Ian Stewart
Odsud až do nekonečna – průvodce moderní matematikou
Přeložila Helena Nyklová
Argo, Dokořán 2006, 365 s.
Matematika je výsostnou oblastí kreativity, a přesto se jejímu symbolickému jazyku naučí jen zlomek lidí. Spočívá tento deficit ve způsobu výuky matematiky, nebo je matematický aparát skutečně tak obtížný? Odpověď skrývá právě kniha popularizátora matematiky Iana Stewarta. „Dobrá matematika má nádech úspornosti a prvek překvapení, ale především má význam,“ říká. O tom, do jaké míry je matematika nezbytná pro praktický život, se vedou spory. Důležitější je však jiná přednost matematiky – je bytostnou říší tvůrčí svobody, svázanou pouze pravidly předchůdců. Stewart nás provází mnoha matematickými oblastmi a problémy, aniž by slevil z nároků, pro něž matematika přece jen nepožívá obliby širokých mas. Čteme-li kapitolu po kapitole a osvojujeme-li si či opakujeme zašlou znalost někdy složité a zároveň tak jednoduché matematické symboliky, zjišťujeme, že obtížnost matematiky spočívá nikoli ve složitosti jejího vyjadřování, ale v naší neochotě přistoupit na její pravidla hry. O kolik imaginace, tvořivosti, fantazie a svobodné hry přicházíme, nesledujeme-li důležité kroky této nepsané královny našich životů. K přednostem českého překladu patří zejména poznámkový aparát, jenž nás seznamuje s aktuálním stavem některých řešení. V éře internetu bych si však představoval vedle doporučené literatury i odkazy na nejdůležitější matematické webové stránky.
Michal Janata
Stephen Foster
Hlavně nespadnout! – muž, jeho syn a jejich fotbalový klub
Přeložil Michal Prokop
BB art 2006, 158 s.
Anglické Stoke City je druhým nejstarším fotbalovým klubem světa. Třebaže bylo založeno už v roce 1863, vyhrálo pouze jednou anglický pohár a v historii se neustále pohybovalo na hraně mezi první a druhou ligou. V současnosti patří „hrnčíři“ ke slabšímu průměru druhé ligy. Pokud některý z hráčů zahraje výjimečně dobře, je buď nemilosrdně posazen na lavičku nebo prodán. Být fanouškem Stoke City znamená nepřetržitě bojovat s větrnými mlýny („Nenávidíme Manchester United a jeho ,fanoušky’. Nezávidíme jim úspěchy, opovrhujeme jejich neznalostí normálního života a jeho tíhy.“). Po úspěchu Hornbyho Fotbalové horečky (sladké idyle zmlsaného fanouška Arsenalu) přivádí Stephen Foster čtenáře zpět na zem. Jeho beletrizovaná kronika jedné sezony se Stoke City osciluje mezi subjektivní fanouškovskou zaujatostí a objektivním spisovatelským nadhledem. Foster-fanoušek je nekritickým pamětníkem všech marginálních úspěchů, neúnavným sčítačem bodů a kazatelem sounáležitosti s beznadějným týmem, Foster-spisovatel je naopak břitký ironik a kritik lidských i ekonomických poměrů v klubu („Kdybychom měli lepší tým, byli bychom bohatší. A kdybychom byli bohatší, měli bychom lepší tým.“). Po přečtení této knihy, plné rezignace i naděje, si čtenář neodpustí tu a tam mrknout na výsledky Stoke City. Aktuálně poslední zápas: Wolwerhampton Wanderers – Stoke City 2 : 0…
Jan Jílek
Jiří Bílek
Hádanky naší minulosti 6 – Jasný pohled slepého krále
Knižní klub 2006, 328 s.
