Josef Haubelt
Wolfgang Amadeus Mozart v jasu svobodného zednářství
Slávy dcera 2006, 222 s.
Konečně další původní práce věnovaná osvícenství, nebýt jejích nedostatků. Josef Haubelt patří k hrstce současných historiků, kteří se osvícenství v českých zemích soustavně věnují. V roce 2004 vydal revidovanou verzi své obsáhlé monografie České osvícenství, v níž přes všechnu rozporuplnost prokázal rozsáhlou erudici, především v oblasti dějin přírodních věd. Jeho nejnovější práce na tuto monografii přirozeně navazuje; bohužel se to více projevuje tím, že opakuje a zmnožuje její chyby, než že by přinášela něco zásadně nového. Kniha těží z mozartovského výročí i z módního zednářského tématu. Místo interpretace však nabízí záplavu jmen a dat. Koncepční nejasnost i její přílišná rozvolněnost (od Mozarta se autor přes osvícenského přírodovědce Ignáce Borna dostává k TGM, Alfonsu Muchovi i teologu Hansi Küngovi) jsou provázeny metodologickou nevyhraněností. Haubeltovo psaní dějin je staromódně patetické a mentorské, místo autorského nadhledu nabízí banální konstatování, bombastičnost a vzrušená zvolání typu: „Hudba Wolfganga Amadea Mozarta byla, je a bude veletokem nekonečné krásy. S ní se stáváme a jsme lepšími a lidštějšími, s ní se život stává krásnějším. Svět by zkrásněl a stal se spravedlivějším, kdybychom všichni chtěli a dovedli vnímat přeměny Mozartových opravdu ,příliš mnoha not’ v tóny, árie, melodie a symfonie.“ Zdá se, že osvícenství na svého autora stále ještě čeká.
Ondřej Kavalír
Frank I. Michelman, Alessandro Ferrara
Polemika o ústavě
Přeložili Radovan Baroš, Ota Vochoč, Jan Rovenský
Filosofia 2006, 135 s.
Dialog dvou politických filosofů, italského a amerického, vnáší do stále ještě u nás nezapočaté diskuse připomínku západoevropské tradice. Spor mezi proceduralisty, akcentujícími konsensuální stránku demokracie, a substancialisty, preferujícími výsledek a obsah právních norem i veřejných rozhodnutí, totiž ukazuje, nakolik je demokracie nejistá a snadno zvratitelná v diktaturu. Nevýhodou takto koncipovaných knih však je příliš polemicky vyhrocený obsah, který ubírá problému na teoretické hloubce. Zejména Michelmanem exponované téma hranic lidských práv, respektive potřeby či zbytnosti jejich demokratické legitimizace je dnes navýsost aktuální v souvislosti se situací v Iráku. Jsou lidská práva exportovatelná do zemí, kde se k nim nechtějí hlásit? Nelze souhlasit s Michelmanem, že „mají-li lidská práva zůstat lidskými právy, musí mít apriorní abstraktní a všeobecný obsah“, neboť jsou-li tyto přirozenoprávní normy odděleny od historické empirie, stávají se snadno politickým bičem na nepohodlného soupeře. Ohled na kulturní odlišnost islámského světa by nás měl vést k opatrnějším formulacím o univerzalitě lidských práv. Nicméně diskuse, jež se zdá podrývat mýtus o samozřejmosti demokracie, patří v západním světě k nejdůležitějším předpokladům toho, že demokracie nezmutuje, jako v povýmarském Německu, do brutální diktatury. Respektive v současných evropských podmínkách do tyranie většiny.
Michal Janata
Gottfried Wagner
Kdo nevyje s Vlkem
Přeložila Iva Kratochvílová
Barrister & Principal 2006, 320 s.
Antisemitismus skladatele Richarda Wagnera a sympatie některých jeho potomků k Hitlerovi jsou stále ožehavým, někdy zamlčovaným, jindy zas zbytečně zdůrazňovaným tématem. Gottfried Wagner je pravnuk slavného skladatele, syn Wolfganga Wagnera, současné hlavy bayreuthského festivalu. Jeho dětství v rodině Wagnerů nebylo jednoduché, později se věnoval operní režii, ale nevybral si nabízející se cestu, tj. převzít po otci vedení festivalu; naopak se stal nenáviděnou černou ovcí rodiny. Rozhodl se totiž pátrat po stinných stránkách wagnerovské historie. Kniha je směsí autobiografie, rodinných pamětí a esejů na téma antisemitismu ve Wagnerově díle. Dostane se také na zmiňované sympatie některých členů rodiny k nacistickému Německu (neblaze proslulou byla v tomto směru zejména autorova babička Winifred, žena Wagnerova syna Siegfrieda, neúspěšného skladatele a potlačovaného homosexuála, stojícího v otcově stínu). Kniha je pozoruhodná zejména svou otevřeností v popisování rodinné atmosféry a složitých vztahů autora s otcem a dalšími členy rodiny, místy však sklouzává k podobnému fanatismu a zaslepení, jakým se vyznačují i věrní obdivovatelé Wagnera. Gottfried Wagner se nebojí otevřeně říkat, co někteří neradi slyší, občas však zapomíná, že – jak v předmluvě píše Jiří Gruša – tu snad přes všechny stíny zůstává především Wagnerova hudba.
