Sýrie, Španělska a Švýcarska. Od založení tohoto programu jsem byla teprve druhým českým účastníkem (po režisérovi Jiřím Pokorném).
RCT má dvě scény, větší Jerwood Theatre Downstairs pro téměř 400 diváků a Jerwood Theatre Upstairs pro 60 lidí – tam se také konala většina našich seminářů.
Intenzivní každodenní program pobytu (s výjimkou víkendů) zahrnoval dopolední a odpolední workshopy, setkání s dramatiky, režiséry, členy uměleckého vedení divadla, večerní návštěvy londýnských divadel i výlet do Brightonu. Zhlédli jsme inscenaci rané hry Hothouse Harolda Pintera, Othella v divadle Globe nebo později zfilmovanou hru Tonyho Kushnera Angels in America. Na setkání s námi přišly veličiny domácího dramatu: stárnoucí nositel Nobelovy ceny Harold Pinter, československý rodák Tom Stoppard, nejoceňovanější hvězda současné dramatiky Martin Crimp či David Hare.
Dramatik a režisér jako tým
Jednou z podmínek účasti bylo měsíc před zahájením pobytu odevzdat zcela čerstvě (v šibeničním termínu pěti týdnů) napsanou divadelní hru ve vlastním jazyce, kterou RCT nechalo přeložit. V druhé části stáže nám pak byli přiděleni jednotliví profesionální režiséři a herci, s nimiž jsme na své hře několik dní pracovali. Přístup „mé“ režisérky Tessy Walkerové mě zcela ohromil. Jak jsem posléze pochopila, dramaturgická dovednost byla jaksi samozřejmou schopností každého režiséra (či spíš režisérky, protože Anglie v posledních zhruba třech letech zažila boom režisérek a z našich jedenácti profesionálů byli muži jen dva). Není divu, že země plodí dramatické talenty, jestliže všichni, kdo se na divadelní produkci podílejí, jsou připraveni dramatickému textu posloužit. Ke hře se zde přistupuje jako k verzi, která je teprve výchozím bodem, a všichni zúčastnění, tedy režisér, literary manager, script advisor a dokonce i herci jsou tu proto, aby přispěli svými zkušenostmi a náměty k dokonalé výsledné verzi. Až dosud jsem byla zvyklá (pravda, ze svých skromných zkušeností s dvěma scénickými čteními a jednou rozhlasovou produkcí), že práce dramaturga či režiséra spočívala převážně ve vyškrtávání – bez valné možnosti tomu jakkoliv zabránit.
Tessa Walkerová podrobila mou hru důkladné analýze, trpělivě se mnou rozmlouvala o motivacích postav, o logičnosti, emocionální uvěřitelnosti jejich jednání, o funkci jednotlivých scén, takže jsem až díky ní pochopila, co přesně jsem napsala, proč ta která scéna funguje a jakým směrem bych se měla vydat při další práci na textu.
Vrcholem naší stáže bylo večerní představení v Theatre Downstairs (přišlo neuvěřitelných tři sta diváků), během něhož byly ve scénickém čtení představeny desetiminutové výňatky z našich rozpracovaných her.
Aktuálnost a pohotovost
Britské divadlo je založeno na jazyce, dialogu, staví více na slovech než na obrazech. Zabývá se aktuálními společenskými a především současnými politickými problémy – a divák očekává, že se bude bavit.
V českém prostředí přetrvává jistá nedůvěra k hrám s aktuální společensko-politickou tematikou, ale převaha našich „nadčasových“ her má jistě i praktický důvod. Ve srovnání s britským je české dramaturgické plánování, kde se vytváří repertoár na rok i více dopředu, dosti těžkopádné, takže pro českého autora, jehož text nemá naději na brzké uvedení, ztrácí zpracovávání látky, která zanedlouho zastará, jakoukoli přitažlivost. V Anglii je samozřejmě nesrovnatelně více příležitostí, kde lze nové hry uplatnit (jen v samotném Londýně jsou alespoň čtyři divadla zaměřená výhradně na nově vznikající dramatiku), zároveň je zde obrovská konkurence.
Zcela unikátní je v RCT způsob, jakým se vybírají hry na repertoár. Divadlo ročně obdrží 3000 až 3500 her, všechny je přečte a všem autorům zašle odpověď. Na hodnocení a rozhodnutí, která hra bude uvedena, se však nepodílejí jen dramaturg(ové) a šéf divadla jako u nás, ale tým deseti až dvaceti lidí v čele s člověkem, který se jmenuje literary manager (obdoba našeho dramaturga; zde literární manažerka, která tento tým řídí). Vedle něj tu působí režiséři, pomocní režiséři, dramatici, vedení divadla a další zainteresované osoby, které vypracovávají posudky a stanoviska k jednotlivým hrám, o nichž se ještě později na jejich schůzkách („script meeting“) diskutuje. Konečné rozhodnutí uměleckého šéfa je tedy podloženo důkladnými přípravami. Tento způsob dramaturgického výběru, nazývaný grid, který zformoval již zakládající šéf RCT George Devine, zajišťuje divadlu trvale vysokou úroveň textů, která má za cíl posouvat – a také posouvá – britskou dramatiku vpřed.
Pro člověka tak introvertního, jako jsem já, nebylo snadné účastnit se všech diskusí a veřejných prezentací a být dennodenně vystaven tak intenzivnímu sociálnímu životu, nicméně jsem odjížděla plna inspirace a s radostí, že existuje místo, kde se v dramatiky a jejich hlas vkládá tolik důvěry, nadějí a respektu. I když – a to zas Angličané závidí nám – jsme zemí výjimečnou tím, že se zde dramatik může stát prezidentem.
Autorka je dramatička.