„Mají děti číst? Mají dávat bacha? Dozvíte se ve čtvrtek,“ lákala minulý týden novináře na tiskovou konferenci pozvánka knižního domu Kanzelsberger. Za titulkem následovalo vysvětlení, že dětský program v knihkupectví je spojen s mediální kampaní „Celé Česko čte dětem“, která po Spojených státech, Španělsku a Polsku začala právě i u nás a má za cíl přesvědčit české rodiče, aby svým dětem alespoň dvacet minut denně četli. Za celou akcí stojí stejnojmenná obecně prospěšná společnost z Ostravy.
O bombastické kampani Čtení dětem informovala Česká televize i rozhlas. V Praze je od minulého týdne u Nuselského mostu umístěn obří billboard, jenž na ni také odkazuje. Počítá se s veřejnými čteními známých osobností, studenti konzervatoře budou předčítat dětem z dětských domovů, české krásky ze soutěže miss zavítají do nemocnic, děti jsou vyzývány k tomu, aby malovaly plakáty a i jinak soutěžily. Na webových stránkách společnosti si rodiče mohou najít seznam doporučených knih. Akci kromě Michala Horáčka, Emmy Srncové a senátora Josefa Jařaba zaštítil i UNICEF spolu s ministerstvem kultury a Třineckými železárnami, jež ji také z větší části platí. Na prospěšnosti projektu se podle materiálů společnosti shodují psychologové, vychovatelé a specialisté na děti i rodinné vztahy. Podobná kampaň jistě nemůže nikomu uškodit. Podle loňského průzkumu České rady dětí a mládeže stráví hodinu denně nad knihou více než 60 procent školáků. Zůstává otázkou, jestli zrovna billboardy a čtení v nemocnicích může ale zbylou třetinu dětí a jejich rodičů přesvědčit, aby si spolu či sami četli.
Martina Křížková
Blíží se jeden ze zlatých hřebů divadelní a vlastně vůbec kulturní sezony, budou se udílet ceny Trebbia. Loni pitoreskní předávání (viz A2 č. 3/2006), při kterém defilovali na pódiu druhořadí umělci a přebírali ceny jeden od druhého, popřípadě autor sošky dostal sám svůj výtvor, ozdobili svou přítomností i mnozí politici. Frašku totiž v přímém přenosu vysílala ČT. Mezi předávače cen se tehdy vmísili i ministr kultury a premiér. Je otázka, zda nový ministr kultury půjde ve šlépějích svého bodrého předchůdce. Některé kroky, jež Martin Štěpánek učinil z nemocničního lůžka, však dávají tušit, že by si na plyšové místo v první řadě operního domu už myslet mohl. Představitelé Státní opery, kde se minulý rok celá sláva odehrávala, se loni poněkud ošívali, prý to opera jako příspěvková organizace dostala od ministra příkazem, takže se nedalo nic dělat, a taky šlo jen o pronájem, co s programem divadla nemá nic společného. Avšak letos do toho jde opera znovu a podporu tuzemských institucí nyní nově doplňuje eurokomisař Ján Figeľ. Ceny Trebbia udílí čilý galerista Miroslav Smolák či jeho spolupracovníci v rámci několika institucí: jde zejména o Alianci Salvador Dalí International (Cena Salvadora Dalího), Evropský klub Franze Kafky (Ceny Franze Kafky), Sdružení českých grafiků František Kupka (Cena Františka Kupky), Evropský umělecký svaz (Evropská cena pro umění), Evropská unie umění (Evropská cena Gustava Mahlera). Dalí, Kafka, Kupka ani Mahler se už neozvou; Cenou Franze Kafky se může chlubit například komunistický ministr zahraničních věcí Bohuslav Chňoupek. Trofeje Trebbia však všechna zmíněná ocenění vysoce převyšují, neboť jejich předávání je uspořádáno jako velká společenská událost. Jako první o ní letos kupodivu informoval týdeník Respekt, byť v rámci inzerce na kulturní stránce. Respekt je dokonce mediálním partnerem pořadatele ceremoniálu. Zájemci, jak čtu v inzerátu, mohou usilovat o reklamní partnerství a o možnost „prezentovat svou společnost na 7. ročníku Trebbia“. To bude krásné, až se na pódiu nad umělci typu módní návrhářky (a nyní i psavkyně) Blanky Matragi bude uctivě, šetrně, bázlivě, ohleduplně, prostě s respektem vznášet logo týdeníku.
Terezie Sladká
Riga. Multimediální večer ruské „těkst-gruppy“. Sedím v první řadě, nade mnou se vzdaluje mastný strop přístavního skladiště, pod nohama sebou poškubávají dráty nadité uměním. Na plátně klipy německých Spoken World. „To má bejt poezie? Drek,“ zařve mi najednou chlap přímo do ucha. „Sračky,“ přidává se dívčí hlas. „To se máme učit od Němců, jak psát poezii?! Jak máme točit video?!“ Odvážně se otáčím, ale za mnou nikdo není. Oba už stojí na pódiu. Zmocňují se mikrofonu a bubnu: necháte sebou vláčet, sežerete kdejaké komerční hovno a pravdu měli futuristi. My, spílané publikum, o futuristech nepochybujeme a začínáme se nudit; těkst-gruppa usilovně hledá nějaké DVD v zákulisí. Slečna si na scéně rozepíná pásek, spouští džíny a pod nahé přirození nastavuje klasický ruský stakan. Výjev mám tři metry před sebou ve výšce očí, takže se zájmem pozoruji, kam se umění provokace od dob futuristů posunulo. Nastává dlouhá chvíle a dívce po dosud pohrdavé tváři přeběhne výraz bezradnosti; nechce se jí čůrat. Postarší performer ji povzbuzuje očima, později foukáním mezi půlky, ale stejně nic. Na ústupu oba opakují nadávky. Lidé se trousí kouřit a já nevycházím z údivu. Tohle prastaré ántré mělo někoho vyprovokovat? Vybledlá moskevská hvězda (sám slavný ruský akcionista Alexandr Breněr, jak se ukazuje) vyjela dobýt zpozdilou periferii? Zdá se, že jediný veterán performance, který jde v provokacích s dobou, je český Ředitel a svůj ctitel Milan Knížák. Breněr zaspal dobu. Drek.
Libuše Bělunková