David Stuart Davies
Dvojí hra na Baker Street
Přeložila Lenka Bělková
Jota 2006, 208 s.
Charakteristickým znakem detektivního žánru je fakt, že romány tvoří řadu: jakmile si čtenář oblíbí nějakého detektiva, žádá si další příběhy, v nichž vystupuje. Cyklus může být do té míry populární, že se stane neukončitelným. V tomto ohledu jsou příběhy Sherlocka Holmese jak modelové, tak i výjimečné. Doyle se sice Holmese zbavil, ale pak bylo třeba vynášet z jeho archivů další dobrodružství a nakonec ho i vzkřísit. Když pak velký detektiv odešel na penzi a Conan Doyle na věčnost, netrvalo dlouho a začaly vycházet další jeho příběhy. Neboť literatura – a nejen ta detektivní – je také hra. Dvojí hra na Baker Street patří z holmesovské série k těm nejpovedenějším, protože hra, kterou s kánonem hraje, je závratná, důmyslná a především přesvědčivá. Podle čeho se vlastně pozná pokračovatel od původního autora? Nepatrně hloupější Watson a o málo arogantnější Holmes může celé kouzlo pokazit. Kritériem úspěšnosti je dokonalost kopie – a přitom i její originalita. Davies tuto techniku dovedl k dokonalosti: svůj příběh začíná dřív, než začíná klasická série. Přitom nás každá kapitola utvrzuje v tom, že Daviesův příběh je nejen možný, nýbrž i nějak nezbytný, protože leckdy vysvětluje neznámé okolnosti známých případů a z posunuté perspektivy. Dvojí hra je stejná jako kanonické knihy, je to originální, protože dokonalá kopie, a přitom je všechno naopak. Jenže právě proto je tak věrohodná.
Miroslav Petříček
Milan Tichák
Když padly hradby
Burian a Tichák 2005, 185 s.
Obrázky starší než jeden a půl století ukazují naše města ježící se věžemi za neprodyšným prstencem hradeb. Uvědomíme si nad nimi velikost proměny života, zahájenou jejich prolomením. Pevnostní město Olomouc na ni muselo čekat déle, o to prudší však byla následující expanze, která obalila historické jádro věncem předměstí. Historik Milan Tichák líčí na vybraných detailech asi půlstoletí vývoje Olomouce od pádu hradeb zhruba do druhé světové války. Věnuje všestrannou pozornost stavebnímu vývoji – továrny, kavárny, plovárny – a souběžně nás seznamuje s významnými Olomoučany, kteří se o rozkvět města zasloužili. Na jejich osudech lze sledovat i stýkání a potýkání českého a německého živlu v Olomouci. K půvabu knihy přispívají četné reprodukce dobových fotografií, na něž jako ne už nejmladší pamětník pohlížím s nostalgií – do nenávratna odtekla nejen voda, ale zmizely i vodní toky a s nimi mosty a nábřeží; domlely mlýny – se šťastnou výjimkou solných – a z exkluzivního hotelu se stalo hráčské doupě. Autor v sobě harmonicky spojuje znalosti a schopnost jimi nenudit. Je to už jeho čtvrtá kniha o jednom městě, předchozí (Vzpomínky na starou Olomouc, Paměť olomouckých předměstí, Příběhy olomouckých pomníků) jsou neméně hodny doporučení.
Jan Novotný
Miloš Doležal
Proti zlému krompáč a lopata
Karmelitánské nakladatelství 2006, 198 s.
