Mervyn Peake
Gormenghast III. – Už jen Titus
Přeložila Dominika Křesťanová
Argo 2006, 222 s.
Zatímco první dva díly trilogie Gormenghast byly jakousi gotickou fantasy ve stylu Poea či Lovecrafta, závěrečná kniha cyklu se od nich výrazněji odlišuje. Za fantasy (jakkoliv netradiční) lze už příběh označit jen stěží. Namísto izolovaného rozpadajícího se hradu se zde hrdina vydává do podivného světa připomínajícího spíše ten moderní. V pojednáních o autorovi a ostatně i v předmluvě k této knize se lze dozvědět, že Peake podlehl duševní chorobě a třetí díl už psal v době onemocnění. I když před sebou nemáme autobiografický realistický román, čtenář, který tohle ví, pak nachází stopy šílenství a boje s vlastní pamětí na každém kroku; z tohoto hlediska závěr trilogie trochu připomíná Šílenství Jerzyho Krzystoně. Textu lze vytknout občasné „filosofující“ plácání (hrdina „nalezne cíl skrze samotné žití“ apod.), naopak nadšení budí záplavy bizarních popisů a dialogů, známé už z předchozích dvou dílů; již tradičně také vysloveně potěší překlad. I radost z vyprávění, ze samotných popisů (ať už jde o stoky pod velkoměstem, boj mezka s velbloudem nebo konverzaci na značně dekadentním večírku) a hry s jazykem je v knize zachována. Namísto uspořádanějších prvních dvou dílů se zde mezi jednotlivými scénami tyčí ale spíše ostré přechody, text je natrhaný do fragmentů. Působivé to určitě je, i když vzhledem k okolnostem vzniku knihy to současně trochu mrazí.
Pavel Houser
Barbara Hand Clowová
Katastrofobie
Přeložila Adéla Bartlová
BB art 2006, 434 s.
Roku 1994 vtrhly do autorčiny mysli nehmotné bytosti z Plejád a zahltily ji informacemi. Poučí nás, že před 10 500 lety prolétly sluneční soustavou fragmenty z výbuchu supernovy a naklonily do té doby k ekliptice kolmou zemskou osu. To vyvolalo katastrofické události, které se vryly do lidské mysli a způsobily hluboké trauma, jehož jsme se dosud nezbavili. Měli bychom si uvědomit, že něco takového se hned tak opakovat nebude, a čekají nás naopak velice šťastná léta, zvláště když k nám míří nepředstavitelně povzbuzující kosmické vlny. Bohužel o tom vědí nejenom Plejáďané a autorka, ale i elita (zahrnující např. CIA), které traumatický stav lidských myslí vyhovuje, a snaží se tak od mocné transformační energie odvést pozornost. Musíme se proto ve svých tělech odzemnit (nebo uzemnit? – to jsem zcela nepochopil), aby se naše křehké žlázy dokázaly při průletu vln aktivovat. To nám pomůže vymknout se moci médií, která zkreslují spiritualitu svými egy. Pak společnost přestane podporovat Edisony, Einsteiny, Stepheny Kingy a internetový sex (autorka se snad popálila o žárovku?) a obrátí se k soustavě mocných symbolů, které se stanou branami do tajemných světů. Určitě nám v tom pomůže „raněný léčitel“ – roku 1977 objevená planeta Chiron, protože Zeus výměnou za Chironův sestup do podsvětí osvobodil Promethea. Knížka by neměla uniknout žádnému sběrateli extrémních projevů lidské pošetilosti.
Jan Novotný
Horst Georg Pöhlmann, Marc Stern
Desatero v životě židů a křesťanů – dialog ortodoxního rabína a křesťanského teologa
Přeložili Petr Gallus a Ondřej Macek
Vyšehrad 2005, 200 s.
