Významný francouzský sociolog a latinoamerikanista Alain Touraine se v rozhovoru pro brazilský O Estado de S. Paulo 20. srpna vyjadřuje k perspektivám vývoje na Kubě ve světle zdravotních problémů F. Castra. Zatímco dříve by se bezpochyby domníval, že po Castrově smrti se Kuba znovu stane typickou latinskoamerickou zemí, nyní se tato možnost komplikuje kvůli politice venezuelského prezidenta Cháveze. Ten je prý opravdovým dědicem Fidela, nikoli Raúl Castro. Touraine nedává komunistickému režimu přílišné šance na přežití, přičemž vylučuje i kompletní převzetí země emigranty v USA. Povede-li se Cháveze eliminovat, což by dle sociologa mohla být role mimojiné i pro brazilskou vládu, zmizí Kuba brzy z titulních stránek světového tisku. Zase se stane „banánovou republikou, skoro výlučně turistickou, jež bude fungovat s rukama plnýma z prostituce“. Raúl Castro, který nemá bratrovo charisma a historickou legitimitu, nebude schopen proces dlouho řídit a jádro přechodu bude souviset s ekonomikou, přičemž velkou roli v něm bude hrát Kanada a evropské země. Podle autora je nutné snížit venezuelský vliv i v Bolívii, čehož by se měla chopit jak Brazílie, tak Argentina. Právě možné argentinské podřizování se Venezuele Touraine kritizoval i v osobním rozhovoru s jejím prezidentem Kirchnerem, jenž je Chávezovi zavázán za skoupení argentinských pohledávek.
O „faktoru Chávez“ v kubánském procesu informuje i caracaský El Universal ze 16. srpna. Chávez prý výrazně zkomplikoval americké plány s ostrovem svobody, neboť svými dodávkami ropy havanské vládě zabránil kolapsu stávajícího režimu. Americký analytik Michael Shifter tvrdí, že Bushova vláda s Chávezovým vlivem na Kubu vlastně ani nepočítala a „nyní se ukázalo, že jeho role bude klíčová“. I kanadská analytička Ana Faya souhlasí, že bude muset každý držitel moci v Havaně s Chávezem spolupracovat. Kuba dostává z Venezuely každoročně pomoc v hodnotě 1 miliardy dolarů. Za daných podmínek je podle Shiftera mnohem pravděpodobnější „scénář výměny lídra režimu v osobě Raúla, Péreze-Roqueho (ministr zahraničí) či Lageho (viceprezident) s Chávezovou pomocí než jeho kolaps a obrat k systému politicky otevřenému a demokratickému, jaký preferují USA“.
K mexické povolební krizi se ve svém redakčním komentáři ze 3. září vyjadřuje španělský El País. Deník tvrdě kritizuje chování levicového prezidentského kandidáta Lópeze Obradora, který prý nejen ztratil „volby v červenci, i když jen malým rozdílem 0,58 procenta, ale také veškerou politickou uvážlivost a dospělost“, a tím i „možnost znovu se stát kandidátem na vedení tak důležitého státu s historií, vahou a důstojností, jakým je Mexiko“. Dokládá to podle listu série pouličních protestů, při nichž Lópezovi poslanci zabránili prezidentu Foxovi přečíst v Kongresu výroční vládní zprávu. López tím podle komentátorů škodí především mexické levici, protože jak ukazují čerstvé průzkumy, pravicový vítěz voleb Felipe Calderón by již dnes vyhrál s náskokem 12-13 procent hlasů. „Každý kdo pošle ´instituce k čertu´ a označí je za vyčpělé, zkorumpované a nezměnitelné, jako López Obrador, se diskvalifikuje z jejich řízení.“ López, který je neschopný uznat těsnou porážku, ohrožuje svým jednáním fungující demokratický systém, o jehož existenci se v mexické historii tolik bojovalo. Navíc svými postoji nabírá vysloveně antisystémový směr a nezodpovědně budí umělý strach z možných represivních akcí mexické armády a policie, jež by prý nebyly schopné akceptovat jeho nástup. Tyto instituce však, podle názoru deníku, ukazují svým umírněným jednáním nejen fakt, že Mexiko se opravdu posunulo směrem k větší demokracii, ale také „nerozumnost Lópezova populismu“.
O stále rostoucím násilí ve Střední Americe píše 4. září v nikaragujském El Nuevo Diario Mónica Zalaquettová, ředitelka Centra pro prevenci násilí. Region nyní zažívá „sociální válku se střety, jež jsou stejně nebo více krvavé než politické střety uplynulých dekád“. Jenom v období od ledna do června letošního roku bylo v El Salvadoru zavražděno na 1830 lidí, průměrně 10 denně. V Guatemale bylo za sledované období zabito 2961 lidí, naprostá většina z nich střelnou zbraní. V Hondurasu bylo po roce 1989 zavražděno 3242 mladistvých, z nichž 247 zemřelo jenom v prvním pololetí letošního roku. Na 85 procent honduraských obětí bylo zabito střelnou zbraní těžšího kalibru! V Nikaraguji je situace o něco lepší a dnes jde o druhou nejbezpečnější zemi oblasti (po Kostarice). Jak policejní, tak sociologické studie ukazují, že problém rostoucího násilí nespočívá ani tak v chudobě jako v nerovném rozdělení příjmů. Vlády rády viní ze situace pouze gangy mladistvých (pandillas) a navrhují politiku tvrdé ruky, což Zalaquettová kritizuje. Politici se tak zbavují viny na nastalé situaci, již jenom zhoršily důsledky neoliberální politiky 90. let, preferující finanční a obchodní sektory nad sektory zemědělskými. Právě tyto reformy vyústily hlavně ve velký růst nezaměstnanosti. Svou roli hraje i machismus a velká moc mužů v autoritářsky řízených rodinách. V situaci, kdy jsou muži nezaměstnaní, procházejí frustrací, „zhoršenou“ emancipací svých ženských protějšků, a staví se do „obranné pozice, umocňující násilné a sebedestruktivní jednání“. Žena je dnes často živitelkou rodiny, zatímco role muže se feminizuje. Reakcí na tento proces je skutečnost, že násilí roste nejprve uvnitř rodin, přenáší se na děti a ty pak nejsou schopny řešit konflikty jinak než násilnou cestou. Region také zažívá určitou formu „mužské pomsty“ odvozenou z výše uvedeného: stále se zvětšuje podíl zavražděných žen.
Ze španělskojazyčného tisku vybíral Radek Buben.