Michal Peprník
Topos lesa v americké literatuře
Host 2005, 252 s.
„Když puritánští otcové přistáli u nehostinného pobřeží, les se před nimi zvedal jako temná hradba, za níž ležel celý cizí svět.“ Styk i zápas s tímto světem a s jeho původními obyvateli
prostupuje americké dějiny až do půle devatenáctého století a zobrazili jej přední američtí spisovatelé: Hawthorne, Emerson, Thoreau, především však James Fenimore Cooper. Autor knihy je dobře obeznámen s pozdější kritickou reflexí jejich děl a s metodami moderních literárních teoretiků (Bachtin, Losman, Hodrová, Mukařovský), zejména je však nesmírně pozorným čtenářem. Nejen v ději, ale zejména v popisech a úvahách, které mají moderní vydavatelé tendenci zkracovat či vypouštět, nalézá zachovanou paměť lidského rodu (původní slovo pro svět bylo les, bloudění lesem jako metafora ztracenosti v neznámu vlastní duše i společenského okolí vystupuje na začátku Dantovy Božské komedie), ale též tušení budoucího odcizení mezi člověkem a přírodou, předzvěst „ekologických“ starostí. Vhodným doplňkem knihy jsou černobílé reprodukce dobových obrazů s lesní tematikou. Po přečtení knihy zatoužíme (ať už znovu či poprvé) si přečíst i americké klasiky.
Jan Novotný
Ernest F. Fenollosa, Ezra Pound
Čínský písemný znak jako básnické médium
Fra 2005, 84 s.
Žijeme v době přebujelých obrazů. Film vytlačil knihu z někdejšího privilegovaného postavení. Porozumění obrazovému jazyku filmového vyprávění je pro nás naprostou samozřejmostí. Zdá se skoro neuvěřitelné, že první diváci filmovým příběhům často nerozuměli. Jejich čtenářské návyky, formované kulturou slova, se postupně musely přizpůsobovat nově se rodící kultuře obrazů. Filmové titulky dlouhou dobu sloužily jako záchytné body v tomto neznámém, ale vzrušujícím vizuálním prostoru. Film se měl oprostit od divadla i literatury a stát se médiem moderní doby. Evropa – jejíž identita byla od počátku postavena na židovském Slovu a řeckém logu – začala v té době postupně překonávat svůj logocentrismus. Ne náhodou Ejzenštejn svou teorii filmového střihu formuluje pod vlivem japonského znakového písma. Průkopnickým dílem tohoto duchovního obratu se stala i Fenollosova kniha. Autor ukazuje výhody obrazového znaku jako média poetického zápisu. Jeho obrazový dynamismus a konkrétnost staví proti statičnosti a abstrakci indoevropských jazyků. Tyto názory měly, zejména prostřednictvím Ezry Pounda, vliv na celou generaci angloamerických modernistů a její dozvuky sahají až k Derridově filosofii dekonstrukce.
Ondřej Kavalír
S tebou sám – antologie milostné poezie
Uspořádal Ondřej Horák
Dauphin 2005, 126 s.
Vyznat se v současné české poezii, toť úkol nesnadný. A sledovat, co se děje, rozlišovat mezi grafomany s básnickým střevem a nešťastníky obdařenými skutečným nadáním, to v současné době zvládne jen odborník. Ondřej Horák jako bývalý šéfredaktor Tvaru jedním z povolaných jistě je. Antologii z něčeho tak nestálého, jako je současná poezie, je třeba přivítat v každém případě. A Horák nachystal zajímavý výbor. Tak v čem je zakopán pes? Jak se tu dočteme, Horák připravil koncept a nakladatelství ho dotáhlo do konce. Je zcela lhostejné, co se odehrálo v pozadí, nevím, neznám a ani mě to nezajímá. Ale antologie abecedně uspořádaných autorů textů bez ladu a skladu, to je trošku moc. Dokonce i když si obrozenci v Horní Dolní před dvěma sty lety pořádali almanach k otevření místní občerstvovny, věděli, že mají-li konečně slušné texty, nesmějí je rozmělňovat plky kdejakého pobudy. A když je třeba zařadit nějakého kmenového autora toho kterého vydavatelství, tak že není nic jednoduššího než podle libovolného klíče takové sebrání jednoduše uspořádat, tedy v případě, že se nejedná o lexikon. Ale i v Puchmajerových lexikonech je v náhodě řazení vidět uspořádanost výběru. Tolik dobrých autorů píšících tak silné texty se v jedné kompaktní brožuře dlouho nesešlo. Je škoda, že z poezie pro tentokrát zůstalo u fragmentů „v sevření nemotorném jak taška piv“. Chtělo by to fajnovou kořalku…
Ladislav Čumba
Jana Klusáková
Rok s Kokoliou
Petrov 2005, 181 s.