Dialog učenců se zdá být v oblasti náboženství osvědčenou formou komunikace. Za podmínek vzájemného respektu a naslouchání je možné dospět k nalezení překvapivých shod, na druhé straně se odhalují nepřeklenutelné propasti a hranice, které již není možné překročit. Dialog je i základním rámcem předkládané publikace: Protestantský teolog Horst Georg Pöhlmann se setkává s rabínem Markem Sternem, aby spolu diskutovali nad základním textem křesťanství a judaismu, starozákonním Desaterem. Nijak se nešetří. V úvodní kapitole sype Pöhlmann z rukávu data, získaná o Desateru na základě historické kritiky Starého zákona. O té nemá ortodoxní rabín Stern valné mínění a v základech ji zpochybní. Míst, kde se oba pánové neshodnou, je povícero. V každém případě se zabývají danou látkou, tedy jednotlivými přikázáními Desatera, poctivě – jedna kapitola, jedno přikázání. Poskytují čtenáři fundovaný vhled do obou náboženských systémů, poukazují na shody i rozdíly a vše doplňují exkursy do dějin křesťanství a judaismu. Ačkoliv kniha neposkytuje překvapivé závěry, plní dobře úlohu kompendia, které by se dalo použít „pro obě strany“. Autoři se snaží promlouvat ke čtenáři 21. století, což je bohulibý záměr, jen by nesměl být na příliš místech prošpikován pro německé teology typickou, ale právě v 21. století poměrně bezzubou a nic neřešící kritikou společnosti. Ale na tu mají oba teologové právo.
Martin Teplý
Lukáš Pollert
Lukáš se ptá I.
Maťa 2006, 330 s.
Zavedené nakladatelství Maťa přišlo v roce 2001 s novu edicí knižních rozhovorů s názvem Meziloky. Prvním počinem bylo revidované vydání klasického interview Jana Pelce s Mejlou Hlavsou Bez ohňů je underground. V zatím posledním svazku „mezilokovské“ edice, který vychází ve spolupráci s Lidovými novinami (a obsahuje texty, které v LN postupně vycházely), zpovídá olympijský vítěz Lukáš Pollert současné i bývalé hvězdy našeho sportu. Zatímco naprostá většina sportovních rozhovorů v tuzemském tisku se ocitá v dokonalém zajetí všemožných klišé a vyprázdněných floskulí („Jak vám bylo, když jste to trefil?“ a podobně), Pollert se snaží využít možnosti ozvláštnění a nového pohledu. Hovorová čeština, nenucenost a především jeho vlastní sportovní zkušenost vytvářejí nekritickou familiérní atmosféru, díky níž se zpovídaný cítí dobře a nechá se nenásilně vést Pollertovými dotazy. Ty jsou povětšinou inteligentní a neotřelé, i přesto je však úroveň jednotlivých rozhovorů kolísavá. Poněkud skřípou konfrontace s legendami (Jiří Raška), daleko lépe funguje klábosení s mladšími ročníky a vrstevníky (Jakub Janda, Václav Chalupa, Štěpánka Hilgertová). Pokud se tu a tam objeví dotaz zavánějící vágní sportovní hantýrkou, je z něj cítit Pollertův parodický nadhled (v interview s Jaromírem Jágrem: „Hele, Jardo, kdy si konečně přestaneš hrát s tím pukem, vyrosteš z hokeje a staneš se dospělým člověkem?“).
Jan Jílek
Alexandre Dumas
Rytíř de Sante-Hermine
Přeložila Dana Melanová
Baronet 2006, 974 stran.
Na přebalu knihy se uvádí, že poslední a u nás zatím nikdy nevydaný román Alexandra Dumase se vyrovná jeho slavným dílům, jako jsou Tři mušketýři či Hrabě Monte Cristo. Není to pravda. Pokud Dumas ve svých nejslavnějších románech umně spojil dobrodružně laděný příběh s chytlavým popisem reálií a politiky té které historické doby, zde jako by už byl jen autorem lacině dobrodružných knih pro náctileté. Intriky, milostné pletky, ale i barvitý obraz pařížského dvora a salonů tentokrát chybějí, a pokud se přeci jen někde objeví, jsou chápany, a tedy i líčeny jako druhá, spíše nedůležitá dějová linie. Většina papíru slouží popisu stále nových a nových korzárských, loveckých a válečných zážitků hlavního hrdiny, proti němuž se zdá být Mirek Dušín členem Bratrstva kočičí pracky. Charaktery Dumasových postav byly vždy dost ploché, dle měřítka hodný – zlý, v jeho posledním románu je ale tento nedostatek doveden až k absurditě a některé dialogy by jistě pro svou nadnesenost působily směšně i v době Napoleona, kdy se děj knihy odehrává. I tak se ale sluší říci, že i u románu Rytíř de Sante-Hermine si občas člověk při některých pasážích vzpomene na pročtené noci s baterkou v jedné ruce a Mušketýry v druhé. Kouzlo ale netrvá nikdy dlouho a poslední Dumasův román tak lze považovat za jeden z jeho nejslabších.
