Již více než měsíc trvá současná blízkovýchodní krize, která způsobuje obrovské množství materiálních a lidských ztrát u všech zúčastněných stran – v Izraeli, na palestinských územích i v Libanonu. Zvláště obyvatelé posledně jmenovaného státu trpí v důsledku intenzivních válečných operací, jejichž hlavními aktéry jsou izraelská armáda a milice šíitského hnutí Hizbulláh. Většina arabské veřejnosti včetně novinářů přitom pochopitelně ve větší či menší míře straní právě „islámské rezistenci“, vedené Hasanem Nasrulláhem. Nicméně se i v arabských novinách objevuje snaha o střízlivý a objektivní pohled na současný konflikt a jeho zařazení do kontextu složitých mezinárodních vztahů.
Bojovně protiizraelsky a protiamericky byl naladěn komentář Fawzího al-Asmara, palestinského publicisty a aktivisty žijícího trvale v USA. V článku s názvem Pokračující izraelsko-americká neschopnost, uveřejněném 5. srpna v libanonském deníku as-Safír, označuje izraelskou intervenci v Gaze a v Libanonu za naprostý neúspěch. Nejenom že Izraelci při své obrovské technické převaze nedokázali zabránit zabití a únosu svých vojáků na samém začátku krize, ale nejsou ani schopni zlomit odpor milic Hizbulláhu. „Vyrovnanost bojů v této válce je pro Izraelce varovným zjištěním. Jejich letadla sice bombardují Libanon, ve stejnou dobu jsou ale izraelská města vystavena raketovým útokům Hizbulláhu. Izraelci tak konečně pochopili, že arabská krev není o nic levnější než krev židovská.“
Izraelský neúspěch přinese podle autora změnu v poměru sil na Blízkém východě, což ovšem bude rána zejména pro nejvýznamnějšího izraelského spojence Spojené státy a jejich projekt „Nového Blízkého východu“. Ten ostatně není ničím jiným než pokusem o podrobení celého regionu americko-izraelské kontrole. Jasně se to ukázalo v případě Palestiny, kde Američané i přes všechny své proklamace o podpoře demokracie odmítli tolerovat řádně zvolenou vládu poté, co ve volbách zvítězily jim ne zrovna nakloněné síly. Idea vývozu demokracie je navíc mylná už z principu: „Demokracie musí vycházet z vůle lidu, přičemž se předpokládá také jistá úroveň sociální spravedlnosti, a nedá se tedy koupit jako oblek u obchodníka.“ Celý projekt „Nového Blízkého východu“ tak považuje Fawzí al-Asmar za mrtvě narozené dítě.
Ústředním tématem je válka mezi Hizbulláhem a Izraelem i pro státem kontrolovaný tisk v Sýrii, podle něhož povede současná krize k posílení vlivu Damašku v regionu. Velké podpoře se na jeho stránkách těší libanonské šíitské milice, což je i případ článku s názvem Nasrulláh – nový arabský hrdina, který byl otištěn v syrském deníku ath-Thawra 5. srpna. Článek se zabývá postojem izraelských Arabů k současnému konfliktu. Ten se údajně po invazi do pásma Gazy a zahájení bombardování Libanonu značně přiklonil na stranu šíitských bojovníků. Autoři citují arabského poslance v izraelském Knesetu Wásila Tahu, podle něhož byl hanebný izraelský útok na Gazu a Libanon plánován dlouho před únosem izraelských vojáků. Salím Abú Salúk z převážně arabského severoizraelského Nazaretu, kam z Libanonu dopadlo několik raket, zase prohlásil, že se rozhodně necítí jako oběť Hizbulláhu, ale naopak jako oběť Izraele. Vzrůstající protiizraelské nálady místních Arabů, kteří jsou krajně pravicovými politiky označováni za „pátou kolonu“, potvrdil údajně pro agenturu AFP i novinář Saíd Udwí, který doslova prohlásil: „Izraelští Arabové považují Hasana Nasrulláha, který je schopen proti Izraeli nasadit obrovskou vojenskou sílu, za nového arabského hrdinu.“
Poněkud jinak je ovšem na aktivity Hizbulláhu nahlíženo v úvodníku saúdskoarabského deníku al-Ukáz z 15. července. Již otazník a dva vykřičníky za titulkem Legální opozice?!! jsou výmluvné. Autor totiž polemizuje se samotnou legitimitou útoku libanonské šíitské milice na izraelskou armádu, která vedla v polovině července k izraelskému útoku na Libanon, a nesouhlasí ani s tím, že si nárokuje titul „libanonský národní odboj“. Tento titul údajně Hizbulláhu nepřísluší, a to hned z několika důvodů. Zejména je tomu tak proto, že Hizbulláh nejedná z pověření libanonské vlády, ale v souladu „se zájmy zahraničních či jiných subjektů“. Podobné zpochybnění legitimity Hizbulláhu bylo možné v průběhu krize nalézt v saúdskoarabských novinách hned několikrát.
Podle al-Ukázu je navíc Hizbulláh činěn zodpovědným za současné neštěstí obyčejných Libanonců, protože jeho „nepromyšlená akce vyvolala tuto sice nepřiměřenou, ale v zásadě očekávatelnou izraelskou reakci, kterou mnoho lidí zaplatilo životem“. Izrael navíc jednal de facto v sebeobraně, zatímco Hizbulláh jako útočník přišel o značnou část sympatií mezinárodní veřejnosti. Nepromyšlené a nesystémové řešení problémů považuje autor úvodníku za typickou vlastnost arabských politiků, kteří se prý potřebují naučit řešit sporné záležitosti za pomoci diplomacie.
Vinu Hizbulláhu na rozpoutání konfliktu přiznal stejný den i sloupkař egyptského al-Ahrámu Abdalláh Abdassalám. Ten napsal, že jen těžko může být za legální odboj považována organizace, která se rozhodla bez vědomí své vlády vyhlásit válku sousednímu státu a dát mu tak záminku k napadení libanonské suverenity a bezohlednému ničení infrastruktury a lidských životů.
Na stranu Hizbulláhu se nepostavil ani Abdalazím Hamád v článku s názvem Obrana nebo budování?, uveřejněném 7. srpna ve stejném listu. Na druhé straně ovšem akci libanonských šíitských bojovníků neodsoudil podobně jako předchozí dva kolegové, nýbrž se snažil nalézt dlouhodobé příčiny současné krizové situace. Ty podle něj spočívají v tom, že v blízkovýchodním regionu nepanuje rovnováha sil, a o hegemonii tak soupeří pouze dva nejsilnější hráči – Izrael a Írán. Tato situace přirozeně vede k destabilizaci, která může ústit v podobné konflikty, jako je ten současný. Na titulní otázku Obrana, nebo budování? tak odpovídá, že za současné situace jsou arabské státy (včetně Egypta) okolnostmi nuceny soustředit se spíše na posilování svých vojenských kapacit než na budování prosperující společnosti. Z arabských států mají podle autora na výběr pouze státy Perského zálivu, které jsou pod vojenskou ochranou USA, a nacházejí se tak v podobné situaci jako Německo či Japonsko po druhé světové válce. Na adresu ostatních arabských států pak dodává: „Jen těžko si svůj osud mohou vybrat ty země, které jsou jím samy vláčeny.“
Z arabského tisku vybíral Zdeněk Beránek.