Hudba spjatá s ontologickým časem se obvykle řídí principem podobnosti. Hudba, jež se přimyká k psychologickému času, pracuje s oblibou s kontrastem. Těmto dvěma pojmům, které vládnou v tvůrčím procesu, odpovídají základní pojmy rozmanitosti a jednoty. (...) Rozmanitost má cenu jen jako pokračování podobnosti. Jsem jí obklopen ze všech stran. nemusím se bát, že by mi chyběla, neboť na ni neustále narážím. Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Podobnost je skrytá, je třeba ji objevovat, a já ji objevuji jen s krajním úsilím. Rozmanitost mě sice láká, ale zneklidňuje mě u ní příliš mnoho snadných možností, zatímco podobnost nabízí obtížnější řešení, ale závažnější výsledky, pro můj vkus cennější.
–
Brahms se narodil šedesát let po Beethovenovi. Mezi oběma je velká vzdálenost, a to v každém směru; každý se jinak oblékal, ale Brahms pokračoval v Beethovenově tradici, aniž si vypůjčil jediný kus oděvu z jeho šatníku. Neboť vypůjčit si od někoho určitý postup nemá nic společného se zachováním tradice. Postup se přejímá, kdežto na tradici se navazuje, aby se udělalo něco nového.
–
...pro jasnou výstavbu díla – pro jeho krystalizaci – je důležité, aby všechny dionýské prvky, které uvolňují tvůrcovu představivost a nechávají vzlínat živnou půdu, byly v pravý čas zkroceny, než se rozohníme, a nakonec podrobeny zákonu; tak to přikazuje Apollon.
–
Často zaslechnu, jak říkají umělcům: „Proč si stěžujete na snoby? To jsou nejužitečnější služebníci nových směrů. Když jim neslouží z přesvědčení, dělají to alespoň z titulu svého snobismu. Jsou to vaši nejlepší zákazníci.“ Odpovídám jim, že jsou to špatní zákazníci, pochybní zákazníci, protože jsou stejně ve službách omylu jako pravdy. Tím, že slouží všemu, nakonec tomu nejlepšímu škodí, protože to směšují s tím nejhorším.
–
Proč lidé mluví stále o ruské hudbě jako o ruské a ne prostě jako o hudbě? Protože se všichni chytají její barvitosti, jejích zvláštních rytmů, témbru orchestru, orientalismu, stručně řečeno lokálního koloritu; protože se zajímají o všechno, co patří k ruskému nebo údajně ruskému prostředí, jako trojka, vodka, izba, balalajka, pop, bojar, samovar, ničevo, anebo i bolševismus. Bolševismus má totiž v zásobě obdobné výstavní artikly, jen s jinými názvy, které lépe splňují požadavky jeho doktríny.
–
Vzdor všem mesianistickým předpovědím „slavjanofilů“, kteří už viděli Rusko na zcela nové cestě nezávislé na staré Evropě, před níž se skláněli jen jako před nějakým posvátným hrobem, komunistická revoluce uvrhla Rusko do náruče marxismu, západního, evropského systému par excellence. A, což je děsivé, tento hyperinternacionální systém prochází sám velmi rychlou proměnou a Rusko opět upadá do nacionalismu a národního šovinismu nejhoršího ražení, který ho znovu, a radikálně odtrhuje od evropské kultury.
To znamená, že po jednadvaceti katastrofických letech revoluce nedokázalo, nechtělo, a ani nemohlo vyřešit svůj velký dějinný problém. Jak by to ostatně provedlo, když nebylo nikdy schopno stabilizovat svou kulturu ani upevnit své tradice? Nachází se, tak jako se nacházelo vždycky, na křižovatce, čelem k Evropě, a přitom se k ní obrací zády.
Rusko v různých obdobích svého vývoje a svých dějinných proměn vždycky zrazovalo samo sebe, vždycky podkopávalo základy své vlastní kultury a znevažovalo hodnoty předchozích etap.
A když se teď, z nutnosti, vrací ke svým tradicím, spokojuje se s jejich schématem; nechápe, že se zcela vytratila jejich vnitřní hodnota, sám jejich život. V tom je jádro té velké tragédie.
Igor Stravinskij: Hudební poetika. Přeložila Jitka Hamzová, Arbor Vitae, Praha 2005.
Vypisovala Miluše Zadražilová, rusistka.