Bude mít „očista“, kterou KDU-ČSL prošla po bouři spojené s vystoupením Miroslava Kalouska, v dlouhodobější perspektivě pro stranu spíš negativní, nebo pozitivní důsledky?
Už teď jsou tu dva pozitivní důsledky. Nikdo se neodváží říci, že jsme ti, kteří se vždycky přidají k vládnoucí straně. A tou druhou výhodou je, že se občanští a sociální demokraté záhy poté zapřísahali, že nikdy nechtěli měnit volební zákony v neprospěch malých stran, že to nikdy chtít už nebudou a že už nikdy nebude opoziční smlouva!
Kalousek možná jen několik hodin předtím, než měla být uzavřena dohoda o podpoře menšinové vlády – a můžeme tomu říkat jakkoli, ale je to opoziční smlouva –, strčil mezi ty zavírající se dveře nohu. Odskákala to tedy nejen jeho noha, ale i on sám, ale skutečně tomu zabránil a možná, že tak vytvořil nějaké protilátky proti věčnému pokušení opoziční smlouvy.
Velká koalice tedy podle vás není legitimní?
Samozřejmě, že velká koalice je naprosto legitimní způsob vládnutí, ale v zemi, která má za sebou zkušenost opoziční smlouvy, hrozí nebezpečí, že se to zvrtne v něco daleko horšího, než je normální velká koalice. Že se to prostě zvrhne v to, že opozice řekne: „Za to, že vás nikdy nesundáme, dostaneme tohle, tohle a tohle.“ My si velkou koalici hned tak dovolit nemůžeme, protože jsme nakaženi opoziční smlouvou, a než společenský organismus tyhle bacily opoziční smlouvy zahubí, tak to ještě nějakou dobu bude trvat. Je tedy dobře, že Kalousek tímhle zoufalým činem, ač počítal s tím, že jej může zničit, možná imunitu vůči této hrozbě posílil.
V souvislosti s vaší odpovědí bych se chtěla vrátit ke konferenci, která proběhla nedávno v Senátu, kde byl jedním z hlavních řečníků lord Ralf Dahrendorf. Ten v jednom ze svých děl – konkrétně šlo o Úvahy o revoluci ve střední Evropě z roku 1990 – rozděluje vývoj postkomunistických společností do tří etap. Formální převzetí moci a demokratizace institucí měla podle spisu trvat šest měsíců, ekonomická transformace šest let a celkový přerod společnosti od postkomunistické k občanské šedesát let. Považujete tuto úvahu za stále platnou?
Právě tímto jeho odhadem začínám svoji přednášku o občanské společnosti pro studenty na právnické fakultě. Když si člověk uvědomí, že to autor napsal v první polovině roku 1990, tak je to prostě úžasné. A nejde o to, že je to šest, šedesát nebo šest set let, ale že jde o rozdíl v řádu. A to je to důležité: že změny politického systému, když se to správně uchopí, lze opravdu provést v řádu měsíců. Transformace ekonomického systému může přinést pozitivní výsledky, když se to dobře udělá, za šest let. Ale ta tkáň, ta hustá tkáň občanské společnosti, ta opravdu nemůže. Ta se totiž nedá nějak zorganizovat shora, to nemůže udělat stát. Na to musí přijít lidé, že to takhle chtějí, takhle potřebují. Že potřebují sféry, kam stranická politika nezasahuje. Sféry, které volební výsledky neovlivňují. A to nějakou dobu trvá. Mne tato jeho predikce uklidňuje. Vždycky, když si člověk má chuť zoufat, tak si říkám klid, klid, ještě pořád máme čas…
Podle ODS ústava nikde o termínu, v němž by měla vláda podat demisi, nemluví. Což by mohlo znamenat, že by vláda ODS – i pokud nezíská důvěru – mohla řídit zemi ještě poměrně dlouhou dobu. Jak tuto pasáž vysvětlujete vy?
