Mariazzel je poutním místem od roku 1399, kdy mu tehdejší papež Bonifác IX. propůjčil zvláštní odpustkový režim ve jménu mariánského kultu. Vyrostlo zde nejprve gotické chrámové trojlodí, které později pohltila monumentální barokní bazilika. Poutě k soše P. Marie s dítětem postupně nabraly na intenzitě, především ovšem v baroku. Z rakouského Mariazzelu se stalo jedno z nejznámějších a nejvyhledávanějších poutních míst střední Evropy. O cestovatelském ruchu a velkém návštěvním provozu svědčí i dnešní dny. Na náměstí přijíždějí vyšperkované euroautobusy, které vypustí své ovečky a zase spěšně odjíždějí, protože za nimi čekají další a další. Návštěvní fronty se rozlévají po celém městečku. To je protkáno sítí restauračních služeb a pohostinství, kam mizí unavení poutníci načerpat nové síly. Všude záplava cizích státních vlajek upomínající na rozšíření křesťanských idejí po celém světě. V přímém sousedství baziliky se krčí stánky se suvenýry. I tady jsou fronty. Vedle nejrůznějších poutních cetek, přívěšků, pohlednic, skleniček, holí, lisovaných alpských protěží, sošek jelenů a jiných kýčů je tu k mání i něco, co návštěvníka zarazí. Sady loveckých a vojenských nožů? Tady? Proč? A tohle je co? Letadýlko. Zmenšený model nadzvukového bombardéru s americkými výsostnými znaky. Kolik že se mu vejde řízených střel pod jedno křídlo? Čtyři! Hmm. Poutník se prohrabává v peněžence a počítá zbylá eura. Něco bych měl z výletu rodině přivézt. Kluk bude mít radost. Drobné zacinkají a směna proběhne. Poutník si veze domů milý suvenýr. Vzpomínku na svaté místo, kde je stále mnoho lidí. Jen se tady něco za ta léta změnilo. Poutník se stal globálním turistou? Až na věky? Amen...
Jiřina Strouhalová
Neúspěch černo-modro-zelené koalice, Kalouskův eskymácký obrat, při kterém se politicky utopil, v pravou chvíli vytažená Topolánkova aféra. Čtvrt roku po volbách nemáme novou vládu, média vypočítávají, kolik nás to potácivé mezivládí vlastně stojí, a voličům trpkne pivo i úsměv na rtech. Dá se v tomhle marasmu najít vůbec něco pozitivního? Buďme stateční, dá. V téhle hře už totiž dávno spadly chladnokrevné pokerové masky, skryté trumfy se tahají z kapes zcela okatě a licitace se mísí s handrkováním a osobními útoky. Paroubkovy buranské výkřiky, letitý politický slalom KDU-ČSL, truc kandidatura Topolánkové do Senátu, která není motivovaná politickým programem, ale osobní záští – to vše jsou podstatné skutky, kterými celé strany i jednotliví politici odhalují své karty a které jsou zároveň symptomem nevyzrálosti naší politické scény. Resumé je přesto veskrze kladné – vypjatá situace prostě přinutila strany odhodit kamufláž předvolebních slibů a ukázat, co v nich skutečně je. Sérií deziluzí zpohlavkovaný volič už si příště dá pozor, který volební lístek a s jakými jmény hodí do urny. Na politiku a politiky je možné donekonečna nadávat – a nebo si z nedávných událostí vzít poučení. Protože jako každá správná krize, i ta politická je očistná.
Tomáš Hibi Matějíček
Už i v deníku Metro vědí, že strach z teroristů či teroristického útoku se dá dobře zúročit. Důkazem mohly být minulé pondělí stojany tohoto bezplatného čtení, které se vyprázdnily hned brzy po ránu. Proč vlastně? Nepotvrzená a ničím nedoložená hrozba přítomnosti dvou teroristů ze španělské Batasuny zkrátka táhne, zvláště je-li „otvírákem“ čísla (Teroristé z Batasuny v Praze?, 4. 9. 2006).
Investigativní práce redaktora ale za moc nestála a dle jeho přístupu se teroristou zřejmě může stát kdekdo. Posuďte sami, jak se takový terorista pozná: „Žena měla dlouhé, husté černé vlasy po pás a její společník byl velmi vysoký a hubený. Na sobě měli svetry a oblečení, které bychom na sebe vzali až v mnohem chladnějším listopadu. Muž měl přes rameno pletenou kabelu v peruánském stylu. Kudrnaté rozcuchané vlasy nosil vyčesané nahoru. Oba měli velké, kulaté černé oči.“ Zkrátka řečeno, tak nějak se lišili, což spolu se zaručenou informací, kterou poskytl český „wanna be terorista“, vedlo k jasné identifikaci a následně i ojedinělému článku, jenž varuje před lidmi ve svetrech a s velkými tmavými kukadly. Odtud je k sebevražednému teroristovi už jen krok.
Zdá se ale, že to přeci jen na tahák čísla bylo ještě málo, a tak se reportér vydal dvojici sledovat a v nestřežené chvíli se jich v obchodním domě Kotva zeptal, kde najde „saponát do myčky“. Dvojice mu ale naznačila, že nerozumí, a hleděla si podezřele svého. V jejich případě šesti housek a másla, pro které si zašla. Zřejmě další důkaz jejich teroristické podstaty. O pár minut později reportér usoudil, že jeho snaha ještě nebyla dostatečná, a tak se „bez dechu podíval ženě do očí a zvolal: Batasuna!“ Po tomto bláznivém výkřiku dvojice urychleně zmizela, a tak prý reportérovi víceméně potvrdila, že dotyční budou nebezpeční teroristé. Skutečností ale je, že podivné reportérovo chování by odradilo asi každého, takže sice svědčí o diagnóze, ale jednoho pražského novináře. V poslední větě článku jsou čtenáři ujištěni, že redakce bude dvojici dál sledovat. Můžeme být klidní.
Lukáš Rychetský