Kaprům, které vytáhli zděšení rybáři z kyanidových vod odtékajících z kolínské Draslovky, jsou korupční aféry, jež se na nás valí ze všech stran i deníků, jedno. Křičet mohli jen němými ústy, jež marně lapala po potravě, zkrvavenými šupinami a prasklými žábrami. Přesto se lidé, kteří namísto aby seděli u televizních zpráv, museli lovit z vody tisíce chcíplých ryb, nemohli jistě ubránit myšlenkám na spoluúčast na odpovědnosti za spoušť, k jejímuž propuknutí stačilo jedno mizerné zamrzlé čidlo na kyanidové jímce. Spoluodpovědnost a spoluúčast mají společné nejen půlky slov, ale i myšlenkovou linku. Ta se v rétorice soupeřících partají vytrácí. Nejde o myšlenky, jde o moc a jde o peníze. Život? Odpovědnost? Zatímco „kauzy“ pánů poslanců zaměstnávaly média a zejména zúčastněné strany po celé minulé týdny, k tragédii, která umrtvila desítky kilometrů české řeky, se nevyslovila jediná parlamentní strana. Co kdo řekl, jak kdo zabalil svou hanbu do „kódovacího jazyka“, odposlechy, špína vytažená z temných koutů – to všechno je pro voliče, zfackovaného mediální masáží do podoby připitomělého panáka, atraktivnější než jakási ekologická havárie za vlastními humny. Ryby? Prosím vás. Dovezeme z Polska, žádný strach. Ale politika, to je svinstvo podle mého gusta! Budu volit modrý. Nebo růžový.
Milan Daniel
„Svět ztratil jednu z žen, jaké si žádá. Mexiko ztratilo jednu z bojovných žen, jaké potřebuje, a my, my jsme ztratili kus svého srdce.“ Těmito slovy oznámil mluvčí mexické Zapatovy armády národního osvobození (EZLN), subcomandante Marcos smrt jedné z velitelek této organizace, Comandanty Ramony (1959–2006), která zemřela na následky vleklé rakoviny. Během svého života se zapatistická velitelka stačila stát symbolem boje – boje domorodých obyvatel proti sociálnímu i národnostnímu útlaku, boje žen proti tomu, jak jsou diskriminovány kapitalismem i vlastními komunitami, do nichž se narodí.
Ramona byla členkou Tajného domorodého revolučního výboru, který připravoval zapatistické povstání, jež vypuklo 1. ledna 1994 v jihomexickém státě Chiapas. Ještě předtím napsala text, který se měl vyrovnat s tíživou situací utlačovanějšího pohlaví v patriarchálních indiánských vesnicích a jenž byl zapatisty přijat 8. března 1993 pod názvem Revoluční zákon žen. V zákonu se deklarovalo právo žen účastnit se revolučního boje „dle svého uvážení a svých schopností“, právo na práci a spravedlivé odměňování za práci, právo na rozhodování o svém mateřství, právo na lékařskou péči, vzdělání i volbu partnera. Proklamovala se ochrana před znásilněním a fyzickým týráním, ať už cizími lidmi nebo členy ženiny rodiny. Důležité bylo také výslovné zdůraznění, že ženy mají právo účastnit se veřejného života svých obcí, získávat vedoucí funkce ve svých organizacích a rovněž vojenské hodnosti v revolučních ozbrojených útvarech. Jestliže se nám většina těchto práv může jevit jako samozřejmá, v podmínkách indiánských pospolitostí jižního Mexika se podle samotných zapatistických žen jednalo o „revoluci v revoluci“. Už od února 1994 se Ramona účastnila mírových rozhovorů s mexickou vládou. I díky pomoci sympatizantů z celého světa mohla podstoupit transplantaci, která jí dala dalších deset let života. Ve svém poděkování ale zdůraznila svou sounáležitost s ostatními ženami z Chiapasu, když řekla: „Ramona je jen jednou z tisíce domorodých žen v celé zemi, která je těžce nemocná. Většinu z těchto žen lékař nikdy nenavštívil, nedostaly ani žádné léky. Mnoho z nich kvůli špatné lékařské péči umírá.“
Ondřej Slačálek
Žijeme ve světě, v němž se je čeho bát. Od minulého týdne se po vystoupení Usámy bin Ládina lidé ve Spojených státech mohou bát teroristického útoku, jímž ikona světového terorismu pohrozila přesně rok od svého posledního mediálního výstupu. Z jeho řeči jde opravdu strach, ale už nás ničím nepřekvapí. Tak nějak dopředu víme, co nám opět vzkáže a čím pohrozí. Oč děsivější je, když jde strach ze slov těch, u nichž to nečekáme. To ukázala silácká řeč francouzského prezidenta Chiraka, jenž jakoby v odpovědi na videozáznam s Usámou pohrozil, že Francie je připravena v případě teroristického útoku jiné země použít i jaderných zbraní. Komentátoři a analytici se domnívají, že může jít o pouhé velmocenské gesto a že strašení atomovou zbraní patří „k základním prvkům francouzské vojenské doktríny“ (MF Dnes 20. ledna). To může být pravda, leč pronesená na půdě vojenské základny, na níž se to jadernými hlavicemi jen hemží. Je v době války proti terorismu takový nepsaný úzus strašit ty, co straší mne, a s vlastním strachem bojovat vyvoláváním strachu jinde a u jiných. Některými slovy by ale po zkušenostech z dvacátého století měli strašit právě a jen teroristé.
Lukáš Rychetský