Milan Hodík, Pavel Landa
Švejk – fikce a fakta
Naše vojsko 2006, 213 s.
Název díla trochu mate: nedočteme se v něm nic o dobrém vojákovi a jen málo o románu. Autoři se soustřeďují na životní běh důstojníků rakouské armády Sagnera a Lukase a vojenského kněze Eybla. Doufají, že po přečtení knihy „bude snad již navždy jasné, že Ibl, Lukáš a Ságner jsou výtvory Jaroslava Haška“. Dozvíme se, že Lukas a Sagner byli schopní a stateční velitelé, kteří se dobře uplatnili i v československé armádě, a je poučné číst, jak vypadala dobová analogie „lustrování“. Lukáš a Ságner jsou ovšem ve Švejkovi postavy spíše sympatické a jejich skorojmenovcům by neuškodilo, kdyby se i nějaká podobnost příběhu a povah mezi knihou a realitou našla. Zato Jan Evangelista Eybl, účastník protinacistického odboje a vězeň koncentráků, tuto „rehabilitaci“ zasluhoval. Iblovo kázání, které Švejk označil za „blbost na kvadrát“, převzal Hašek s malými úpravami z vojenského kalendáře. Autoři vysledovali původ kočujícího příběhu o maršálu Radeckém a umírajícím vojáku u Custozy snad až k prvotnímu prameni z roku 1852. Jejich svižné pero a ironický nadhled jako by zamaskovaly mravenčí práci, kterou pro sebrání dokladů museli vynaložit. Umožnili tak čtenářům průhledy do historie mocnářství i první republiky, zejména jejich armád. K tomu napomáhá i obrazový a dokumentární doprovod, zvláště „básně“ jsou jedinečné. Knížka je výborným doplňkem k četbě Švejka.
Jan Novotný
Jiří Kejř
Z počátků české reformace
L. Marek 2006, 271 s.
Kniha není monografickým dílem o české reformaci, nýbrž sbírkou dílčích studií k tématu. Ze 14 článků, které obsahuje, jsou tři uveřejněny poprvé, ostatní pochází z let 1966–2004. Jde o přetisky, a nikoli o aktualizované verze, a proto starší příspěvky odpovídají úrovni znalostí doby svého vzniku. Nejpřitažlivější studií je úvodní “Jan Hus sám o sobě”, která je jednou z těch, jež dosud nebyly publikovány. Nalezneme v ní kvalifikovaný vhled do Husových pravděpodobných duševních pochodů. Bohužel úroveň této studie je z hlediska redakční úpravy textu chabá. Ostatní, již publikované příspěvky jsou v tomto směru v pořádku. Následující studie se věnují především teologickým a právním aspektům Husova díla. Jde vždy o tematicky úzce vymezené analytické texty, jak také odpovídá jejich původnímu účelu. Neznalý čtenář se tak sice obeznámí se subtilními detaily Husovy argumentace (resp. argumentace jeho oponentů) v pramenech, avšak stěží pronikne blíže k pochopení „počátků české reformace“. Na druhé straně kniha takovou ambici ani nemá. Daleko více se zde dozvíme o obecném systému středověkého práva a obsahu tehdejších teologických či filosofických disputací. Ocenění zasluhuje Kejřova snaha o konfesní nepředpojatost, kterou byla od nepaměti husovská literatura silně kontaminována. Vzhledem k množství citované literatury a pramenů může být kniha užitečná jako východisko nejen odborníkům.
Jakub Rákosník
William Trevor
Den, kdy jsme se opili dortem
Přeložila Lenka Urbanová
Argo 2006, 168 s.
Trevorova tvorba bývá některými českými kritiky přirovnávána ke Kunderovi, především jeho Směšným láskám. Toto srovnání je jistě nasnadě, už jen zaměřením na manželské a mezilidské vztahy, důrazem na směšnost, trapnost či ztrátu iluzí. Přesnější ale může být srovnání s Janem Nerudou a jeho Arabeskami. Stejně jako Neruda ani Trevor neplýtvá slovy, nehýří množstvím postav či složitým dějem. Jeho styl je strohý, oproštěný od veškerých okras, mnohdy až syrový. Nechce vyprávět velký příběh, spíše jen zachytit krátké epizody ze života svých hrdinů. Ty nejsou nikdy rozehrány naplno, autor je vždy utne v pravé chvíli, čímž dociluje maximálního efektu. Kniha obsahuje jedenáct povídek ze 60. a 70. let (autor jich zatím napsal více než 1500). Kromě tradičně irských témat zavádí Trevor čtenáře i do svého druhého domova, Anglie, ale také třeba na Blízký východ. Svět, jejž zachytil, se může zdát krutý a bezútěšný, protože autor je mnohdy nemilosrdným vypravěčem, který obnažuje před čtenáři život svých hrdinů ve vší ubohosti a trapnosti. Zároveň umí být i citlivým průvodcem, jenž na každém z hrdinů dokáže najít i tu pozitivnější stránku a nechává jim alespoň nepatrnou jiskřičku naděje. Trevor si nevymýšlí, nepředvádí se ani neexperimentuje. Jen chodí, poslouchá a vnímá svět kolem sebe. Snad právě proto jsou jeho povídky tak působivé.