Lukáš Rychetský
John Keegan
Válka v Iráku
Přeložil Lubomír Kotačka
Beta-Dobrovský 2006, 204 s.
V západoevropských zemích je běžné, že horké politické či vojensko-politické události a jevy komentují přední historici či sociologové. Vojenský historik v této knize seznamuje s historií Iráku i s životem Saddáma Husajna, s krizí v letech 2002 až 2003, s pádem Bagdádu i s dozvuky této „záhadné války“. Kniha má vše, co postrádá politický diskurs u nás: bystrou a neotřelou analýzu zahraničněpolitických okolností války, důkladný historický exkurs i prognózu vývoje. Válka v Iráku netematizuje v našem prostředí jen tuto válku, ale také značnou ubohost naší publicistiky, která dává prostor politikům namísto jejich kritikům, takže naši reprezentanti jsou bez oponentů a mohou si s námi dělat, co se jim zlíbí. Keeganova kniha ukazuje, o co je český čtenář a televizní divák ukrácen. Má totiž šanci, je-li jen čtenářem českého, obzvláště denního tisku či divákem televizního zpravodajství, stát se nevzdělaným idiotem. Keeganovu knihu o Iráku bohužel musíme u nás číst nikoli primárně jako analýzu jedné války, ale jako kontrast k naprosté absenci podobných knih u nás. Ujme-li se někdo „analýzy“ politicky relevantní české události, je z toho jen bulvární paskvil, o seriózní práci tohoto typu jsem nezavadil. K hořkosti nad neporozuměním severoamerických činitelů iráckým kulturním, sociálním a politickým reáliím tak českému čtenáři přibude hořkost nad bizarní českou politickou „rozpravou“.
Michal Janata
Jean-Paul Sartre
Bytí a nicota
Přeložil Oldřich Kuba
Oikoymenh 2006, 717 s.
Hlavní filosofické dílo francouzského filosofa, esejisty, romanopisce, dramatika a politického aktivisty (vystupoval jako marxista, přes maoistické období dospěl k takřka čistému anarchismu; nikdy však nebyl komunistou) vyšlo v roce 1943. Sartre v knize razí své základní představy o existenci, o svobodě lidského bytí a kierkegaardovsky překonává základní úzkost, aby se pustil do práce, v níž dává smysl vlastnímu životu a transcenduje ke svému cíli. V Bytí a nicotě spojuje autor existencialismus s fenomenologií, jak ji načerpal zejména z Husserla a Heideggera; je schopen se kriticky vypořádat i s Descartem, Kantem a Hegelem a spět ke své originální syntéze. Dominují v ní zejména pojmy svobody, časovosti a odhodlanosti. Pro lidskou realitu (bytí pro sebe) je podle autora charakteristická touha po bohu (bytí v sobě či o sobě), ta je však vždy znovu nenaplňována. Ve svém spise tak Sartre načrtává i základy pro existenciální psychoanalýzu, která je s to odhalovat smysl lidského života. Jeho skutečným cílem je podle této analýzy přeci jen „bytí jako syntetické splynutí bytí v sobě s bytím pro sebe“; to je základní lidská touha. Reálnou však zůstává naše vlastní niterná nicota, jíž dáváme smysl našemu světu.
Jiří Olšovský
Delia Steinberg Guzmán
Řekli mi, že…
Přeložila Slavica Kroča
Nová Akropolis 2006, 76 s.