Rozhlasová redaktorka Jana Klusáková se rok scházela s malířem Vladimírem Kokoliou a ze záznamů těchto setkání sestavila knihu. Docent Akademie výtvarných umění Kokolia to vzal z gruntu a odpovídá skutečně na všechno. Čtenář se tak nedozví ani tolik o tom, jak to chodí na AVU nebo jinde ve výtvarnickém zákulisí, ale zato má možnost dozvědět se hodně o Kokoliovi. A ten několikrát dokázal, že i na hloupou otázku se dá chytře odpovědět. Jana Klusáková se snaží stylizovat do role neznalé tazatelky, ale kniha je bohužel jiné médium než rozhlas, takže to, co by v rádiu působilo jako rozkošné odlehčení, je v knize poněkud nepatřičné. Kokoliu právem hierarchie nezajímá, čtenáře ano. Tazatelka se sice žánrově dostala z podoby dobových senzacechtivých knižních rozhovorů s různými Rumly a Klausy, ale bohužel stále bude platit ona glosa: „Jana Klusáková, kdo to je? To je ta průměrná novinářka, která je hrdinkou románu T. Boučkové Křepelice?“ Přesto je možné knihu považovat za kokoliovštinu. Nemá smysl zabývat se detaily, že podle „plastického“ žurnalizujícího popisu by člověk v Ostrovačicích z dálnice odbočil do Říčan a ne do Veverských Knínic. Skutečný smysl (a význam k tomu) je, že Kokolia je nejen svérázný, ve světě i doma úspěšný český malíř z Moravy, ale také milý, inteligentní a pracovitý člověk, který vytrvale jde svou cestou.
–lč–
Mario Benedetti
Psaní do schránky času
Přeložili Jan Mattuš a Miloslav Uličný
Julius Zirkus 2005, 225 s.
Povídková sbírka uruguayského spisovatele s italským jménem je především nostalgická. Je rozdělena do tří částí, přičemž každá je uvedena básní. Kouřové signály jsou klasické povídky, Psaní do schránky času je souborem dopisů a poslední, Roční doby, jsou jakýmisi biografiemi. Soubor uzavírá samostatná báseň Definitivní tečka. Pro tento povídkový soubor bohužel platí, že čím kratší povídka je, tím lépe, o čemž svědčí především Nepřítomnost, v níž hrdina vzpomíná na osudovou ženu svého života Julianu, která se, pravděpodobně z politických důvodů, záhadně ztratila. Třicet stránek o tom, jak se dá dohromady s její sestrou Carmelou, při milostných chvílích s ní si představuje Julianu a vše se otočí, když se Juliana vrátí, je opravdu dost úmorných. Částečně to dávám za vinu i nepříliš povedenému překladu, který mi připadá málo jazykově hravý, až nudný. K nejslabším částem knihy pak jasně patří „dopisy“, které se neúspěšně pokoušejí filosofovat a bilancovat život banalitami typu: “...s tou ,hloubí duše’ mi to vždycky přijde jako otřepaný protimluv... co je hluboké, má přece rozměry, zatímco duše je neuchopitelná“. Psaní do schránky času je dost nevyvážený povídkový soubor, který jako celek nepřesvědčí – už jen proto, že z hloubky se nakonec občas vyklube mělčina.
Jiří G. Růžička
Robert Merle
Meč a lásky (Dědictví otců 13)
Přeložily Jarmila Fialová a Marie Janů
Mladá fronta 2005, 240 s.
