Před pár dny jsem si zašla do Komerční banky vyřídit dispoziční právo k našemu firemnímu účtu a nestačila jsem se divit. Paní u přepážky (celou dobu velmi přívětivá) naťukala do počítače moje jméno a hned věděla, že jsem u nich zrušila účet v roce 1998. Pohotově se mne zeptala, zda jej nechci obnovit. Vzápětí si bez ptaní ofotila můj občanský průkaz a beze slova vysvětlení, k čemu jej asi tak ona nebo banka může potřebovat, mne požádala, abych kopii podepsala. S jasným pocitem, že ona porušuje zákon o ochraně (mých) osobních údajů, a já že zase dělám, co nemám, a že jsem zase měkkýš, který ve snaze odvrátit nepříjemnost dobrovolně rezignuje na svá občanská práva, jsem se podepsala. Paní papír pečlivě orazítkovala a bez ptaní na něj rukou napsala „souhlasí s okopírováním”. To mě konečně dostalo do potřebné vzdorné nálady. Záhy jsem dostala k podpisu Souhlas se zpracováním osobních údajů, potřebný k tomu, aby mi mohla banka zasílat informace o svých skvělých službách a sledovat moji bonitu (byť mám v KB jen peníze naší firmy...). Formulář jsem odmítla podepsat – ale vyčerpána tak statečným činem, téměř bez odporu jsem souhlasila s tím, že svůj nesouhlas podám písemně, byť z logiky věci vyplývá, že by mělo stačit formulář jen nepodepsat. Svou chvilkovou občanskou slabost jsem se rozhodla odčinit. Program na příští měsíc tak mám jasný – napíši na centrálu KB, aby vymazali záznam o mém kontu z roku 1998, a pak se musím osmělit a vydat se do banky napravit své selhání – budu chtít zpátky tu stránku s kopií mé občanky. Ještě že máme jenom jeden firemní účet.
Petra Kolínská
Kdo se jednou probíral ročníky předválečných Lidových novin, musel být překvapen tím, jaký význam v nich byl přisuzován poezii. Prakticky v každém čísle byla otištěna alespoň jedna báseň, další vycházely v kulturních rubrikách a přílohách. A nebyly to básně ledajaké. V Lidovkách se vystřídali všichni nejlepší básníci první republiky. Poezie ze stránek deníků nezmizela ani za komunismu: jen její funkci literární nahradila funkce agitační. Po obnovení svobodných médií v roce 1989 se básně v tisku objevovaly jen sporadicky – šéfredaktoři dnes přejí spíše těm, kdo se chtějí dozvědět, kde levně nakoupit.
Když jsem v Mladé frontě Dnes nalistoval celý sloupec popsaný verši Tomáše Kafky, měl jsem radost, že se hnuly ledy. Tedy jen do té doby, než jsem si jeho literární výtvory přečetl. V prvním čtyřverší autor doporučuje Günteru Grassovi, po jehož minulosti „všichni pasem“, aby „neposlouchal nás/ a byl sám sebou spasen“. Jak to chápat? Má snad G. G. sám sebe povýšit do stadia božství a odpustit si své vlastní hříchy? V čtyřverší druhém je roztomile propojena návštěva kultovní pophvězdy a dílo Petra Bezruče: „To není Madonna/ to je snad Magdonova“. Za váhavého čtenáře, který by snad nevěděl, jak vysvětlit superstar, že je spojována s naší Maryčkou, autor přímočaře prohlásí: „Buď naše Madonna, my budem tvým Bezručem“ – přičemž mu unikne, že Madonna by v tomto případě měla stát v instrumentálu.
V básni na balkánskou notu se zase dozvíme, že „Srbové ticho maj/ jak hrobové“, zatímco „činorodí Chorvati/ v Chorvatsku se neztratí“ a „Bosna/ nemá nikoho než Bona“ – od básníka, který je mimo jiné kariérním diplomatem, skutečně pronikavá analýza! Radu má světaznalý autor i pro toho, kdo by toužil „být jak Médea/ jindy zas jednou z Medus“: umožní mu to „média/ bez kterých opruz je opruz“. Nevím, zdali je tomu tak, ale nalézt v deníku takovouto poezii trochu opruz je – zvláště když se po světě potuluje tolik dobrých básníků, kteří by si publicitu a skromný honorář zasloužili daleko spíše než „amatérský hokejový expert“ a podprůměrný veršotepec Tomáš Kafka.
Jan Machonin
Ivan Martin Jirous
„Magor“ se stal no
sitelem Ceny Jaros
lava Seiferta za rok
2006. Letos je uděl
ena již po dvacáté –
jejím prvním laureá
tem byl spisovatel D
ominik Tatarka. Seif
ertova cena je oceně
ním mravního, občan
ského a uměleckého
postoje; lze najisto prohlásit,
že I. M. Jirousovi takové oceněn
í právem patří. A nejenom právem
– o právu by mohl Magor vyprávět
leccos předloni, vloni a letos, aj tyto
řádky jsou vyjádřením sympatií mil
ému člověku a jistým zadostiučiněn
ím. Dokonce mám neodbytný dojem,
že Seifertovu cenu dávají lidská srd
ce za Poezii, na kterou prach neused
á. Mám z toho radost a silně pochyb
uji, že mi ji co může zkalit. Skoro by
se patřilo vyšvihnout blahopřejnou b
ásničku, laudatio, což umějí na zakáz
ku šíbrové, kočebráci, venkoncem dr
uhý sled, jenž se cpe vpřed, ač posle
dní bývají prvními, což bývá fakt.
Vít Kremlička