Antonín Rašek
Ježíšův bratr
Mladá fronta 2005, 248 s.
Josephus Flavius připomněl jednou větou popravu „Jakuba, bratra Ježíše, který byl nazýván Christos“. Věta bývá argumentem pro Ježíšovu historickou existenci, protože těžko najít důvod, proč by ji někdo Flaviovi podvrhl či pozměnil. Autor ji dokázal rozvinout v příběh nejstaršího syna Josefa a Marie, který snad mohl prožít klidný život po boku milované ženy, kdyby nebyl osudově strháván mladším bratrem, jehož bezbrannost, ale i výjimečnost v něm budily cit podobný lásce. Stal se něčím mezi Ježíšovým tělesným strážcem a učedníkem. Po jeho smrti se, byť ne zrovna s nadšením, ujímá pozůstalého stádečka jako biskup. Kniha přirozeně vybízí ke srovnání s u nás nedávno vyšlým Schmittovým Evangeliem podle Piláta. Zatímco Schmitt zobrazuje Ježíše nejprve zevnitř a poté očima Piláta, Rašek, i když píše v třetí osobě, vidí příběh výlučně zrakem Jakubovým. Schmitt ponechává Ježíšovo božství jako nikoliv nepravděpodobnou možnost vysvětlení událostí, u Raška v bratrově pohledu Ježíš nemůže být než člověkem. Tím víc vyniká Jakubova tragédie – obětuje sebe a své lásky něčemu, co beze zbytku nepřijal za své. Porovnání nedopadá pro českého autora špatně – Raškův Jakub je věrohodnější a jímavější než Schmittův Pilát. Zvláště se autorovi daří obrazy žen kolem Jakuba a Ježíše podané z mužské perspektivy, které někdy jako by vystoupily z Písně písní.
Jan Novotný
Karel Stibral
Darwin a estetika
Pavel Mervart 2006, 172 s.
Čtenáři knih Dawkinse a jiných neodarwinistů vědí, jaké problémy působí čistotě učení přebujelé paví ocasy, jelení parohy a jiné krásné, leč v boji o přežití spíše překážející výsledky evoluce. Je jistě pravda, že dámám se to líbí, proč ale sobecké geny v zájmu svého šíření v potomstvu nevypěstily jejich vkus tak, aby se jim líbily věci užitečnější? Jak vidíme z této knihy, která vznikla důkladným přepracováním a doplněním doktorské práce, Darwin vlastně nebyl řádným darwinistou. Připouštěl a dokonce se klonil k tomu, že smysl pro krásu je cosi primárního, patrného již u živočichů – parohy a chvosty se stávají užitečnými pro přežití díky tomu, že jsou krásné. Darwinovy estetické názory jsou roztroušeny v jeho spisech a korespondenci – autor je sebral, vylíčil jejich vývoj, vystopoval Darwinovu filosofickou četbu a doložil jeho zájem o písemnictví, hudbu a malířství. Povšiml si i ohlasu, který měl v české estetice, zejména u Josefa Durdíka, jenž se s ním osobně setkal. Z knihy před námi plasticky vystupuje Darwinova osobnost – až dojemné je např. jeho postesknutí, že přílišné soustředění na vědu mu odňalo někdejší požitek z četby básní (romány však rád četl pořád). Kniha o estetice je, jak si zaslouží, krásná, a to nejen dík autorovu věcnému a přitom barvitému jazyku, ale i pro reprodukce dobových ilustrací a barevnou přílohu.
–jn–
Kateřina Bobková-Valentová
Každodenní život učitele a žáka jezuitského gymnázia
Karolinum 2006, 282 s.