Činnost Miloše Doležala je hodna řádu: léta trpělivě vyhledává zestárlé, vpravdě dožívající účastníky střetu s dvěma mory, hnědým i rudým, a dává jim slovo – bez velkého mudrování nechává promluvit samotnou řeč životních příběhů. Dal by se z nich složit portrét jedné generace s typickými vlastnostmi, zkušeností a osudem; generace, jež v něco věřila, neváhala za to jít bojovat, žila se smrtí za zády, po vítězství až běda dočasném sražena a vláčena režimem tak nízce mrzkým, ponižována, přezírána, zapomínána. „Čistý štít, rovná páteř a slušnost“, definuje ji jeden z těchto mužů, a ač to vypadá prostě, přece už tomu dnes v plném významu – co to znamenalo tehdy! – rozumí málokdo. Ony strázné, někdy snad až mučednické životy měly svou váhu, žel málokdo si jich váží. Ta váha se platila draze a v pevné měně, a přece dnes ztrácí hodnotu, neboť nyní se žádá lehkost. Každý z těch příběhů by vydal na román, jenže ho nikdo nenapíše. Jeden ten muž „nevezl se s dějinami jako černý pasažér“ – a co z toho, když dnes víme, že z dějin se dá – hezky česky – vykecat. Je to smutné, ale snad ne tolik, snad z toho všeho přece jen cos důležitého zbylo, co zůstane do budoucna. – M. D. takto vydává třetí svazek svého druhu, věřme, že ne poslední.
Jiří Zizler
Tomáš ze Štítného
Život svaté Alžběty
Paseka 2006, 76 s.
Tomáš ze Štítného je zakladatelem česky psané odborné literatury. Jako laik zpřístupnil myšlenky reformátorů širokému okruhu lidí, čímž si ovšem vysloužil i nelibost církve, neboť psal o věcech vyhrazených pouze osobám duchovním. Nicméně patřil spíše k ortodoxnímu proudu teologického myšlení, dokonale znal Bibli, v níž našel základ svého konání. Málo známá skladba o sv. Alžbětě vychází knižně vůbec poprvé. Alžběta Durynská (1207–1231) byla dcerou uherského krále Ondřeje II. Již od dětství byla zaslíbena durynskému lantkraběti Ludvíkovi IV., s nímž vyrůstala na hradě Wartburgu, a ve čtrnácti letech za něj byla provdána. Spojovala je láska i hluboká zbožnost, zejména na straně Alžběty, která vždy projevovala soucit s nejchudšími. Ludvík však zahynul při křížové výpravě, Alžběta byla příbuznými vyhnána, děti jí byly odebrány, a tak zbytek svého krátkého života zasvětila chudým a vstoupila do františkánského řádu. Čtyři roky po své smrti byla svatořečena. Štítný podrobně vylíčil její život s výchovným a mravoličným záměrem a překvapivě čtivým jazykem. Editor Jaroslav Kolár připravil text k vydání na základě materiálů z pozůstalosti Františka Ryšánka, který se autorem i touto skladbou zabýval celá desetiletí. Doplnil jej o zasvěcený úvod, slovníček a poznámky. Můžeme si tak zpřesnit nejen obraz o Štítném, ale i o českém středověkém písemnictví vůbec.
Milan Valden
Antonio Machado
Kastilské pláně
Přeložil Jan Vladislav
BB art 2006, 172 s.
Antonio Machado patří k nejvýznamnějším španělským básníkům 20. století (ač nepsal jen poezii) a tento výbor přináší reprezentativní průřez jeho básnickým dílem. Jako učitel francouzštiny pobýval na několika místech své milované země a dal se inspirovat jejími kouzly i těžkostmi. Pocity melancholie projektoval do své první sbírky Samoty (1903), z níž publikace prezentuje spíše subjektivně formulovanou krajinnou lyriku, kterou pak Machado dovedl k dokonalosti ve své nejznámější sbírce Kastilské pláně, vydané v roce 1912 (pod tímto názvem vyšel roku 1962 též v překladu Jana Vladislava první český výbor z Machada). Básním z této sbírky, jak lze soudit i z titulu, věnuje výbor největší prostor, čítaje v to hlavně dlouhou epickou báseň Zem Alvara Gonzáleze (která tu vyšla dokonce už v roce 1937). Změnu Machadova uměleckého rukopisu přinesly následující Nové písně (1924), které – jak můžeme v mistrném překladu shledat – pracují s principy lidové poezie, a o řadu let později i Sonety, které nás seznamují s básníkovou reflexí tragédie španělské občanské války (Machado ostatně zemřel na vyčerpání při přechodu hranic do Francie roku 1939).
Lenka Jungmannová
Peter Marshall
Astrologie světa
Přeložila Eva Křístková
BB art 2005, 436 s.