Milan Valden
Erich von Mainstein
Ztracená vítězství, svazek 1 – Paměti německého polního maršála
Přeložil Jiří Fidler
Jota 2006, 440 s.
Německý polní maršál Erich von Mainstein byl jedním z nejuznávanějších stratégů druhé světové války a své paměti sepsal hned několik let po jejím konci. V prvním svazku se vrací k událostem let 1939–1942. Čtenář tak má možnost proniknout například do napjaté atmosféry, která v německém štábním velení panovala před napadením Polska v září 1939. Mainstein začíná popisem „podivné války“ a líčí své tažení na západ do Francie, kde prosadil vlastní vojenskou operaci vedenou přes Ardenské lesy, z níž však byl nečekaně odvolán. Vrcholem jeho kariéry bylo povýšení na velitele 11. armády. V této funkci se mu v operaci Barbarossa podařilo dobýt Sevastopolskou pevnost a Krym. Kniha nelíčí jen vojenské operace, ale Mainstein v ní částečně zabíhá i do svého soukromého života. K nejzdařilejším pasážím patří ta, v níž popisuje ztrátu vlastního syna, který padl na frontě ve svých 19 letech. Autor se tu dokonce kaje za ztráty, jež postihly rodiny mladíků, kteří padli v jím vedených bojích, když říká: „Ať je mi prominuto, že já, pod jehož velením tolik tisíc mladých německých mužů obětovalo své životy pro Německo stejným způsobem, se na tomto místě zmíním o své osobní ztrátě.“ V této pasáži se Mainstein neubrání pochopitelnému patosu, čímž však „generál“ získává trochu lidštější tvář, i když na životech vojáků z nepřátelské strany mu nikdy příliš nezáleželo.
Jaroslav Toušek
Ladislav Nebeský
Bílá místa
Dybbuk 2006, 96 s.
Matematik a lingvista Ladislav Nebeský vydal svou druhou sbírku. Písmenek? Slov, která nejsou vidět? Rébusů? Hříček? Kódů? Klíčů? Básní? Textů? Autor, který se na konci šedesátých let na více než dvě desetiletí básnicky odmlčel, pokračuje tam, kde přestal. Sbírka je koncipována jako příručka pro adepta tajemné nauky (první část je opatřena základními instrukcemi, dále si už musíme vystačit sami). Naučíte se číst neviditelné prvního, druhého i třetího stupně. Slova vám budou mizet a objevovat se, vytvářet další (neviditelná) slova. Pocítíte chvění z průniku racionální kalkulace a poetického zážehu. V padajících řetězcích písmen si vzpomenete na matrix, v odrazu od viditelně--neviditelných cílů cest zase na taoistické mudrce... Nebeského kreace vybočující z rámce slovesného umění, vyžaduje pečlivé a uvážlivé grafické zpracování. Kniha je nezvyklá již svým formátem (22 x 22 cm), není zde paginace (je zachována čistota bílých míst), začátky a konce jednotlivých částí jsou naznačeny šedým rámečkem na okrajích stránek a dojem exkluzivity dotváří i to, že výtisky jsou číslovány autorem. Nebeského tvorba vyžaduje aktivního čtenáře. Přestože se mu autor snaží cestu usnadnit, existuje nebezpečí odbočení. Pak přichází míjení. Dojdeme-li však na konec vyznačené cesty, nemusíme se bát, že by tu autor zacláněl, taktně zmizí a my můžeme pokračovat dál.
Robert Ibrahim
Hitomi Kaneharová
Hadi a náušnice
Přeložil Jiří Levora
Argo 2006, 83 s.