V ústavě jsou nejdůležitější některé principy, které tam nejsou napsány a nemohou tam být napsány. Jsou nevýslovné, a dokonce bych řekl nevyslovitelné. Celá ústava stojí a padá s tím, že jí lidé rozumějí stejně a jsou ochotni ji dodržovat, i když tam ta sankce není. Jestliže nejsou ochotni, tak se celý ten systém hroutí. Tedy pozor! A jestli hledáme ještě nějaké vyšší interpretační vodítko, tak jsou to sliby ústavních činitelů, poslanců, senátorů, prezidenta republiky. Tak ať si přečtou, o co tam jde: že obecní zájem je důležitější než zájem parciální, stranický nebo osobní. Dál už tam nic není. Dál jsou pro někoho prázdná nebesa, pro někoho ještě nějaká autorita, ale jinak už nic není! Když to porušíme, tak se vše může zhroutit. Ústavodárce určitě nechtěl, aby ten, kdo nezíská důvěru, mohl vládnout nekonečně dál!
Lze v tomto případě považovat za platný argument, že vláda Jiřího Paroubka vládla de facto v demisi tři měsíce?
To se nemělo stát, samozřejmě. Prezident měl daleko dřív skutečně někoho jmenovat, pověřit sestavením vlády. A přičinily se o to obě strany tím, že blokovaly volbu předsedy sněmovny, a myslím, že prezident jim tady dal „příliš dlouhý provázek na volno“. Nelze ale zase říci, že je to proti ústavě. Je to proti duchu ústavy, v němž jde o to, aby vláda byla ustavena brzy, aby vládla a měla plnou odpovědnost pokud možno čtyři roky. To všichni víme, že to tak ústavodárce chtěl. Tak ať se nevymýšlejí nějaké kličky.
Další spekulace se týkaly příštího postupu v případě výsledku sněmovního hlasování o důvěře 100 na 100. Podle některých hlasů by v takové situaci vlastně nedošlo ani k získání, ani odmítnutí důvěry vládě. Pamatuje na tuto situaci ústava? A je takový výklad vůbec přípustný?
Žádný závazný výklad neexistuje. V krajním případě jedině soud může při rozhodnutí konkrétní stížnosti vyslovit určitý výklad. Ale nikdo jiný – žádný politik, žádný akademik, žádný ústav státu a práva, žádný děkan kterékoli fakulty. Mluvme o názorech těchto lidí.
Tady se zaměňuje 101 a 100, já jsem v životě takovou úvahu neslyšel a pokládám ji za naprosto přitaženou za vlasy. A jediné, co zase mohu říci, je: „Přečtěte si prosím to, na co jste přísahali, a jestli to tam najdete, tak to riskněte a zkuste to.“ Ale to je proti esenci ústavy, která je vždy obsažena ve slovech toho slibu. To nejsou prázdná slova, to je poslední interpretační vodítko.
Není možné, že při používání takovýchto kliček bude nakonec postižen nejhůře sám institut ústavy, a to kvůli ztrátě důvěryhodnosti?
Jako právník a historik se nejvíc obávám, že ústava u nás nemá takovou vážnost jako třeba ve Spojených státech, kde lidé opravdu ústavu znají a je to pro ně téměř posvátný text. U nás to tak není, spousta lidí má pocit, že ústava je spíš takový ozdobný ornament. Něco, co musí být. Ale že jde o mimořádně praktický soubor pravidel, nevědí. Obávám se, že to nevědí ani všichni naši politici. Kdyby se takhle ústava soukromě vykládala v zájmu partají, tak to by opravdu ztratila i tu vážnost, kterou snad má.
Pak by se ukázalo, že jsme k demokracii ještě nedorostli. To by bylo neštěstí. Já doufám, že prezident republiky dokáže dát přednost ústavnímu textu a smyslu ústavy před úvahami o tom, která varianta vlády by pro něj byla příznivější v době příští volby prezidenta. Pevně v to doufám!