Fatalismus astrologie ve společnosti, která mocensky determinuje lidskou individualitu k nehybnosti hvězdných nebes, dokáže probouzet u lidí aktivního přístupu k životu poměrně silnou nelibost. Všichni chtějí být Sluncem, Venuší, Jupiterem či Altairem a zářit v půvabech temnotami. Prvenství nejžalostnějších ze současných astrologií přísluší doktríně čínské s jejím primitivním dualismem chovatelů draků. Ponejvíce slouží k oblbnutí mocenskými klamy nic netušící oběti, pokud se nechrání kritickou vírou v Absolutno. Samozřejmost geometricky nalinkovaného řádného života láká spousty prosťáků, jichž se najde vždycky dost – proto astrologie s vábničkou předurčenosti života do poslední chvíle vcelku bují. Vždyť kdo by neznal mágy v hábech a sudice v sibylských flitrech, malující značky do formulářů a faustovsky hledící k obloze, aby rozluštili její osudná tajemství? Origenes varoval už před osmnácti sty lety: „Hvězdy jsou pouhými znameními, a nikoliv hybnými silami; lidé o nich nemohou mít přesné vědomosti, ač mají vůči jejich představivosti velikou moc.“ Vykládat budoucnost z minulosti nelze, protože životní události jsou bez kauzální příčinnosti a žádný člověk není předurčený; lidský úděl mají lidé kulturně přímo vnucen! Už vůbec není jasné, co čeká astrologii při objevu dalších fatálních hvězd!
Vilém Kozelka
Zdeněk Miler
Robot Miki
Albatros 2006, 71 s.
Jeden z prvních českých komiksových hrdinů vznikl v druhé polovině šedesátých let pro časopis Ohníček. Robot Miki je však komiksem jen napůl, nenajdete tu klasické bubliny, ale veršované komentáře děje a dialogy pod obrázky. Univerzálního robota, který umí kdeco, najde chlapec jménem Jirka a hned v prvním díle pro něj má velký úkol – zrušit prvního září vyučování. Následuje proměna Mikiho v superfotbalistu, kovboje nebo pumpu. Polovinu knihy se pohybujeme v Africe, kde Mikimu a Jirkovi dělá průvodce lev, jemuž pomohou utéct ze zoo. Děti možná zarazí určitá formálnost, když Miki Jirku oslovuje „pane můj Jirko“. Mne nejvíc překvapila krutost podařených kamarádů, nevadí jim nachytat (tedy zabít) několik motýlů do své sbírky; když Miki spadne pod led, nezapomene tu pro Jirku udělat zmrzlinu z jiker a mlíčí nebo si zotročí pilouna, a jakmile ten je na svém hřbetu doveze, kam potřebují, utrhnou mu jeho pilu (s níž porazí banánovník). Nejsou ale ani příliš poctiví – aby se dostali do Afriky, přepadnou loď mířící do Grónska; když má lev hlad, ukradnou pro něj špekáčky, zebře zase oblek… V závěrečném díle, nazvaném Dárci, pak využijí létající koberec, aby se po soudružsku rozdělili s kamarády o jablka v cizí zahradě. Milerovy ilustrace jsou zaměnitelné se slavnějšími v Krtečkovi a díky minimu textu je kniha vhodná především pro nečtenáře; děj se dá lehko pochopit i bez něj.
Jiří G. Růžička
Adalbert Stifter
Pohádky, pověsti a legendy
Přeložil Hanuš Karlach, ilustrovala Lucie Müllerová
Vitalis 2005, 79 s.
