Ústav dějin Univerzity Karlovy 2006, 267 s.
Přestože patnáct let bádání o poválečných dějinách Československa přineslo nejedno odhalení, rehabilitaci, vynesení ze zapomnění či posouvání úhlu vhledu, stále zůstávají přehlížená témata. Jedním z nich je i poúnorový český exil, jeho politické, kulturní a duchovní zázemí, osobnosti, instituce a činnost. Zatím nejdůsledněji jsou zpracovávány aktivity českých exilových vydavatelství a spisovatelů. O poznání méně víme o jednotlivých exilových politických institucích, o protikomunistickém boji a jeho strategii, není dostatečně zpracováno vysílání Rádia Svobodná Evropa a Hlasu Ameriky. Kniha rozhovorů Rozchod 1948 mapuje jedno z bílých exilových míst – časopis Skutečnost, jeho autorský okruh, a tedy i životní příběhy dvanácti zpovídaných osobností. Spojuje je rok odchodu ze země, jejich pozdější působení na západních univerzitách a účast v boji s komunismem. Oněch jedenáct mužů a jedna žena rozličných profesí (historici, germanista, antropolog, filosof, sociolog) vypovídají v rozmluvách s Petrem Hrubým, Pavlem Kosatíkem a Zdeňkem Poustou nejen o tom, jak ve světě nezabloudit, ale také, jak se tam nalézt, realizovat a současně nezapomenout na své kořeny. Rozchod 1948 je živým a důležitým svědectvím o českém exulantském světě, lidských osudech a hodnotách, za které stojí za to bojovat. Kniha zřetelně ukazuje, jaké nenapravitelné škody utrpěla česká kultura emigračními útěky talentovaných lidí. A nejen v roce 1948.
Miloš Doležal
Jaromír Hořec
Bylo nebylo
Knihovna Jana Drdy 2006, 62 s.
Tématem sbírky básníka a publicisty, jehož jméno je dobře známo ze samizdatu a exilové literatury, jsou bezprostřední dojmy i nesmazatelné autorovy vzpomínky na zmrzačenou vlast z doby protektorátní, hledání prostoru pro vlastní přežití v tehdejší zoufalé době, transporty, atmosféra zatemněných domů, a na druhé straně vzácné zásvity naděje vedle klidných chvil spočinutí nalézaných v přírodě. Sbírka je koncipována jako ohlédnutí za léty okupace během osvobození v roce 1945, ovšem už tehdy jako by všeobecným nadšením a uvolněním probleskovaly deziluze a nové obavy z osvoboditelů; psána byla v letech 1944–45, doplněna v roce 1960 a poprvé vydána samizdatově. Hořcova tvorba je nazývána „poezií faktu“ a zachází opravdu až do tak věrných podrobností, že autor své básně proložil mnoha autentickými články, výnosy a nařízeními z protektorátního tisku (jejichž formální uspořádání, ať původní či jím upravené, skutečně může básně, třebaže hrůzného obsahu, připomínat). Kombinace reflexivní lyriky s dobovými texty vytváří pozoruhodné kontrasty a napětí; výrazně kontrastní je také vlastní autorova metaforika, která vedle sebe staví symboly utrpení a kladných lidských hodnot („ve škarpách krvácí jaro“, „...jen růže / jdoucí na smrt“), typické je postavení lásky bezprostředně spolu s nejistotou a úzkostí válečných událostí. Bylo nebylo je velice silným svědectvím o jednom tíživém úseku našich dějin.
Petr Andreas
Steven Mithen
Konec doby ledové
Přeložila Růžena Loulová
BB art 2006, 733 s.
Monografie Konec doby ledové se literárně vymyká z obvyklého suchopáru akademické vědy. Autor Steven Mithen vtělil do čtivého díla své alter ego, postavu imaginárního průvodce Johna Lubbocka, který doprovází čtenáře jako legendární Všezvěd Všudybud vědeckým dějem po všech kontinentech. Máme co dělat s elegantní literární figurou, která se objevuje prvně v antických mystériích coby Hermes, provázející duše do zásvětí, a později v humanistických pojednáních, kde vystupuje jako génius díla. Jedná se o skutečně účinnou a inspirativní uměleckou finesu k čtenářskému prožitku, jenž bývá ve vědecké literatuře opravdovou vzácností. Skutečný John Lubbock (1834–1913) byl současníkem, přítelem a sousedem Charlese Darwina. Povoláním byl bankéř, reformátor bankovnictví, člen parlamentu za liberály, jenž dal podnět k vydání zákonů na vyhlašování bankovních prázdnin a státních svátků či na ochranu památek, entomolog a botanik, autor mnoha prací z těchto vědeckých oborů. V díle Prehistoric Bible zpochybnil dějepisnou chronologii vycházející z Bible, jako první razil termíny paleolit a neolit k základnímu rozčlenění prehistorie. V Mithenově knize jsme znovu na počátku sporu evolucionistů s kreacionisty: dějiny člověka i hmotné kultury jsou vysvětlovány jako vývoj hmoty, ačkoli se jedná o tvořivou změnu hmotné formy, vyvolávanou duchovními změnami v lidském vědomí.