V edici Současná světová próza vyšel literární debut mladé Japonky (ročník 1983), který prý v její vlasti vzbudil nevídanu vlnu zájmu a získal Akutagawovu cenu. Stěží však vzbudí takový ohlas i u nás. Konzervativní japonská společnost je možná šokována naturalistickým popisem sexuálních scén, ale Evropan už je zvyklý. I když i pro něj je v útlém románu připravena těžko stravitelná porce fyzické bolesti. Hrdinka, nezletilá dívka Rui, totiž po setkání s pankáčem Amou pojme životní sen: rozeklaný jazyk. „Do jazyka si dáš udělat piercing, vzniklou dírku postupně roztahuješ, pak jí provlékneš dentální nit nebo rybářský vlasec, kolem zbývající špičky jazyka uvážeš smyčku, nakonec ten koneček rozřízneš skalpelem nebo žiletkou, a hadí jazyk je hotov,“ popisuje Ama technologii, jak se takový jazyk „vyrábí“. Autorka si v popisu podobných scén libuje, a když k tomu prohlašuje, že se její román částečně zakládá na pravdě, má o publicitu postaráno. Do knihy přidala pár mouder typu: „Jak dlouho vlastně ještě asi dokážu žít? Cítila jsem, že moc dlouho už to nebude.“ Románu bohužel chybí nápaditý příběh, přesvědčivé postavy a především literární jazyk (možná i lepší překlad). Můžeme ho tak zařadit do skupiny prvoplánově provokujících knih, které kromě provokativnosti čtenáři nic dalšího nenabídnou a během krátké doby vymizí z paměti. Milovníci piercingu, tetování a S/M by si však mohli přijít na své.
Jiří G. Růžička
Weles 26
Pokud mermomocí chcete poznávat současnou českou prózu a poezii, je pro vás poslední číslo Welesu to pravé. Ale pokud čekáte od literatury nějaký přesah, tak to věru nejste na dobré adrese. Jako obvykle je všechno ve Welesu matné, v lepším případě se dočkáme solidní práce, v horším shluku vyprázdněných slov. Tím horším jsou kupříkladu básně Tobiáše Jirouse, vyznačující se nebývalou koncentrací moudrostí typu: „I já bych chtěl být/ cirkusový psík/ proskočit obruč/ podat ruku strachu/ utáhnout si obojek/ obechcat ten svět“. I u ostatních básníků však marně hledáme celistvou výpověď o světě, jen tu a tam se zablýskne, třeba v textu Kovandově (chlapi já se du oběsit povdál/ dyš se deš oběsit tak běš do prdele/ mu kdosi od karet odsekl/ a dyš sme šli potom nad ránem dom/ v Bučání visel tam na mladé trnce/ mohl ju zlomit kretén), Štenglově (báseň Tady je potkanů, viďte!) či Prokůpkově (Každá se tam nakonec podívá). I po přečtení těch lepších básní zůstane pocit nedodělanosti, jde spíše o nahození tématu než svébytná díla. Lépe na tom nejsou ani texty prozaické, z nichž se po prvním přečtení nevykouří z hlavy snad jen Hrbáčova povídka Alpsky, i když i ta zůstala jaksi na půli cesty. Rubrika Pásmo je věnovaná Pavlu Rejchrtovi, u něhož se závažnost tématu bohužel fatálně střetává s (ne?)chtěnou komikou jeho zpracování. A Jaroslav Balvín mladší se vědecky snaží dokázat, že slam poetry není módní pitomina.
Kazimír Turek
Filosofický časopis 4
Ve čtvrtém čísle revue najdeme hned několik podnětných článků: je to především studie M. Fafejty o rozepřích a křivdách, které mohou vznikat ve společenství lidí. Rozebírána je zejména Lyotardova kniha o rozepři; možnost rozepře je neustále přítomná, neboť život ve společnosti lidí s sebou zákonitě přináší konflikty. K lepšímu patří také příspěvek, v němž O. Beran hledá paralely mezi Wittgensteinem, Husserlem a Heideggerem, a to zejména s ohledem na jazyk a řeč. Ukazuje v něm, že za jazyk a řeč nelze vystoupit, vždy již žijeme v jazykovém a řečovém médiu, náš svět je formován jazykem, naše porozumění vychází z náležitého porozumění řeči. Autor konstatuje, že Wittgenstein i Heidegger se dostávají až k hranicím řeči, k básnické a metaforické mluvě, která jedině může přiblížit to, čeho se nelze dotknout, co nelze vyslovit. Oba myslitelé se dostávají k zdůraznění mlčení a meditativnímu rozjímání, v němž lze zsalechnout hlas bytí. Heidegger dokonce hovoří o řeči samého bytí, jež může prosvítat do naší vlastní řeči. Autor přibližuje zónu, v níž se lze prolamovat k autentické mluvě, kdy se lze orientovat i na výkonech básníků (Hölderlin, Trakl) a spisovatelů (Dostojevskij, Tolstoj). Husserla a Witgensteina pak spojuje větší důraz na precizní vědecký výraz; ač je Hejdeggerův styl myšlení volnější a literárnější, nikdy (podobně jako u Kierkegaarda) není rozbředlý.
Jiří Olšovský