V dubnu tohoto roku informoval deník New York Times o stoupajícím počtu Američanů bydlících v autech. Nejedná se přitom o pobudy štítící se práce či dobrodružné povahy toužící po nespoutaném životě legendárních pionýrů Divokého západu, nýbrž o lidi zaměstnané v tzv. málo výdělečném sektoru. Přestože se často jedná o pracovní poměr na plný úvazek, nemohou si v New Yorku či jiné metropoli USA dovolit byt.
Vzhledem k celkovému stavu světa a neoliberálnímu trendu, který Evropu od počátku 90. let stále více přibližuje americkým poměrům, se nevyhneme zásadní otázce, co to vlastně lidská práva jsou. Nejedná se přitom o akademickou analýzu právní povahy, nýbrž o praktické zamyšlení s politickým dopadem: patří na počátku 3. milénia, v době nebývalého technického rozmachu střecha nad hlavou, lékařská péče a slušné vzdělání k základním lidským právům, či nikoliv? Lze tato sociální práva oddělit od práv politických? Určitým pomocníkem při hledání odpovědi nám může být snaha odlišit realitu od ideologie.
Teorie
Základní občanský instinkt by nás měl nabádat ke kritickému zkoumání toho, co se předkládá jako zdánlivá samozřejmost. Po listopadu 89 jsme si zvykli brát pojmy demokracie, občanská společnost a v neposlední řadě lidská práva jako něco, co se rozumí samo sebou, nicméně i ony mají svoji historii a politický kontext. Nestojí nad společenským děním, nýbrž jsou jeho součástí, ne-li přímo produktem.
Ačkoliv všeobecná definice lidských práv kodifikovaná Organizací spojených národů hovoří jak o politických a občanských, tak i sociálních právech, do povědomí občanů se dostala v zredukované podobě loga ,‚svoboda a demokracie“. Toto jejich jednodimenzionální pojetí je výsledkem předlistopadové politické situace v Československu a ostatních zemích bývalého východního bloku, kdy měl boj za politická a občanská práva absolutní prioritu. Zároveň se „vítězové“ studené války snaží vytěsnit sociální standardy dosažené v Evropě během 50. – 70. let nejen ze života společnosti, ale i z pojmu právo, a vzít jim tím jejich charakter nároku. Nicméně bída světa má mnoho podob a ještě více tváří, které ukazují, že naše zkušenosti zdaleka nelze absolutizovat – jiná země, jiné problémy, jiná zkušenost, jiné priority. Navíc ještě koncem 80. let byla v Evropě sociální práva předmětem obecného demokratického politického konsenzu, zatímco dnes je nejen zpochybňuje, ale i aktivně odbourává i tzv. nová levice. Vzorový příklad představuje právě Německo, ve kterém koalice SPD a Zelených prováděla tzv. reformy podle hesla „kdo má, tomu bude dáno“. Chceme-li vědět, kam takový vývoj vede, stačí se podívat na USA a především na země Latinské Ameriky, která se již v 80. letech stala laboratoří neoliberalismu. Dlužno dodat, že se kontinentální Evropa touto amerikanizací vzdaluje své duchovní a politické tradici, a tedy sama sobě.
Přitom již původní „západní“ koncepty společnosti založené na respektování lidských práv, jak jej zrodily americká a francouzská revoluce, nebyly zcela totožné. Zatímco americká varianta rozuměla svobodou především šanci jednotlivce uchopit štěstí za pačesy (pursuit of happiness), přihlásila se francouzská revoluce svým provoláním fraternité k ideálům solidarity. Tato deklarace kolektivní zodpovědnosti za stav společnosti byla chápána jako politický úkol, při jehož naplňování logicky připadá státu nezastupitelná role. Snaha Společnosti národů po 2. světové válce o normativní zakotvení lidských práv v jejich dvojdimenzionální podobě tedy – na rozdíl od aktuálního evropského vývoje – jednoznačně koresponduje se společenskou koncepcí solidárního společenství, nikoliv sociálního darwinismu. Jednou větou – Mezinárodní charta o lidských právech, jejíž součástí jsou Všeobecná deklarace lidských práv (1948)
a Mezinárodní pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966), charakterizuje člověka jako individuum, jehož důstojnost má i sociální dimenzi.
Praxe
Situace nejen ve většině zemí Střední a Jižní Ameriky, ve kterých je větší část populace pořád nucena žít v podmínkách extrémní chudoby, ale ve stále větší míře i v USA ukazuje, že nezájem státu o sociální důstojnost člověka zavádí práva občanská a politická ad absurdum. Přitom nejde jen o polemickou otázku typu, co je kupříkladu chudému analfabetovi platné právo na informaci či svobodu cestování, ale především o zodpovězení zásadní otázky: jaký má v dnešním reálně existujícím světě politika úkol a kdo ochrání občany před evidentním sociálním násilím? Podle teoretiků neoliberalismu spočívá její role především ve vytváření optimálních podmínek pro působení tekutého nadnárodního kapitálu, nikoliv v ochraně společnosti před jeho důsledky.