V roce 450. výročí příchodu Tovaryšstva Ježíšova do Čech se o „řádu“ mezi mnoha pracemi překladovými a domácími objevuje i tato původní, zaměřená na oblast školství. Precizní, materiálová, bez zbytečných teoretických úvodů. Kniha, jejíž obsah přesně odpovídá titulu, vychází z pramenů týkajících se české provincie v komparaci s provincií rakouskou, polskou a rýnskou. Najdete zde rekonstruovánu dobovou terminologii, podrobný chod jezuitských kolejí, studijní systém, ale i průběh volných dní, svátků nebo třeba jídelníček. Vše doplněno obrazovým materiálem, přehlednými grafy a tabulkami. Lahůdka pro zájemce o detaily, byť – což je dáno dochovanými materiály – situovaná spíše do první půli 18. století. Náš čtenář je však v otázce jezuitů dostatečně hermeneuticky předpřipraven. Ideově nejkrystaličtěji definováno ve Slovníku spisovného jazyka českého (1989, s. II/231) v hesle „jesuita“: „člen katolického řádu tovaryšstva Ježíšova, proslulého zvláště v 17. a 18. století užíváním brutálních prostředků ve službách církevní reakce“; a jako druhý význam: „člověk, který se svým jednáním, vlastnostmi ap. podobá jezuitům [...], zpravidla kdo překrucuje pravdu, skrývá pravou tvář, pokrytec; lstivý, úskočný člověk“. To jen aby bylo jasno.
Jan Linka
Zdenka Hammerová
Příliš tenkej led
Motto 2006, 287 s.
Na začátku je deník mrtvé mladé ženy: zdá se, že zemřela utrmácená všedností svého života a uvláčena depresí z pokusů banalitě uniknout. Její sestra pochybuje, byla-li její smrt skutečně nehoda či sebevražda, jak všichni věří, a v rodině jakož i v příbuzenstvu a mezi blízkými známými zahájí vlastní pátrání. Tomu ale nestojí v cestě nějaká výjimečná zchytralost pachatele (samozřejmě to byla vražda), nýbrž bezedná jalovost příběhů, jež se při tomto pátrání odhalují a postupem času nabývají až rozměrů komunální telenovely. Kriminální zápletka je už jen přívěskem zevrubného líčení takzvaných mezilidských vztahů, skutečných i smyšlených nevěr a především vyčerpávající péče o děti včetně kojenců. Čtenář, který není zvyklý na Večery pod lampou, se záhy ztrácí ve spleti Járů, Jardů a Liborů a ještě víc jej matou švagrové, tchyně a tetičky. Je až zvláštní, jak v tomto klubku rodinných a manželských patálií nakonec zmizí i tragika smrti mladé ženy: jako by detektivka byla jen hra a smrt pouhá dekorace. To, co patří k atributům klasického detektivního příběhu, zde paradoxně působí jako pěst na oko. Tajemné předměty, které nachází Lucie před svým bytem, jen podtrhují topornost, s níž se příběh vleče ke svému spektakulárnímu rozuzlení na půdě stodoly. Žánrové zařazení mezi detektivky je omyl, spíše jde o běžné ženské čtivo do kiosků ozvláštněné násilnou smrtí.
Miroslav Petříček
John Wesley Powell
Průzkum řeky Colorado a jejích kaňonů
Přeložil Otto Hauck
Dokořán 2006, 272 s.
Trampská knihovnička získala další přírůstek: cestovatelskou zprávu Johna Wesleye Powella z výprav do kaňonů řeky Colorado. JWP byl první, kdo popsal střední část coloradského povodí a Velký kaňon. Poprvé spatřili Velký kaňon účastníci Coronadovy výpravy roku 1540, a teprve za dalších dvě stě roků na něj narazil JWP. Měl jen jednu ruku, pročež se mu těžce pádlovalo, a patřil k těm, o kterých se praví: Bádal tam, kde bylo všechno bádání marné. Velký kaňon ze své působivosti neztratil – na jeho kraje přijíždějí lidé v autech, z plošinek se zábradlími fascinovaně hledí do hloubi a konsternováni se vracejí do svých klimatizovaných serailů. Instantní vnímání přírody za pomoci dopravních prostředků a sdělovací techniky zajímavým způsobem degraduje lidskou osobnost na vyměšující konzumenty. Objevování Nového světa s sebou neslo námahu a sebeodříkání, které připadá lidem z naší zčipsovatělé doby k nepochopení. JWP procestoval se svou výpravou coloradské kaňony zčásti na lodích, zčásti pěšky; líčení cest sepsal dle svého cestovního deníku, ocelorytiny byly vytvořeny na základě fotografických předloh. Zanechal svědectví o původních obyvatelích z povodí řeky Colorado a jejich kultuře. Mimoděk vydává svědectví i o uvažování bílého muže a vztazích s coloradskými Pueblany, tehdy ještě žijícími přírodním způsobem.
