Norbert Holub se narodil 7. dubna 1966 v Jihlavě. Vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, dnes pracuje jako internista, nefrolog a nukleární lékař v jihlavské nemocnici. Zabývá se také psychosomatikou a bio-psycho-sociálním pojetím moderní medicíny. V roce 2003 se stal kmenovým členem občanského sdružení WELES. Je zastoupen v antologiích Ryby katedrál, Lepě švihlí tlové a v českém čísle Kwartalniku literackiego FA-art 1–2/1998. Překládá z polštiny a ruštiny (J. Brodskij, V. Vysockij, R. Wojazcek aj.). Střídavě propracovává dlouhodobé projekty Osobní spis (básně vepisované do autentických dotazníků) a Bláznící básníci (psychopatologie v životě a díle slavných umělců). Z bibliografie: Zrcadlo pod jevištěm, Ladění (Mladá fronta 1989), Muž vymýšlející vejce (Profil 1990), s Luďkem Navarou: Sfinga (Petrov 1995), Cizí sonety (Petrov 1996), Úplně úzké úly (Petrov 1999), Suché sochy stínů (Petrov 2004).
Lagenae
Vzpomínáš si na ty láhve,
jak v každé druhé z nich
seděl jeden pivní Jahve,
malý a obézní?
Tou zelení neusmíříš bohy
a ani jinou obětí
si nevynutíš od dětí
souhlas k políbení nohy.
Tou hnědou nemůžeš nic oslavit,
ale ani červenou ne.
Ve své podstatě jsi jen bezbarvý,
i když oděn skvostným rounem,
v němž se děje další záchyt
kousků zlata lesklých strachy.
* * *
Namnoze
při pohledu na lebku
nemyslívám na mozek
(jeden o voze, druhý o koze).
Ohřívám si na sporáku polévku
a srdečně dychtím po touze.
Co říci pěkného o kostech?
Že jsou v nás hluboko jak hosté,
kteří zašli jenom na návštěvu
a za chvíli dali sbohem našim střevům.
Sliznice žadoní dál o steh,
jenž je zbaví infekčního řevu.
Nakonec nás ten kalcium-fosfát přežije.
Zbude z nás jen kus barvy jak z vlhké sépie.
Revoluční sonet
Hlavy se v košatinkách vezou.
Ať poznají, co je státní znak!
Koruna a lev nad pavézou.
K činům se málokdo nepřizná.
Nechť to byl buran nebo hezoun,
nezbude potom ani obrys z nás.
Už přivádějí další mukly ze Zón
a smrt je jako vždycky ohyzdná.
Nechtějme však, aby byla krásná.
Že vůbec je, to nám musí stačit.
Přísahat můžeš na Bibli či na snář,
i když bys na kuchařku radši.
Je tolik krví ve výseku Krásna…
Škoda jen, že jsme byli sráči.
Hlavy bez trupů omotané fáči.
Kostní moučka
Strávit dětství u vyhnívací nádrže
poblíž masového mlýna.
Proč ne? – Vody dost, leda že
by byla napřesrok jiná:
už žádná z kapalin,
– jako hnůj hustá.
A jejich ústa
ji rychle zapálí,
že shoří ve chvilce.
Nejdříve vzplanou lekníny,
pak bahno. A cíl cest
se změní potom ve stíny,
které vrhají plameny
jako červená znamení.
Vegetable
Ti z nás, kteří přirostli
k hlinité zemi
břichem zaprášeným od rostlin,
nemohli se mít
kupodivu líp.
Vůně je sytí
z neodkvetlých lip.
– Jak sladké hnití!
Ti z nás, kteří kořeny
prorostli až v nebe
(jako temné znamení
sama sebe),
v kraji velkých lebed
kvítím jsou zbroceni…
* * *
Svět zhoustl do svátečních šatů
Popíjím slabý grog a silnou mátu
Svět zhoustl do ranní kocoviny
– Být tak někde jinde někdo jiný
Svět zhoustl do mokrých monstrancí
Holčičkám je zahrán cit
Svět zhoustl do dalšího slunce
Tvůj život váží míň než unce
Svět zhoustl do dvou kilometrů
V koncích již tyčí se trůn
Svět zhoustl do rozcípnuté hvězdy
Která tě postaví ke zdi
* * *
K ránu tak žensky přiléhavý Bože,
měsíc přehráváš smyčcem zrudlých vložek,
ale ona používala spíš kapesník
s čínským vzorem. Byla sice noblesní,
ale nevěřila tomu dědičnému výmyslu.
V žádném uchu nezní dostatečně přesný sluch:
ty strašné struny potřebuji nejdřív vidět.
Žulový val závidí lesk své slídě…
To chvění jsem podědil od rostlin,
smutečním dechovkám již vloni odrostlý.
Hubené zvuky v hudbu ještě neztloustly,
v kuchyni si ověřím bosou nohou nahost lin.
Již bylo zaděláno rumělkovou jíškou,
do které slunce namočilo žlutý piškot.
Večer tak božsky přiléhavá ženo,
znám jenom Tvoje křestní jméno.
Galerie
Přítomné kresby dnes už zavedeného malíře a grafika Michaela Rittsteina (nar. 1949) pocházejí z nevelké výstavy v prostorách národního podniku Kniha ve Vodičkově ulici v Praze v roce 1984. V té době Rittstein, nepřehlédnutelný představitel generace nastoupivší počátkem sedmdesátých let, vytvářel především obrazy a kresby s rozmáchle nahozenými figurami s výraznou tvarovou nadsázkou. Měl za sebou mj. období kreseb lidských živočichů pohybujících se v socialistickém rodinném či jinak intimním prostoru. Sem patří řada dusných a hysterických, takzvaných panelákových (králíkárnových) kreseb, plných bojůvek – metaforicky zachyceného drobného, usilovného násilí; domácí hierarchie. „Vnímám různé absurdity v třecích ploškách jedinců a nějak je prostě akcentuju,“ vyjadřuje se obecně ke svému životnímu postoji mnohem později Rittstein. Kresby epizodického (tedy drobně epického) charakteru byly vybrány i k souboru sonetů o generaci mladšího Norberta Holuba. Analytický pohled je tu pomocí personifikovaných věcí a humpolácky vizualizovaných vztahů nejen ostrý, ale i pobaveně sebeironický. Zaznamenává pohledy trochu okaté.
Vincenc Lichnovský