Zamyslíme-li se nad reálnými možnostmi řadového občana prosadit svoji vůli (samozřejmě za předpokladu, že vůbec nějakou má) vůči zájmům politicko-ekonomické oligarchie v podmínkách degenerující partokracie, která abdikovala na primát obecného prospěchu a zprostila stát zodpovědnosti za sociální rovnováhu, musíme přiznat, že je v Evropě stále menší a v bývalém tzv. třetím světě takřka nulová. Může se kupříkladu zemědělec v Senegalu ubránit proti subvencovanému evropskému zemědělství? Na tržišti v Dakaru, největším trhu zemědělských produktů v západní Africe, najdeme evropské plodiny, od brambor až po rajčata, nabízené za cenu, která je o třetinu nižší než domácí produkty. Zkrachovalé místní rolníky potom najdeme ve člunech mířících k španělským či italským břehům. A nebo bývalý drobný rolník v Brazílii, který byl pod ekonomickým tlakem či dokonce hrozbou násilí nucen vzdát se svého pole a nyní pracuje jako levná námezdní síla na nepřehledné sojové plantáži? Její majitel je zároveň guvernérem státu, na jehož území se plantáž nachází. Jakou šanci má v Africe či Latinské Americe místní potravinářská firma ubránit se dejme tomu koncernu Nestlé, který má na své straně nejen miliony dolarů, ale i zkorumpovanou politickou elitu té či oné země? Asi takovou, jakou by měl v ringu dvanáctiletý boxerský učeň proti Miku Tysonovi, pravil v dokumentárním filmu We feed the world Jean Ziegler, zvláštní zmocněnec OSN pro právo na výživu.
Common sense
Podřízení politiky ekonomice a ekonomiky logice maximálního zisku bez jakýchkoliv etických a sociálních vazeb ji vyjímá ze společenského organismu. To v konečném důsledku neznamená nic jiného než faktické zpochybnění role občana coby politického suveréna, kterou mu připsala francouzská idea republiky. Člověk přestává být mírou věcí a aktivním tvůrcem společnosti – stává se pasivní hračkou v rukou trhu.
Nepovažujeme-li deklaraci lidských práv pouze za jakési akademické abstraktum, nýbrž za konkrétní projev snahy o ochranu lidské důstojnosti, potom znamená kodifikace politických i sociálních práv uznání člověka jako tvora v pravdě společenského. Co z toho vyplývá? Mimo jiné toto: Existuje-li pokrok vědy a techniky, proč by z jeho pozitivních důsledků měly být vyřazeny celé sociální vrstvy obyvatelstva? A máme-li stát, kterému jsme v procesu civilizačního vývoje z dobrého důvodu přisoudili monopol moci, proč by jej neměl uplatnit i v oblasti ekonomického násilí, ať již na člověku či přírodě?
Pokud se o to někdo efektivně pokusí, je okamžitě celým sborem pravolevé politické „elity“ Západu i mainstreamovými sdělovacími prostředky označen za levicového populistu, aniž by se kdo pokusil objasnit, co vlastně tento pojem znamená a na co se vztahuje. Přitom například presidenti Venezuely a Bolivie, Hugo Chavéz a Evo Morales, nedělají nic jiného, než že naplňují svoji ústavní povinnost hlavy státu dbát o blaho všech obyvatel země. Činí to mimo jiné tím, že se v konkrétních podmínkách kontinentu snaží prakticky aplikovat chartu sociálních práv poté, co po sobě „samoléčící mechanismy trhu“ zanechaly sociální poušť. Ponechme na okamžik stranou různé ideologie a použijme Janem Masarykem tolik milovaný zdravý rozum, tedy to, co Anglosasové nazývají common sense. Co mluví proti tomu, aby stát kontroloval své přírodní zdroje a staral se o rozdělení příjmů z jejich těžby ve prospěch vzdělání, lékařské péče a sociální hygieny? Jaké racionální argumenty bychom mohli uvést proti dekretu prezidenta o přerozdělení neobdělávané půdy obrovských latifundií několika málo rodinných klanů mezi drobné rolníky, kterým ukončil stav připomínající spíše feudální společnost středověku než moderní republiku? Co je špatného na vládním programu, který si dal za úkol během deseti let vyškolit na 200 000 integrálních lékařů pro jednotlivé obce? Tento projekt se uskutečňuje ve spolupráci s Kubou v rámci výměny „ropu za lékaře“. Každý soudný člověk jistě uzná, že se jedná o smysluplnější využití přírodního bohatství než v minulosti, kdy z něj profitovala jen úzká skupina privilegovaných.
Politicko-ústavní kroky směřující k realizaci sociálních norem stanovených Mezinárodní chartou o lidských právech naplňují příkaz lidskosti i racionality a svědčí o vůli národa a jeho reprezentace nepodřídit se diktatuře kapitálu. Stát je povinen dbát na výstavbu škol a ostatních vzdělávacích zařízení a pečovat o ně. Tyto školy nesmějí být privatizovány. Když středoví politici a zglajchšaltovaná média začali malovat na zeď čerta v podobě „diktátora“ Moralese, zhodnotil hamburský arcibiskup a vedoucí Biskupské komise pro charitativní katolickou organizaci Misereor Werner Thissen celou záležitost takto: „Když demokraticky zvolený president Bolivie oznámí úmysl nově vyjednat současné smlouvy se zahraničními investory a dosáhnout tak přiměřený podíl chudého obyvatelstva na těžbě přírodních surovin, tak to má z hlediska politiky rozvoje (země) prostě smysl.“
Na závěr se vraťme zpátky do Evropy, konkrétně do Česka. Hospodářská, sociální a kulturní práva se stala součástí ústavního pořádku ČSFR a následně ČR. V 2. čl. Základního ustanovení Ústavy České republiky se zároveň praví, že „lid je zdrojem veškeré státní moci;...“ (1), „státní moc slouží všem občanům“ (3), a „stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství“ (7). Je na nás, občanech, zda budeme společenskou realitu těmito ústavními imperativy poměřovat, a nebo zda její utváření více či méně přenecháme „volné soutěži trhu“.
Autor je historik, religionista a sociální psycholog, žije v Hannoveru.