Vilém Kozelka
Wolfgang Amadeus Mozart, Emanuel Schikaneder
Kouzelná flétna
Ilustrace Martina Skala, text Ivona Březinová
Bon Art Music 2006, 58 s.
V roce, kdy slaví 250. výročí narození jeden z předních světových skladatelů, se (některá) média a vydavatelství předhánějí v tom, kdo bude mít Mozarta víc. Na své si díky nakladatelství Bon Art Music nakonec přijdou i menší děti (i když je na knize uvedeno, že je určena čtenářům ve věku 8–12 let). Na několika desítkách celobarevných stran s obřím písmem (tak velkém a řídkém, že se zdá, že cílovou skupinou jsou spíše čtenáři do 8 let) si děti mohou přečíst příběh, podle nějž napsal Mozart svou poslední operu. Nutno však podotknout, že děj je tak zhuštěn, že se v něm těžko orientuje dospělý, natožpak malé dítě. Například na text: „Později Pamina našla svého prince uprostřed chrámu. Ale slib mlčení, který Tamin s Paganem před zkouškami složili, zatím nikdo nezrušil. A tak, ať se snažila sebevíc, princ jí jen mlčky ukázal, aby odešla. ,Cožpak mě už nemiluješ, Tamino?’ rozplakala se.“ navazuje krátká epizoda s Papagenem a poté už trochu nesmyslně: „Zato prince Tamina čekala ještě jedna zkouška. Měl projít kolem hory chrlící oheň a kolem jiné, z níž se řítil hřmící vodopád. ,Tamino nepůjde sám, já ho doprovodím,‘ prohlásila Pamina.“ Naštěstí příběh s vtipem a nápaditě ilustrovala Martina Skala, což děj alespoň částečně odsouvá do pozadí. Ke knize je přiloženo také hudební CD se zhruba půlhodinovou ukázkou z opery. Škoda, že slabá textová část ubírá na kvalitě celé knize.
Jiří G. Růžička
Věra Lukášová, Hana Schillerová
Ženy z fary
Kalich 2006, 265 s.
Autorky Věra Lukášová a Hana Schillerová sestavily knihu životních medailonů protestantských farářek a manželek farářů. V knize svědectví o životě ve víře z období totality dokumentují na lidských údělech dobu materialistického temna. Život v protestantských sborech probíhal i přes obtíže navzdory komunistické perzekuci. Ženy z fary zachycují v připomínce společné paměti od let padesátých do dneška obyčejné starosti a sborový život v často „robinsonských“ podmínkách na Vysočině, ve východních Čechách nebo na Moravě, potíže se státní mocí v období Charty 77 i duchovní službu v případě homosexuální orientace duchovních. Ženy začaly teologii studovat začátkem třicátých let, od roku 1953 mohly samostatně pracovat ve sborech. Platy duchovních byly hluboko pod celostátním průměrem, ale i přes hmotné a společenské obtíže farářky se svými rodinami zůstávaly oporou věřícím. Životní příběhy žen z far jsou jistým, velice inspirativním naplněním humanistických myšlenek lidské rovnoprávnosti, psané životem. Naznačena je sympatická životnost evangelické křesťanské obce, její realistický altruismus v moderní době existenciálních nejistot a bezbřehého egoismu. Obzvlášť v dnešní době jsou vzpomínky farářek varovným připomenutím před společenskou a politickou intolerancí. Opravdu milá a čtivá kniha.
–vk–
Zdeněk Mathauser
Báseň na dosah eidosu – ke stopám fenomenologie v ruské literatuře a literární vědě
Univerzita Karlova 2005, 375 s.