Vilém Kozelka
Jana Noseková
Přežili peklo. Portréty Izraelců z Československa, kteří přežili holokaust
Druhé město 2006, 148 s.
Příběh Židů, kteří se narodili na území bývalého Československa, přežili koncentrační tábory a domov našli v Izraeli, ztvárnila autorka fotografickou komparativní metodou. Dobové fotografie, většinou rodinné snímky z meziválečných let konfrontuje se současnými portréty z území státu Izrael. Soubor fotografií tak vytváří dokumentárně cenné panorama čtyřiceti osudů. Slabinou knihy, a to povážlivou, je však text. Není patrné, zda Michael Žantovský, uvedený jako jeho autor, napsal pouze úvodní slovo, nebo neumělým způsobem použil metodu oral history, či zda portrétované zpovídala autorka. V každém případě však jde kromě stylisticky chatrných záznamů výpovědí přeživších o silně nezvládnuté vedení rozhovorů. Aby mohly emoce vyvřít na povrch a aby byl dán dostatečný prostor lidsky i dokumentárně cenným svědectvím, musí být vytyčen rámec, v němž se svědectví pohybují, aby narativní bezbřehost nezahubila výpovědní hodnotu. Kniha je dvojjazyčná, anglický text je však lepší, ten český je zřejmě následným překladem, je ovšem plný kalků, slohových neobratností, ne-li přímo základních prohřešků proti stylistice češtiny. Škoda, samotný výběr zpovídaných vypráví o pestrosti osudů v mechanismu zla, které bylo monstrózní nejen svou krutostí, ale i strašlivou monotonií. Slušné, avšak nijak závratně kvalitní fotografie, mizerná textová část a v kontrastu k tomu neobehratelné téma...
Michal Janata
Radim Bártů
Dveře k míjení
Nakladatelství Lubor Kasal 2005, 40 s.
Plni očekávání otáčíme úvodní list útlé sbírky nezavedeného autora, která nás vzápětí ohluší proudem řeči, osloveními, spíláními, výčitkami, ale i vybízením a (ironickým) chlácholením, jež by vyznívaly jaksi do prázdna, kdyby se jim nedostalo čtenářova přitakání. Básník sebejistě oslovuje svůj implicitní protějšek (a mnohdy se naplněn zklamáním i zlobou nebojí zvýšit hlas až ke křiku), jako by si s ním chtěl vše vyříkat jednou provždy; svěřuje mu svou zkušenost, charakteristickou působivým prolínáním smyslových vjemů („vyhlížíme vítr / doufáme v hudbu“, „hubené světlo“), jejichž většinou absentující jednotící linku nahrazuje permanentní vzpoura na pozadí apokalypsy a všeobecného zmaru („a já jsem ztracen / všichni jsme ztraceni“). Někdy se až zdá, jako by tím básník promítal své ego do prostoru a zahořklý očekával odezvu, jejíž poloha je předem zřejmá. Expresivně laděná sbírka, v níž se ozývají dekadentní tóny v duchu Krchovského, nikoli ovšem tak sdělné a ani zdaleka tak vypointované, je vydařeným oslovením těch, kteří se chtějí podílet na básníkově vzbouření proti křivdám a nepravostem věcí, jinak však působí jako kaleidoskop naturalistických představ a vjemů ve volném verši.
Petr Andreas
Thomas Hylland Eriksen
Tyranie okamžiku
Přeložily Daniela Zounková a Miluše Juříčková
Doplněk 2005, 168 s.