Materialistická demagogie (tj. plkání, aneb co na jazyk slina přinese) patří k oblíbeným lidským činnostem. Dlouhodobá prezidentka mezinárodní organizace Nová Akropolis v knize úvah obhajuje tuto svou organizaci a názory. Parafilosofie Nové Akropole, která hlásá víru v Nový a Lepší Svět, byla vždy pochybná, plná ironie ke stávajícím jistotám „světa starého a podlého“. Zkušenosti s totalitou, slibující také Nové Zítřky, dávají stoprocentní jistotu, že ten „starý a podlý svět“ není tak marný a špatný, jak by se mohlo zdát. Prý se říká, že svět se mění. Vypadá to však, že zůstává pořád stejný, anebo se mění tak pomalu, že to vlastně ani změna není – a pokud se změní, lidé vždycky napřou všechny síly, aby jej měli zase optimálně postaru. Kapitalistický blahobyt má věru mnohé výhody oproti komunistickému přerozdělování majetku – v blahobytu můžete pěstovat účelnou skromnost, zato v chudobě ani tu nouzi. Ale vem to nešť, autorka se obrací k části publika, jež je ohlupováno vlastním konzumentským egoismem a neschopné altruismu vůči lidem v tísnivé nezaviněné bídě třetího světa. Určitý mesianismus Nové Akropole má sympatické rysy ve svém filosofujícím úsilí šíření ušlechtilých myšlenek lidské vzájemnosti.
Vilém Kozelka
Divadelní revue 3/2006
Divadelní revue se systematicky věnuje méně zmapované etapě našich divadelních dějin. Bez přehánění vzrušující text Jindřicha Černého líčí české divadlo a společnost v roce 1956 – ve vyčerpávajícím přehledu představuje tehdejší scény s jejich repertoárem i zásadními jmény. Dramatem vzniknuvším v době od roku 1969 do roku 1989 se zabývá třetí část studie Libora Vodičky a Pavla Janouška. V ní jde zejména o nové formy dramatu, jež vznikaly za normalizace, takže nechybějí zmínky o Semaforu, Nedivadle Ivana Vyskočila či Divadle Járy Cimrmana. Rozsáhlý text toho ovšem přináší o tendencích a snahách tehdejšího dramatu mnohem víc. V úvodní části oddílu čtenář najde ještě studii Ljuby Klosové o divadelním intermezzu Boženy Němcové a překlad stati George W. Brandta o vstupu Schillerových Loupežníků na jeviště. Rozhledy přinášejí recenze na publikace zabývající se divadlem a dramatem, ale i několika nahrávkami Osvobozeného divadla. Především badatelům je určen poslední oddíl, jenž tentokrát informuje o dokumentech Jaroslava Kvapila uschovaných v rukopisné sbírce divadelního oddělení Národního muzea, a milovníci kuriozit si jistě rádi přečtou o neznámém dokumentu Státního výboru pro věci umění týkajícím se divadel a měnové reformy z roku 1953. Divadelní revue je periodikum určené primárně pro akademickou veřejnost a odborníky, neznamená to však, že by nepřinášelo napínavé a leckdy dramatické čtení.
Marta Ljubková
Sarah Watersová
The Night Watch
Penguin Books 2006, 464 s.
Romány Sarah Watersové jsou ve většině případů situovány do viktoriánské doby a jejich společným rysem je také podobné prostředí, tedy londýnské podsvětí, ženské věznice či bandy pouličních chmatáků. Zjevná je její inspirace literárními klasiky, ať již jde o Wilkieho Collinse, Charlese Dickense či Daniela Defoea, a upřednostňování ženských protagonistek. Svůj nejnovější román však Watersová zasadila do období druhé světové války a navíc obohatila své dílo o mužský element. Každá ze tří částí románu je zasazena do jiného časového období; ta nejdelší popisuje osudy hrdinů po skončení války, další části se odehrávají v letech 1944 a 1941. Styl vyprávění jednotlivých částí pak kopíruje tehdejší klima ve společnosti a náladu lidí. Proto je úvod nejrozvleklejší, ale zároveň přináší nejméně informací. Postavy jsou podobně nesdílné jako doba, v níž žijí. Na válečné události se snaží zapomenout, o některých věcech nemluví a ani si je nepřipouštějí. Jak jde autorka zpět proti proudu času, zhutňuje se děj a osoby nabývají konkrétnějších obrysů. V závěrečné části, situované do roku 1941, se pak všechny nitky osudů jednotlivých hrdinů spojí. Watersová se tentokrát zaměřila na strukturu a opustila realistickou formu. Románu však chybí lehkost předchozích děl a především nadhled. Přesto patří k tomu nejlepšímu, co v Británii letos vyšlo, a autorka je favoritkou na získání Bookerovy ceny.
Markéta Musilová