Kniha soustřeďuje studie a články českého estetika, jež mají za téma básnický text, ke kterému se autor přibližuje z pozice své základní fenomenologické inspirace. Snahou husserlovské fenomenologie je snaha o uzření věcí a dějů tak, jak jsou, ve své pravdě. Básník i filosof se snaží nazřít svět a vyjádřit jeho krásu. Mathauser se pokouší svěžím způsobem osvětlit to, co bytostně spájí tyto dvě vyjadřovací sféry. Zbavit se stereotypů vidění – o to jde jak filosofovi, tak básníkovi. V knize proto vystupují básníci jako Cvetajevová, Majakovskij, Šrámek, Wolker a další, u nichž Mathauser tuší jejich neotřelé naslouchání světu. Vystupují tu ale také filosofové, jako je Husserl, Heidegger, Merleau-Ponty – s jejich schopností zaposlouchat se do tajemství bytí a přiblížit člověku ono místo, kde jedině může nějaký smysl a pravda zazářit (transcendentální subjektivita, hlubina tubytí). Autor si všímá zejména vlastního obratu básníků a filosofů k věcem, kdy se učí v nich až „pobývat“, aby dokázali nazřít a vyjádřit jejich jedinečnost, čehož není schopna věda; tu zajímá jen obecné. Na konkrétních příkladech Mathauser působivě ukazuje, že jen z náležitě otevřeného nitra tvůrce (když je schopen extatického překročení sebe sama) může vzejít světlo, jež „z člověka se rodí“.
Jiří Olšovský
Host 7/2006
Sedmé číslo časopisu Host je stejně jako ty minulé spíše průměrné. Články nejsou úplně špatné (tedy až na výjimky, jako je například útvar podepsaný Janou Soukupovou, který je bůhvíproč otištěn v rubrice recenze), ale po přečtení málokterého z nich nám zůstane nějaké moudro „za nehty“. A co stojí za pozornost tentokrát? Nejlepším úlovkem redakce je překlad povídky mexického spisovatele Sergia Pitola Temné druhé já a text jeho novinářského kolegy Carlose Monsiváise. Více Pitola, chce se říci, překlad Monsiváisových esejů na nás prý už čeká. Příznivce Václava Bělohradského potěší jeho úvaha o existencialismu (mohou ho také politovat, že nezažil pravou lásku), Jiří Trávníček podnětně přemýšlí o románech, začíná se už ale poněkud opakovat, a Marek Nekula se snaží poukázat na druhý plán ve Vieweghově deníku Báječný rok (obávám se ovšem, že přání je zde otcem myšlenky, ale jako ukázka intelektuálního cvičení na téma „jak obhájit neobhajitelné proti všem“ je tento text docela zábavný). Rozhovor s Jiřím Dědečkem dokládá, že by měl více zpívat a méně hovořit o věcech veřejných. A rozhovor s ředitelem Národní knihovny Vlastimilem Ježkem je sice informačně hutný, avšak není to rozhovor, nýbrž zpráva o dění, která tazatele odsouvá do pozice zprostředkovatele monologu přerušovaného pseudotázkami typu: „Můžete projekt nové budovy Národní knihovny představit detailněji?“.
Kazimír Turek
Nancy Huston
Lignes de faille
Actes Sud 2006, 490 s.
Román kanadské autorky Nancy Hustonové Přesmyky (Lignes de faille) zpracovává známé téma, ale originálním způsobem. Prostřednictvím hlasů čtyř šestiletých dětí se vrací do nedávné historie. Každý z protagonistů je zástupcem jiné generace. Autorka se pomocí jejich výpovědí propracovává nazpět časem až k nacistickým zločinům a připomíná, že ovlivnily celých dalších šedesát let současných dějin. Příběh otevírá pohled na obyčejnou americkou rodinu, angažovanou, pyšnou na svou americkou totožnost, s jistým zázemím. Malý Sol žije v Kalifornii a přes záhadnou minulost své babičky najednou odkrývá osudy svých předků. Poté dostává slovo Randall, píše se rok 1982 a příběh se stěhuje do Izraele. Po něm přichází roku 1962 řada na jeho matku Sadie a pak, v roce 1944 a v Mnichově, Solova prababička Kristina. A právě její tajemství a jeho následky budou po léta doléhat postupně na každého v rodině. Dozvídáme se totiž, že Kristina byla jako malá odebrána ukrajinské rodině a vychována v Německu podle Himmlerových idejí – jako mnoha jiným odcizeným dětem se jí tak dostalo patřičné árijské výchovy. Nancy Hustonová skvěle vytěžila zvolenou narativní techniku – hlas dětského vypravěče zní nevinně a autorce dovoluje podat složité téma s patřičným nadhledem. Román patří k nejlepším knihám letošního frankofonního literárního podzimu, ocitl se i v první nominaci na Goncourtovu cenu.
Jovanka Šotolová