Užívají v Norském království český vyhledávač Seznam a čtou tam Lidové noviny či Blesk? Jezdí se v Norsku z Prahy do Kolína? Náš oblíbený překladatelský tandem převáděl norské reálie na plné pecky do tuzemských v odvážných piruetách translací a čtenářstvo žasne! Jinak než s humorem se to brát nedá. Autor knihy je antropolog, zabývající se moderní dobou a kulturními jevy současnosti. Ve své studii se zabývá následky působení informačních technologií na každodenní život jejich uživatelů. Nezbývá než ho vzít za slovo a nechat zapůsobit na náš všednodenní život jeho knihu. Ač Thomas H. Eriksen onu skutečnost smlčuje, kniha je nejvýznamnější informační technologií v dějinách lidstva, protože trvá déle než chvíli. Jaká jsou jeho filosofická východiska? Norové jsou chalupáři, což naznačuje, že jsou nám něčím v mentalitě blízcí. Proporce jsou však odlišné kulturně, obzvláště tím, že v Norském království se nekrade: protože není proč a jelikož v Norsku jsou lidé skromní a mají dost. Až s takovým hodnotovým systémem lze uvažovat o kulturnosti. Etický postoj v České republice patří k téměř neznámým; dalo by se to nazvat „putování motivů“. V konzumní společnosti blahobytu bývá kultura odsouvána až smetena (což patří k úporným přáním konformistů). Mohu si připadat jako princezna Popelka.
–vk–
Cathy Boëlle a kol.
Klíč k náboženství
Přeložila Šárka Belivová
Albatros 2006, 143 s.
Kniha je strukturována jako malý slovník tří monoteistických náboženství a buddhismu. Autoři nezahlcují množstvím informací (přeci jen jde o knihu určenou pro studenty středních škol), nýbrž poskytují jen základní informace o uvedených náboženstvích a předkládají nejelementárnější problémy a termíny, se kterými se můžeme setkat. I přesto zde řada pojmů chybí a najdeme tu i několik nejasností či nepřesností: např. že „Muhammad je prorokem, jenž přepsal slovo Boží“. Vzhledem k tomu, že francouzská občanská společnost je sekularizovaná, snažili se autoři udržet metodický distanc a objektivitu, neboť cíl této práce spočívá ve srovnání toho, co mají ony náboženské směry společného. Českému čtenáři se tak do rukou dostává příručka, která se sice snaží být co nejpřehlednější, sdělná a komplexní, avšak v posledním bodě má poměrně velké mezery. Problém vidím hlavně v tom, kolik místa autoři věnovali křesťanství a judaismu na úkor islámu a buddhismu. V některých pasážích jsou navíc užita slova, jež v daném kontextu působí hanlivě. Titul této knihy v originále zní Malý slovník náboženství; název to není zrovna invenční, ale neurazí, což se o českém překladu rozhodně říci nedá. Spolu s otřesnou grafikou čtenáře spíše odradí než zaujme.
Klára Libertová
Jaroslav Němeček, Jiří Poborák, Hana a Josef Lamkovi
Tančící voda
Čtyřlístek 2006, 67 s.
Kromě čím dál pravidelnějších nových pokračování komiksu pro děti Čtyřlístek, která se přehoupla přes číslo 400, vydává stejnojmenné nakladatelství i úplně první epizody, bohužel však většinou v nazvětšovaném formátu A4 (v němž původně vyšlo jen prvních 10 čísel), a také speciální vydání. V posledním z nich pak najdeme dva příběhy. Jeden indiánský (Tančící voda) a druhý vesmírný (Bláznivá kometa). Zatímco první je jen laciným (jak bývá u posledních asi 200 Čtyřlístků pravidlem) odvarem hledání bájného indiánského pokladu, druhý se zmítá až na hranici surrealismu. Jakási kometa tu totiž povozí (a poté unese) na svém chvostu jednu z hvězd souhvězdí Blíženců. Myšpulín ale vymyslí vynález, jak se k hvězdám dostat a záhadu zmizení jedné z nich vyřešit. Využije k tomu ještědský vysílač, z něhož Čtyřlístek všechny přítomné vyláká na koncert skupiny Plameňáci. Když je vysílač prázdný, odlepí ho Myšpulín od země a záhy se Čtyřlístek ocitne u zbylé hvězdy souhvězdí. Tady je pak čeká lov na kometu (sami jsou ale loveni Siriem, hvězdou ze souhvězdí Psa, a naopak jim pomáhá Vodnář, Panna a Ryby). Kometa nakonec skončí tam, kam patří, v černé díře, a Čtyřlístek dostane nabídku, aby se stal třináctým znamením zvěrokruhu. Tu bohužel odmítne (jak by to mohlo být pěkné zakončení řady), Bobík zkrotí Býka a zapřáhne ho do Velkého vozu a pak hurá do Třeskoprsk. Inu, počteníčko...
Jiří G. Růžička