Jaké akce připravuje váš Nadační fond Potala v souvislosti s březnem, „měsícem Tibetu“?
Naší největší letošní akcí bude 10. března benefiční koncert pro Tibet, na který navazují projekce filmů v kině Aero. Kromě toho právě probíhá v muzeu v Olomouci výstava Tibet všední i mystický a prvního března začala výstava v Západočeském muzeu v Plzni, která je spíše o vztahu k náboženství, k buddhismu a k rituálním předmětům. Podílíme se také na 6. ročníku velkého festivalu pro Tibet v Ostravě, kde ve spolupráci s Tyfloservisem připravujeme akci pro nevidomé Tibet hmatem a sluchem. Tím se festival propojuje s další z našich aktivit, kterou je podpora slepeckého projektu ve Lhase.
Jak se za léta činnosti nadačního fondu posunulo vnímání Tibetu u nás?
Celkově mě velmi udivuje, jak dlouho se drží ten boom zájmu o Tibet, který začal v devadesátých letech s filmy, jako je Malý Buddha, Kundun nebo Sedm let v Tibetu. A přestože ten zájem už kulminoval, stále vycházejí další knížky, točí se filmy a podobně. Také se zlepšuje celkové povědomí o otázce, je daleko více dostupné překladové literatury a je možné se do Tibetu podívat i jako turista.
A jak se změnil samotný Tibet?
Zhruba od poloviny devadesátých let funguje program státní podpory přistěhovalectví Číňanů z vnitrozemí do Tibetu, díky němuž dostávají byty, zaměstnání či různé příplatky, na které Tibeťané nemají nárok. Tibet má svůj školský systém, ale od třetí třídy se tam všechno učí v čínštině. Tibeťané se tak mohou uplatnit vlastně jedině, když jdou do kláštera nebo když se věnují studiu tradiční tibetské medicíny či řemeslné výrobě. Pokud se chtějí prosadit v některém z moderních oborů, tak musí jít do Číny.
V posledním desetiletí se Tibet mění rychleji než v předchozích sto letech. Způsobuje to výstavba silnic, elektrifikace, zástavba orné půdy, která byla po staletí zdrojem obživy, příliv etnických Číňanů. Tibet se navíc stává závislým na dovozu potravin z Číny, protože přistěhovalé obyvatelstvo je zvyklé na úplně jinou stravu, než která je dostupná v Tibetu. Narušují se tradiční vazby, bourají vesnice…
Čína se před několika lety po dlouhé pauze odhodlala obnovit jednání s tibetskou exilovou vládou. Lze očekávat nějaké výsledky?
V osmdesátých letech Čína povolila exilu, aby přijel do Tibetu zhodnotit situaci. Také tehdy navrhla dalajlamovi, že by se mohl vrátit. Ovšem s tím, že by žil v Pekingu a oni by rozhodovali o tom, jestli může Tibet navštívit a za jakých okolností. Dalajlama odmítl nabídku i návštěvu, protože nebylo jisté, že by ho nechali odjet. Těch misí se účastnil dokonce i dalajlamův bratr. Číňané v podstatě očekávali, že jim ukážou, že v Tibetu už o ně není zájem. Ale nakonec se po jejich příjezdu strhla emoční lavina, takže při třetí misi to bylo s okamžitou platností ukončeno. Dalajlama potom začal navštěvovat různé hlavy států, což si Čína vzala velmi osobně a asi na deset let přerušila kontakty. Rozhovory byly navázány až v roce 2004 nebo 2005, avšak Čína si pro dialog klade neustále nějaké podmínky, které nejsou přijatelné. Ale vládě to umožnilo, aby teď, když se blíží olympiáda a sílí tlak Západu na řešení, zveřejnila dlouhý seznam, kdy už s kým jednala a jak se strašně snaží, ale ten exil se pořád nechce dohodnout…
Zuzana Ondomišiová (1962) je etnografka a tibetoložka, předsedkyně Nadačního fondu Potala (www.potala.cz).