V roce 2005 uplynulo dvousté výročí narození krajinného vypravěče a malíře Adalberta Stiftera, rodáka z Horní Plané, který se ve své tvorbě k šumavskému, dnes českému a rakouskému pomezí často vracel. Stifter ve svém díle buduje napětí konfrontací osudů postav s kresbou nedotčené přírody svého dětství. V souboru Pohádky, pověsti a legendy, který tvoří jeden ze svazků nového vydání Stifterova díla v nakladatelství Vitalis a je adresován dětem, se setkáváme s výběrem lidových vyprávění z povídek Hvozd, Žula, Kočičí stříbro, Lesní poutník, Popsaná jedlička a Vánoce. S výjimkou Popsané jedličky jsou texty opatřeny novými názvy a kráceny. Taková ediční práce má svá úskalí, ale i opodstatnění. Přitažlivější a celistvěji komponovaná jsou tradovaná lidová vyprávění z časů morových epidemií (Morový ptáček, Děvče z ostružin) nebo pověsti (Čertova stěna, O skrytých pokladech). Některé z textů bychom mohli považovat za obrázky z venkovského života (Svatá noc, Na Ořešíně), jiné působí bez znalosti původní povídky trochu záhadně (Králové z Třístoličníku nebo Pilná Dora). Ediční počin by však mohl podnítit četbu nezkrácených Stifterových povídek. Ilustrace Lucie Müllerové sice vycházejí z lidové tradice, ale hutná barevnost a jakoby předstíraná statičnost obrazů je v našem kontextu ilustrační tvorby pro děti ojedinělá.
Jana Čeňková
Slovo a smysl 4/2005
Časopis pro mezioborová bohemistická studia přináší přehled literárního vzdělání tuzemských i zahraničních odborníků. K zahraničním bohemistům nelze mít výhrady: vzděláni v české literatuře i vědě, rozvíjejí myšlenky tvůrčím způsobem, že jejich studie může číst i laik. Oproti tomu žalostný obraz nynějšího bohemistického dění skýtají příspěvky tuzemské, bez přehledu o literatuře současné, kde novum je Bohumil Hrabal, jehož dílo se uzavřelo v únoru 1997. Dalšími „černými koni“ našich bohemistů jsou K. J. Erben, J. V. Sládek, B. Němcová, V. Nezval a jiní poetisté, F. Kafka, M. Proust – prostě sláva!, rozvíjení odkazu autorů, kteří jsou již po smrti, a nemohou se proto bránit. Trochu se vymyká „dušičková“ vzpomínka Daniela Vojtěcha na zemřelého redaktora Lexikonu české literatury Jana Lehára; ale jinak jenom samé rozmělňování notoricky známého literárního fundusu, polemizování o tématech odlehlých a tance na hrobech. Vposledku jsou zajímavé překlady Záviše Kalandry The reality of Dreams a Jakuba Demla Dreams of Prague. Mimoděk působí současná bohemistika morbidně: co si pomyslet o zařazení citátu J. E. Sojky: „…pitevním nožem toho neb onoho novějšího básníka probádati, a snadno lze prorokovati jakoby z útrob obětního zvířete.“ Pěkně děkujeme, bohemisté!
–vk–
Rafael Azcona
Los europeos
Tusquets Editores 2006, 304 s.
Rafael Azcona (1926) je ve Španělsku známý především jako úspěšný filmový scenárista. Málo se však dosud vědělo o jeho prozaické tvorbě, která je v posledních letech editory a kritikou znovu objevována. Jeho román Los europeos (Evropané) vychází téměř po padesáti letech v necenzurované a upravené reedici. Děj románu je situován do období frankistické diktatury konce padesátých let. Hlavní postava, Miguel Alonso, je mladý kreslič, který se složitě protlouká v hlavním městě Madridu a jehož život se soustřeďuje pouze na každodenní existenční trable. Z této šedi jej jednoho dne vytrhne syn jeho šéfa, Antonio, a vezme ho na prázdniny na Ibizu s jediným cílem: svádět cizinky-turistky, které již v té době silně provokují konzervativní katolickou morálku Frankova Španělska. Oba hrdinové postupně poznávají a odhalují frivolní a zhýralý svět španělské smetánky, která se na ostrov sjíždí. Zatímco Antonio se plně oddá dekadentním radovánkám ve stylu dolce vita, jak známe z Felliniho, skeptický Miguel zůstává stranou. Nakonec přece jen prožije hořkosladký milostný románek s Francouzkou Odette, díky němuž se zaplete do nebezpečných sítí, kterým se vždy snažil vyhýbat. Román současně vykresluje dobu absurdních a zároveň traumatických situací, které jsou vlastní totalitním režimům. Kniha je navzdory dobovým literárním trendům napsána s humorem a ironií.
Daniel Nemrava