Markéta Musilová
Stan Sakai
Usagi Yojimbo – Stíny smrti
Přeložil Ľudovít Plata
Crew 2006, 200 s.
Zvířata v komiksu pro dospělé? Už od Spiegelmanova Mause víme, že to jde. Ostatně bajkovitá zkratka je prostředek, který se stejně dobře používá v pohádkách jako v politické satiře. Usagi, králík v roli rónina, je stejně přesvědčivý jako hrdinové černobílých snímků Akiry Kurosawy nebo Hidea Gošiho – ostatně i z nich Američan japonského původu, scenárista a kreslíř Stan Sakai vychází. Avšak nejen to; japonský středověk, éra šógunátu a boje jednotlivých rodů o moc působí stejným kouzlem jako středověk evropský – pro nás má ovšem ten japonský kouzlo dálněvýchodní exotiky. V Sakaiových obrazech se mnohdy prolínají pečlivě rekonstruované historické reálie, autorovy vlastní romantické vklady i magické typy z mýtů a legend. Sakai je zkušený vypravěč, a to jak po stránce scenáristické, tak kladem komiksových políček, a zdaleka se nedrží patetického hrdinství – jeho příběhy sahají od dramatických soubojů mezi šlechtici a klany ninjů až po komorní, ba poetické příběhy. Kniha za knihou tak utváří živý, plastický, a zdaleka ne jen zábavný obraz své doby, propojený veskrze lidskými osudy. U nás třetí vydaný soubor Usagiho příběhů lehce překvapí hostováním čtveřice ninja želv, které byly autorovým ústupkem novému nakladateli; zvířátkovská stylizace je však jen průvodním jevem, hlavním proudem zůstává Usagiho putování – cesta jako prostředek hledání a nalézání vlastního místa ve světě.
Tomáš Hibi Matějíček
Psáno před popravou
Připravil Leo Žídek
Matice cyrilometodějská 2005, 53 s.
Útlý sešitek přináší dopisy na rozloučenou, napsané před popravou sedmi odsouzenými v politických procesech totalitního Československa po roce 1948. Uvedena strofami Karla Vysloužila, odvíjí se před čtenáři žalná historie posledních dní odsouzených nevinných obětí komunistické justice. Vypovídá o jejich nezlomné odvaze, vzdoru vůči totalitě a pokoře vůči svobodě, demokracii, Absolutnu. Většina dopisů se dostala k pozůstalým až po pádu komunistického monopolu. První příběh patří Miladě Horákové, vlastence a političce, přes protesty světové veřejnosti popravené na základě vykonstruovaného procesu 27. 6. 1950. Stejný ortel byl vyslovený nad Janem Buchalem, Oldřichem Peclem a Závišem Kalandrou. Druhý příběh patří Borisi Volkovi (zemřel 11. 11. 1952), vězněnému studentovi, jenž se pokusil o útěk z uranové šachty v Horním Slavkově. Třetí příběh patří popravenému knězi Janu Bulovi (20. 5. 1952) z procesu „Babice“. Příběh čtvrtý patří Antonínu Jánošíkovi (24. 10. 1950) z ilegální skupiny „Světlana“. Pátý příběh patří Aloisi Jarošovi (17. 5. 1952). Příběh šestý Václavu Švédovi (2. 5. 1955) z odbojové skupiny bratří Mašínových. Příběh sedmý patří arm. generálu Heliodoru Píkovi (21. 6. 1946). K pochopení totalitní absurdity připojil autor dobový návrh k výkonu absolutního trestu. Nezapomeneme!
Vilém Kozelka
Jeho Svatost Dalajlama
Rady jak umírat a žít lepší život
Přeložila Martina Moravcová
Argo 2006, 181 s.