V roce 2003, rok před svou smrtí, vydal Robert Merle poslední svazek rozsáhlého cyklu historických románů Dědictví otců, kterým si v průběhu posledních více než pětadvaceti let získal čtenáře ve Francii i u nás. Cyklus má (v českém vydání) přes pět tisíc sedm set stran a časově zabírá léta 1547–1661. Barvitě zachycuje bouřlivé období francouzských, ale i evropských dějin, je přiměřeně dobrodružný a romantický, ale především historicky velmi věrný. Nutno však říci, že kvalita posledních dílů byla již spíše klesající. Jazyk vypravěče (od sedmého dílu je jím syn původního vypravěče Petra ze Sioraku) již není tak květnatý jako na začátku a romány místy připomínají spíše převyprávěný dějepis. To je bohužel případ zejména tohoto dílu, který je ze všech nejkratší, a přitom se odehrává v rozmezí téměř třiceti let. Zachycuje vrchol vlády Ludvíka XIII. a kardinála Richelieua i jejich smrt, třicetiletou válku a nástup mladého Ludvíka XIV.; symbolicky pak končí jeho uchopením faktické moci. Zatímco první polovina románu je přehlídkou nekonečných bitev, tažení, intrik, diplomatických vyjednávání i hrdinových milostných pletek, kterým se dosud bránil, a míří spíše jen k onomu poučování čtenáře o historii, druhá polovina o dětství a mládí Ludvíka XIV. je mnohem lepší, leč velmi stručná. I přes zmíněný pokles kvality je škoda, že se tomuto období Merle již nemohl věnovat.
Milan Valden
Dějiny a současnost 12/2005
Poslední loňské číslo „ĎaSu“ nás tentokrát zavádí svým tematickým zaměřením před filmové plátno nebo za filmovou kameru. Čtyři články věnující se „novým pohledům na kinematografii“ zkoumají fenomén diváctví (Helena Bendová, s. 30), uvádějí do „genderu aspektů“ trvrzením o „pořádnosti Marxovy manželky“ (Petra Hanáková, s. 33), o svéráznou filmovou historii se pak snaží Petr Szczepanik ve své studii Jak rozumět minulosti médií (s. 37) a do rodinných a domácích filmů na závěr zasvětí Soukromá snídaně Jiřího Horníčka. Tomuto bloku předchází studie o české cestovatelce Barboře M. Eliášové (s. 14) a překvapivé objevy letecké archeologie od Martina Gojdy. Přes studentský článek věnovaný složité vnitrofrancouzské politice po druhé světové válce se dostáváme k článku Tomáše Vebera, který u příležitosti vzniku filosofické fakulty na jihu Čech přibližuje dějiny humanitní vzdělanosti v Českých Budějovicích v éře budějovického teologického institutu. V úvodu vzpomíná Petr Čornej na nedávno zesnulého medievalistu Františka Kavku a závěrečná úvaha od Dušana Třeštíka o teorii billshitu pak celé, tradičně solidně vyvedené číslo uzavírá.
Ivan Malý
Intelektuál 3–4/2005
Časopis Intelektuál už rezignoval na čtvrtletní periodicitu a vlastně i na to, že bude časopisem. Struktura je jen tušená, snad jen fakt, že jsou básničky a pár recenzí pohromadě, naznačuje, že kdysi šlo o časopis. U sborníku bychom zase čekali cosi, co autory spojuje, generační či názorové pouto. Ani to však v Intelektuálovi není, berme jej tedy spíše jako nabídkový list nové české poezie a prózy. Katalog, v němž občas nalezneme autora, který nás osloví tak, že se o něj začneme hlouběji zajímat. Literární rozcestník, který chce autory předvádět a vzdal vybírání těch lepších („Editor prostě sáhl po sedmi českých básnících, které má rád, a po tom, co se mu od nich jako první dostalo do rukou,“ píše šéfredaktor Radim Kopáč o italské antologii českých básníků, ale na jeho periodikum lze tato slova vztáhnout jakbysmet). Z předloženého katalogu bych rozhodně nevolil povídku Hany Pachtové (o nevyrovnaných mladých ženách v české literatuře se vážně nedozvíme nic nového) stejně jako krátké texty Milana Kozelky („Antonín Chittussi, rodák z čerpací stanice Aral, se svými plátny podílel na mýcení lesů, vysoušení rybníků a zakládání golfových hřišť.“ – Nemáme se tomu smát, že ne?). Naproti tomu miniatury Michala Šandy jsou mistrovské. A na to zajímavější z poezie už lze v tomto krátkém textu jenom upozornit: Marie Šťastná, Tereza Riedlbauchová, Kateřina Piňosová, Jiří Dynka a Radek Fridrich.
Kazimír Turek