Letošní ročník festivalu Love Planet po cestě z Tábora do Prahy zchudl o několik pódií a o desítky vystupujících. Divák byl odkázán jen na Rock stage a Pop stage, milovníci taneční hudby pak mohli zavítat ještě na Dance stage (pouze v pátek) a do Red zone (propagační stan firmy Marlboro). Nevím, proč pořadatelé nasadili největší hvězdy, Ministry, Franz Ferdinand a Pet Shop Boys, do jednoho dne; na druhý den byl festival znatelně vylidněn, a tak se Ice-T, když znudil několik stovek lidí, kteří koncert jeho projektu Bodycount navštívili spíš ze zvědavosti, mohl vyřvat a předvést konečně „akci”. Letošní novinkou byla vlastní žetonová měna Love Planet. Za čtyřicet kaček jste pořídili kovovou minci z bratislavského koncertu Depeche Mode, za pětikorunu modrý umělohmotný žeton do košíku v supermarketu. Ceny ve stáncích s občerstvením, které „měnu“ byly povinny přijímat, však byly uvedeny v korunách, takže člověk musel stále počítat, kolik žetonů má vydat a kolik umělé hmoty dostane zpátky. Podle pořadatelů se tak sníží ztráty při vybírání provize od stánkařů. Čtyřicetikorunová hodnota žetonu však měla za následek i zdražení potravin, třeba pivo v kelímku stálo jeden žeton. Při výměně peněz na žetony jsem se ptal, zda bude možná i zpětná transakce po celou dobu festivalu. Prý ano. Když jsem si chtěl v sobotu po posledním koncertu vyzvednout své peníze, narazil jsem u prvního stánku na dlouhou frontu. Vydal jsem se k jinému, ale ouha, všechny ostatní už byly zavřené. Pořadatelé vydělali jednou na obchodnících a podruhé na návštěvnících, kteří si žetony buď zapomněli rozměnit, nebo to prostě nestihli. Tak se těším, že příští ročník bude zase programově bohatší.
Jiří G. Růžička
Letos vznikla ve Vídni nová literární cena pro (mladé) spisovatele z bývalého východního bloku – Der große Preis für osteuropäische Literatur (Velká cena pro východoevropskou literaturu, viz Zkrátka A2 č. 28/2006). Iniciátorem je Banka Austria, garantem rakouský PEN klub. Ceny si vážím, ale jistý problém mi působí. Oficiálně exhumovala onen podivný termín východní Evropa. Co to vlastně je? Podle německých automap a třeba německé Wikipedie jde o země za hranicemi Polska. Z geografického hlediska je to, co je označeno za onu východní Evropu, dnes střední Evropa a balkánské země: ČR, Slovensko, Maďarsko, Polsko, Slovinsko, Bulharsko, Rumunsko a země bývalé Jugoslávie. V kontextu ceny je tedy termín Osteuropa jednoznačně politický. Naráží na politickou minulost a na vše, co bylo (a je) spjato se stigmaty „zemí materiálně a duchovně poškozených“ komunismem. Název znepokojuje tím, že jeho iniciátoři myslí (omezeně) politicky a hospodářsky; z pohledu banky. Osteuropa/Eastern Europe jako obchodní značka je degradující název, to vědí všichni v západním světě, ruku na srdce. Proč ji používat v literatuře? Porota ceny vidí Evropu brýlemi z doby studené války a autorům dala chtíc nechtíc najevo, že se své minulosti, své nemoci zvané osteuropäisch, prostě nezbaví. Doufám, že prémie, jež má směřovat do budoucna, své anachronické začátky přežije o desítky let. Předseda světového PEN klubu Jiří Gruša mi na otázku, proč název odsouhlasil, odepsal, že to cítím emocionálně, pračesky, a nazývá se to hrdost. Něco na tom bude. Nebo jsem spíš idealistka, která se snaží o nové vidění Evropy, alespoň té kulturní.
Milena Oda
„Každý rok dělá Letní filmová škola v Uherském Hradišti radost divákům, městu i pořadatelům,“ píše spokojeně Tereza Brdečková v Respektu (31. 7.), a ani v textu, ani za ním nepřizná, že se na organizaci festivalu podílí minimálně jako lektorka úvodů a překladatelka. Podobně, a nutno říci, že mnohem častěji, se vede některým autorům i v jiných tiskovinách.
Například Právo pravidelně inzeruje čtení, kterých se autorsky účastní jeho redaktor Jaroslav Rudiš, a jen někdy při oslavných recenzích na jeho tvorbu (knihy, scénář k filmu, divadelní hra) podotýká, že patří k zaměstnancům listu. Na pomyslné hranici mezi tím, co by se mělo a nemělo, je i radostná recenze v Právu na knihu (tentokrát přiznaného) redaktora Jakuba Šofara. Je jasné, že Česko je malé, odborníků málo a že různorodé aktivity jednotlivců se zákonitě musí čas od času někde protnout. Je proto rozumné a užitečné dodržovat pravdilo maximální průhlednosti. To znamená, že redaktor v textu uvede, kdo s kým v daném kontextu co. Je-li na to líný, nechť nechá podobné kulturní počiny zhodnotit konkurenci.
Martina Křížková