Populárně historická kniha Jiřího Bílka má několikero vad na kráse: na přebalu zasahuje text do reprodukce obrazu, čímž vzniká graficky gulášovitá strakamakatina. Že chybí v knize či na obálce jméno autora reprodukovaného díla, navrhovatel obálky Miloslav Disman sotva vysvětlí. Jedná se o šestý svazek zamýšleného cyklu – číslice na přebalu však není v latinské podobě, což bývá znakem vědecké serióznosti, ale v podobě arabské, jako u nějakého sešitu Historických Rozruchů. Pozastavme se u stylu výkladu: samé „by“, „ač“, „zda?“, „kdyby“, „hledejme důvod“, až se nad tím člověku dělá špatně. Neodvolatelnost historických dějů opomenuta v prostotě historikově až svaté – leč v dějinách kondicionály nejsou! Máme co dělat s popularizací vědy, anebo vědeckým kýčem? Můj úsudek se více přiklání ke druhé domněnce. V knize otisknuty fotografie a reprodukce všeho druhu, ovšem více titěry, a zcela chybí už automaticky očekávaná vložená barevná příloha ve formátu stránek. Ještě maně listuji… nu, souvětí kostrbatá až inspirativně, stylistika mizerná. PhDr. Jiří Bílek si to s literaturou jaksepatří rozdává – vědec, překladatel, publicista, scenárista, romanopisec, odborník na II. pol. XX. stol. Ale proč se toulá středověkem? Vytištěno na Slovensku, kde je levněji, aby už byly mergle za otazníky minulosti v kapse.
Vilém Kozelka
Roman Králik
Problém zvaný Kierkegaard
Roman Králik 2006, 82 s.
Knížka je částečně česky, částečně slovensky a anglicky napsaný přehled o stavu bádání o dánském filosofovi a teologovi Kierkegaardovi. Sympatický je autorem naznačený „zápas“ o vlastní přístup k filosofovi. Nejprve shrnuje bádání ve světě a vidí existenciální, teologické a historické přístupy. Poté stručně popisuje politicko-hospodářské a náboženské poměry v Dánsku a zasazuje do nich život dánského myslitele. Konečně skicuje svůj vlastní přístup k fenoménu Kierkegaard; je veden především náboženským hlediskem. Autora zajímá, co znamenal Kierkegaard pro křesťanství, jakým způsobem je kritizoval, zajímá ho jeho boj s tehdejší dánskou církví. Vyzdvihuje jednotlivce, který stojí před „tváří“ Boha; zkoumá, jak jedinec může vskutku ve víře následovat Ježíše Krista. Králík zdůrazňuje vášeň víry, s níž je možno se dostávat „do současnosti“ s Kristem, s tím „největším paradoxem“. Viděna je důležitost rozhodné volby, s níž se jednotlivec může dostávat do stálého a hlubokého vztahu ke Kristu. Kierkegaard je pojat jako reformátor, který z kritiky křesťanstva spěl při dosahování až ne-křesťanské pozice k původnímu a obrozenému křesťanství, v němž se může zjevit skutečný jedinec s jeho existenciálními problémy, s jeho možností dosahovat bytostného já v naladění na pravdu bytí. Knížka je svým přehledným charakterem vhodnou pomůckou pro uvedení do Kierkegaardova myšlení.
Jiří Olšovský
Pavel J. Hejátko
Tanec kostlivců
Tempo 2005, 98 s.
Další sbírka nonkonformního básníka, publicisty, filosofa a především „konopného vizionáře“ Pavla Hejátka je určena zejména příznivcům undergroundové poezie. „Nejopiercingovanější“ člověk u nás předkládá čtenářům po své prvotině Hlenobytí neméně vydatnou porci buřičství, která ani tentokrát nepostrádá rozmanitost. Hejátko apeluje, varuje a hřímá, ale jeho verše jsou oproštěné od zbytečného patosu. Jeho kritika není mravokárná, ale poukazuje na elementární aspekty interakcí v naší společnosti. Bere si na paškál pokrytectví, manipulaci s davem a v neposlední řadě konzumní způsob života. Nejlépe tuto snahu vystihují verše: „to, z čeho mám vlastně/ strach, je jedině krach,/ něčeho – čemu se říká/ lidství“. Poezie Tance kostlivců je bezprostřední, přičemž jí nechybí hravá lehkost veršů ani pestrá škála výraziva. To sahá od mluvy ulice až k slovům filosofických traktátů. Hejátko není v žádném případě veršotepec lyrického ražení, který by si hrál se symboly a metaforami a skládal by slůvka v dech beroucí spojení. Právě naopak, touží po rozbouření lidské lhostejnosti svým úderným, provokujícím křikem nespokojence stojícího proti všem. Nebojí se nazývat věci tak, jak je vidí, a nahlíží na okolí rozčarovaným pohledem zhrzeného idealisty. A není to pohled veselý: „jsme mrtvé děti revoluce,/ která nikdy nebyla,/ nad hříchy – myjeme si/ ruce – stará pravidla.“
Robert Hladil
Keith Giffen, John Marc DeMatteis, Kevin Maguire
Dříve známí jako Liga spravedlnosti
Přeložil Michael Bronec
Crew 2006, 144 s.