Život v dračí sluji má svá omezení: vyjít na svobodu nelze bez chtění, kterému brání dračí chvost v ústí jeskyně. Jeho Svatost Dalajlama podává v Radách ponaučení buddhistických lamaistů, jak v sobě udržovat odvahu k životu a překonávat obavy ze smrti. Dobře žít není snadné, ale jistou úroveň si najde snad každá lidská bytost – krom exemplárně normalizovaných lidských typů. Vrcholem života v moudrosti je cesta k dobré smrti. Tibetská praxe vede ducha bez morbidity, která je odstrašující pro přeživší – řečeno s Epikurem: vlastní smrt se nás netýká. Úvahy o smrti patří k životu odpradávna, vtipkování na její pustý účet je tím nejcennějším, co člověk rozumem získal. O jisté povznesenosti nad životní utrpení svědčí Dalajlamovy poetické strofy, v nichž nastínil etický výtažek svého učení. K Absolutnu hledí jako k duální jednotě života, v němž smrt znamená přechodný stav – buďto k vyvanutí, anebo novému životnímu tripu. Ano, člověk je kosmický tripster – část cesty se veze s lístkem nebo stopem, část musí dojít; někdy stačí zůstat na místě a nikam se nehnat, že co má nastat, nastane. Tibetská věroučná etika má sympatické rysy: lze ji přijmout vcelku, nebo integrovat do vlastního životního názoru, polemizovat s jejími kategoriemi; vede k soustředěnému vnímání životních aspektů z jiného hlediska.
–vk–
Alberto Uderzo
Asterixova odyssea
Přeložila Růžena Steklačová
Egmont 2006, 48 s.
Ve dvacátém šestém pokračování Asterixových dobrodružství sledujeme cestu hlavního hrdiny a jeho parťáka Obelixe do Mezopotámie, odkud mají dovézt „kamenný olej“, tedy ropu. Tu totiž potřebuje druid Panoramatix do kouzelného nápoje, díky němuž si malá galská vesnice dokáže udržovat nezávislost na dobyvačných Římanech. V tomto díle se dále setkáme třeba s římským agentem Nulanulašestyxem, vydávajícím se za druida, s jeho muškou, fungující jako komunikační kanál mezi ním a císařem, ale také s Židy, Chetity, Sumery nebo Akkady (nechybí samozřejmě, a to hned dvakrát, přepadení piráty/ů). Příběh opět příliš nevyčnívá z řady svou (průměrnou) kvalitou, ale je vidět, že se Uderzo, který po smrti Goscinnyho zastal i roli scenáristy, v druhém svazku pomalu dostává do tempa. Závěrečná pointa však nepatří k nejlepším. Těžko tu vybrat nějakou scénu, která by zaujala, snad s výjimkou té první, v níž paralelně sledujeme rozhovor dvou prasat, které se sázejí o to, že je Galové nechytí, a zároveň Obelixe, jenž je právě na lovu divočáků s Asterixem. Obě dvojice se nakonec střetnou, přičemž těmi, kteří to odskáčou nejvíc, jsou, jak jinak, Římané. Výtka, kterou jsem měl proti odfláknutému grafickému zpracování bublin u Velkého příkopu, byla u Odyssey vyslyšena, nicméně třeba chybu ve slově chuď mohl korektor odstranit.
Jiří G. Růžička
Marian Pankowski
Rudolf
Korporacja Ha!art 2005, 174 s.
Po více než 25 letech přichází nové vydání románu spisovatele-emigranta, který v sedmdesátých letech získal nálepku skandálního autora a jeho dílo bylo i přes uznání v zahraničí polskou kritikou nespravedlivě přehlédnuto. Hrdinové knihy, postarší homosexuál z Německa, kdysi málo angažovaný voják Wehrmachtu, a polský profesor, bývalý vězeň z Osvětimi, vedou inteligentní a šťavnatou diskusi, vyjadřující rozpor mezi profesorskou etikou, podpořenou respektem k tradičním hodnotám, a chválou pozemských rozkoší. Spor se místy vyvíjí nejen do podoby slovního zápasu, ale až groteskního, téměř gombrowiczovského boje gesty, jako například ve scéně, v níž jako odpověď na Polákem předvedené vězeňské číslo vypálené na rameni prezentuje Němec impozantní exotické tetování provedené na počest vášnivého arabského milence. Kniha, již autor charakterizuje jako „rajskou pohádku pro osvobozené boží děti“, je napsána smělým až provokativním jazykem, který je však zároveň přeplněn brilantním humorem a úspěšně propojuje velké množství literárních odkazů s půvabem řeči ulice. Text přináší nejen odvážný obraz homosexuální subkultury, ale i nekompromisní vypořádání se s národními a ideovými komplexy. Proto je důležité neřadit ho pouze vedle dalších produktů takzvané gay literatury, která už po několik sezon slaví v Polsku marketingové úspěchy. Z její většinou průměrné produkce totiž Rudolf výrazně vyčnívá.
Joanna Derdowská