Konec letošního léta byl v oblasti vztahů mezi Západem a Blízkým východem poznamenán především vystoupením papeže Benedikta XVI., který ve svém proslovu v polovině září pronesl formou citátu několik kontroverzních poznámek o islámském náboženství. V západních médiích následovala série zpráv o rozhořčených muslimech. Tento jev především ukázal, že i v době velice rychlého a svobodného toku informací je možné vytvořit iluzi o stamilionovém stádu náboženských fanatiků, kteří postrádají nad sebou samými jakýkoliv nadhled. Pohled do arabských médií však ukazuje, že tato iluze byla mylná, a že papežovy výroky v některých případech vyprovokovaly tamní autory k celkem zajímavým úvahám.
Začněme však u poněkud jiného tématu, které bylo diskusí o proslovu Benedikta XVI.velice záhy zatlačeno do pozadí. Jedenáctého září uplynulo pět let od spektakulárních útoků na Světové obchodní centrum v New Yorku. Toto výročí se stalo pro mnoho komentátorů příležitostí k bilancování úspěšnosti takzvané války proti terorismu, kterou Bushova administrativa zahájila právě v reakci na tyto útoky. K diskusi přispěl i Saláhaddín Háfiz svým článkem „Amerika... léta bloudění a neúspěchu!“, který uveřejnil 13. 9. egyptský list al-Ahrám.
Autor článku se nesnaží, jak sám titulek nepovídá, nijak polemizovat s obecně rozšířeným názorem, že Bushův ambiciózní projekt leží po pěti letech v troskách. Podle autora selhal ve všech třech proklamovaných cílech, přičemž nedošlo ke snížení teroristické hrozby, nebyla rozbita „osa zla“, a to z toho prostého důvodu, že nikdy neexistovala a především se na Blízkém východě nepodařilo prosadit demokracii a její hodnoty.
Saláhaddín Háfiz tvrdí, že Bushova politika měla přesně opačné důsledky, než byly jejím původním záměrem. Svět je totiž daleko nebezpečnější než před jedenáctým zářím a navíc se značně rozšířily řady amerických nepřátel. V závěru je pak citován známý výrok „slavného amerického myslitele a Žida“ Noama Chomského o tom, že „Amerika se stala prvním teroristickým státem na světě“.
Diskuse o jedenáctém září a válce proti terorismu však brzy vystřídaly reakce na papežův projev v německém Řezně. Je pravda, že mnozí komentátoři zůstali u jednoznačného odsouzení pontifikových výroků, aniž by se ovšem snažili s nimi polemizovat. Rozhodně mezi ně však nepatřil Abdalwaháb Afandí. Jeho článek s názvem Iracionalita muslimské reakce jen potvrzuje některá papežova obvinění, který 19. září uveřejnil deník al-Quds al-arabí, lze rozdělit na dvě části. V první části se zabývá vlastními papežovými výroky a snaží se je vyvrátit. Papež, který ve svém projevu citoval byzantského císaře Manuela II. a středověkého islámského učence Ibn Hazma, se pokoušel vysvětlit roli racionality v křesťanství mimo jiné v protikladu k iracionalitě islámu.
Afandí přitom tvrdí, že se jedná o orientalistické klišé, které vyplývá z neznalosti. Papežem citovaný Ibn Hazm, který prohlásil, že „Bůh není vázán ani vlastními slovy a není povinen sdělovat nám pravdu“, patřil podle Afandího k relativně bezvýznamným učencům a jeho názory nevzbudily ve své době větší ohlas. Afandí dále tvrdí, že je naopak potřeba vzít v potaz fakt, že sám islám se označuje jako náboženství rozumu, které schvaluje dobré a zavrhuje zlé. Mezi jeho základní příkazy navíc patří „následování rozumu“. Co se týče „příkazu šíření víry silou“, které zaznělo v citátu císaře Manuela II., to Afandí rovněž vyvrací. S lehkou nadsázkou přitom jako důkaz připomíná evropské problémy na Balkáně. Ten by byl údajně dodnes jen těžko natolik nábožensky a etnicky rozdělený, kdyby zde Turci za své nadvlády aplikovali příkaz šíření víry mečem.
V druhé části článku se Afandí zabývá kritikou muslimské reakce na papežův projev. Odsuzuje jak pouliční demonstrace, tak radikální vyjádření některých muslimských autorit. „Muslimští bratři by snad jako jedinou omluvu přijali papežovu konverzi k islámu,“ podivuje se nad faktem, že mnoha muslimům připadala Benediktova omluva nedostatečná. Jako příčinu radikální reakce na nijak útočný papežův projev spatřuje Afandí ve faktu, že v muslimském světě chybějí intelektuální instituce „těžké váhy“, které by dokázaly plnohodnotně participovat na mezináboženském dialogu. Tento volný prostor pak zaplňují radikálové. Nepřiměřená reakce má však zřejmě důvody i v současné rozjitřené mezinárodní situaci. Muslimové na mnoha místech na světě čelí násilí a mají pak tendenci zařadit papežovy výroky do kontextu probíhajících konfliktů. Navíc se prý může jevit jako nespravedlivé to, že zatímco islámu je často připisována tendence šířit své učení silou, vývoz demokracie cestou ozbrojené intervence takovéto kritice nečelí.
Ahmad Mádžid se v úvodníku z 1. října v londýnském aš-Šarq al-awsat s názvem „Papež... a potrava pro extremisty“ zamýšlí nad tím, jak mohou podobné výroky ze strany Západu posílit pozice extremistů v muslimském světě. K tomuto zamyšlení ho přivedl pořad televize MBC, který se zabýval papežovými výroky. Jeden z volajících diváků prý tvrdil, že jediná možná odpověď na tyto provokace je pokračování v boji, který vede šajch Usáma bin Ládin. Autor úvodníku se domnívá, že podobné projevy, byť jinak neškodné, vedou v kombinaci s americkou politikou v Afghánistánu, v Iráku, v Palestině a v Libanonu k nebezpečnému posílení radikálů. Jako příklad uvádí nedávné přistoupení alžírské Saláfické skupiny pro kázání a boj k al-Káidě. „Toto přistoupení a papežův projev spolu nesouvisí pouze zdánlivě!“ varuje Mádžid.
V palestinském deníku al-Haját al-džadída se komentátor Ahmad Dahwab 18. září netajil uspokojením nad tím, že krize tentokrát nezašla tak daleko jako v případě karikatur proroka Muhammada. Navíc byl potěšen faktem, že egyptské muslimské bratrstvo rychle přijalo papežovu omluvu. Mezináboženský dialog je podle něj nutný zvláště v Palestině, kde obě komunity musí čelit společné výzvě. Připomíná, že boj za palestinskou věc byl vždy veden křesťany a muslimy společně. Pro ilustraci uvádí, že ve stejné době, kdy zemřel jeden z nejslavnějších palestinských mučedníků Az ad-Dín Qassám, podle kterého je dnes pojmenováno ozbrojené křídlo Hamásu, položil svůj život za Palestinu i biskup Gregorius Hadžar.
Z arabského tisku vybíral Zdeněk Beránek.