Komiksů parodujících jiné komiksy u nás vychází pomalu více než těch parodovaných. Důvod je prostý, v angloamerických zemích (odkud pochází většina překladů) je tento žánr populární a k parodování je toho víc než dost. Český čtenář však kvůli neznalosti originálů často nepozná, že jde o parodii. K těm nejlepším ve svém žánru patří Mooreova Liga výjimečných; Liga spravedlnosti je proti ní jen chudou příbuznou. Její největší slabinou je příběh, respektive několik dějů splácaných nesmyslně do sebe (což má být samo o sobě vtipné). Liga spravedlnosti má být vrcholem tuposti, vévodí jí Brouk (hypochondr) a Frája (manekýn). Následují Mary Marvel, symbol neposkvrněnosti („Walt Disney byl skutečný génius.“), Kapitán Atom (kvůli unikající radioaktivitě nepopulární člen týmu) nebo Prodlužovací muž (klasický gumák). Jeden z autorů, Keith Giffen, využil v Lize spravedlnosti tým Legion of Super-Heroes, který ho živil již v 80. letech, a tady se objevuje v malé roli pod názvem Superkámoši. Čeští čtenáři však od Giffena znají především postavu Loba. Kresba Kevina Maguireho se nijak nevymyká americkému mainstreamu. Snaha pobavit v každém obrázku z díla až příliš okatě kouká. K vrcholům trapnosti patří černá stránka, na níž „není vůbec nic... tedy kromě tohohle textu, který hlásá, že tohle je prázdná strana..., koupili jste si to, tak trpte!“. Musím přiznat, že jsem chvílemi docela trpěl.
Jiří G. Růžička
Banjo Paterson
Balady z buše
Přeložila Hana Gerzanicová
Cherm 2006, 60 s.
Andrew Barton Paterson, rodák z Nového Jižního Wallesu, který byl mimo jiné chovatelem dobytka a skvělým jezdcem (jeho láska ke koním prolíná celou jeho tvorbu), v úsměvných příhodách a obrazech odhaluje mnohdy až dětskou prostotu duše člověka z australského vnitrozemí a jeho neochvějnost v zápase s nástrahami přírody i léčkami nedobrých lidí, nedůvěru vůči cizincům a lpění na zvyklostech a tradicích. Osm balad, jejichž rýmová vázanost výrazně podtrhuje dějový spád, ve zkratce vykresluje život potomků australských přistěhovalců. Dvojjazyčné, nikoli ale synoptické vydání (po básni v anglickém originálu teprve následuje její český překlad) výběru z básnické tvorby autora, jehož díla dosud česky knižně nevyšla, je doplněno ilustracemi o dvě generace mladšího australského malíře Pro Harta v podobně odlehčeném, až mírně naivistickém duchu. Překladatelka Hana Gerzanicová, sama básnířka, studovala a dlouhá léta žila v Sydney. Balady z buše jsou určeny těm, kdo se chtějí vypravit v duchu vlídnosti a vtipu Marka Twaina do australského vnitrozemí a seznámit se s jeho typickým folklorem.
Petr Andreas
Kazuo Ishiguro
Když jsme byli sirotci
Přeložila Renata Kamenická
Barrister & Principal 2006, 288 s.
Pátý román britského spisovatele japonského původu byl v roce 2000 v užší nominaci na Bookerovu cenu. Ishiguro si mezi jednotlivými romány dává na čas a na jejich kvalitě je to znát. Když jsme byli sirotci patří k těm dílům, které se čtou skoro jedním dechem, ačkoli první třetina je možná trochu zdlouhavá. Je rozdělen na sedm částí a odehrává se postupně v letech 1931, 1937 a 1958 v Londýně, pak v Šanghaji a nakonec v Hongkongu. Vypravěčem je Christopher Banks, který vyrostl v Šanghaji. V dětství mu za záhadných okolností zmizel nejprve otec a brzy nato i matka. Celý další život pak Banks směřuje k jedinému: objasnit tuto záhadu a rodiče pokud možno najít. A tím i své ztracené dětství. Mezitím vzpomíná na minulé události, především na dětství a na přítele Akiru. Čtenář by možná uvítal více detailů o jeho slavných případech, ale takovou vnější atraktivitu mu autor nedopřeje. V roce 1937 je Šanghaj zmítána válkou a Banks ve svém pátrání, které pečlivě připravoval, neuspěje tak, jak si vždy představoval. Příběh, jehož tempo a napětí se od jedné kapitoly k další jen zvyšuje, vypovídá především o osamělosti lidí, o tom, že všichni jsme vlastně sirotky. A Ishiguro jím opět potvrzuje své spisovatelské kvality.
Milan Valden
Miroslav Žamboch, Jaroslav Mostecký, Jiří W. Procházka, Vladimír Šlechta, Leonard Medek, Františka Vrbenská
Legendy české fantasy
Triton 2006, 593 s.
Běžná realita sotva dostačuje, chtíc nechtíc je třeba tvořit skutečnosti další. Antologie Legendy české fantasy přináší přehled literárního svérázu snových plání Thorquenaru. Ke každé povídce byl přičleněn doslov autorů, kteří s patřičnou nadsázkou uvádějí čtenáře zpěněné četbou zpátky do reálu. Jedná se o autory, kterým je cizí bezduché kopírování vzorů – prosazují svébytnost, mnohdy jsou inspirováni, užívají motivy (nebo celé bloky) z legendárních fantasy filmů a komiksů a vytvářejí ve vnímavých duších bouři emocí, jíž je jinak schopna leda Poezie. Vždyť posuďte: metaforu o meči, jenž „se třpytil jasněji než ranní rosa na briliantové růži osvětlené explozí supernovy“, ocení každý, kdo kdy sedlal Pegasa (namísto aby se jej pokoušel zapřahat do komerčních služeb masové kultury). Fantasy epos – v jisté sepnutosti příběhu – zřejmě ještě nevznikl, zatím vládne v otrlosti sága, kterou bude třeba kultivovat, aby se v ní expresivita vyjadřovala i jinak než vulgarismy: příliš chlapáctví škodí, a jemné slečny by se u některých vět nejspíš nikoliv rděly, ale pozastavily v četbě a věnovaly svou pozornost jiným příběhům. Ale dobře, že je rozmanitost, ač leccos možno skousnout opravdu stěží. V jiném literárním žánru se tolik stvůr, hrdinů a krasavic pohromadě nehemží – zábavný a čtenářsky výživný lunapark!
–vk–
Souvislosti 2/2006
Za pozornost ve druhém letošním čísle Souvislostí (které však není tak povedené jako první) určitě stojí tvorba maďarského básníka 16. století Bálinta Balassiho či rozhovor s literárním vědcem Jaroslavem Kolárem. Zaujme také blok textů věnovaný Albertu Vyskočilovi, neprávem opomíjenému literárnímu teoretikovi. Kupříkladu jeho pohled na Rukopisy se vymyká obvyklé polemice týkající se jejich pravosti, Vyskočil se totiž zabývá jejich vnitřní pravdivostí, která nesouvisí s tím, kdo je napsal. S tím souzní i text Františka Chlaně o případu australského modernistického básníka Erna Malleye. Život tohoto básníka byl esencí romantického osudu – zemřel v útlém věku a zanechal po sobě jedinou útlou sbírku veršů. Ve skutečnosti však nikdy neexistoval a jeho básně narychlo „spíchli“ dva autoři, kteří tak chtěli dokázat, že modernistické básně nemají hodnotu. Jenže jejich experiment si najednou žil vlastním životem a nebylo málo těch, kteří byli o kvalitě těchto veršů přesvědčeni. Zůstává tedy otázkou, zda je Malley stejně (ne)hodnotný jako modernističtí básníci. Blok textů je věnován Walesu, Cornwalu a Bretani, osudům „málo sledované odnože (zašlé) britské slávy“. Překlady velškých středověkých textů či bretaňské lidové poezie jsou skvělé, téma je bohužel rozpitváno do takových podrobností, až získáte pocit, jako by autoři chtěli popsáním jednotlivých mravenců postihnout smysl mraveniště.
Kazimír Turek