Seriál pokusů o výstavbu mrakodrapů a parkovišť na pražském Pankráci (A2 č. 8 a 34/2006), se dočkal pozitivní epizody. Ministr kultury M. Štěpánek 29. 9. potvrdil odmítavý postoj svého úřadu vůči rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu, z 10. 10. 2005, který původně výstavbu mrakodrapů povolil. Magistrát se podle ministerstva nevypořádal s dopady zamýšlených výškových staveb na prostředí městské památkové rezervace, která je chráněna UNESCO, a pochybil v otázce účasti některých občanských sdružení ve správním řízení o výstavbě na Pankráci. „Magistrát nás dosud střídavě ignoroval a zesměšňoval. Jsme rádi, že k věci konečně jasnou řečí promluvilo MK. Pražští politikové si nemohou stavět pomníky na úkor kulturního dědictví. Také protežování komerčních zájmů soukromých společností nad veřejnými zájmy má zjevně své limity,“ komentoval rozhodnutí ministra M. Skalský z Centra pro podporu občanů sdružení Arnika. To podalo letos na jaře spolu s pěti dalšími občanskými sdruženími stížnost k řediteli Centra UNESCO v Paříži. I když toto rozhodnutí neznamená ještě konec snahám o zohyzdění pankrácké pláně, navrhuje ministr vypracování regulačního plánu, který by šanci podobných pokusů do budoucna omezil. Lze říct, že se ministr stal alespoň pro jeden díl seriálu pozitivním hrdinou. Záhadou však je, proč jeho mimořádný výkon tiskové oddělení oznámilo až 17. 10.
Filip Pospíšil
Literární kritik Aleš Knapp se nedávno v recenzi Kunderových esejů v MfD pustil do svých kolegů. Měli bychom se prý zamyslet, zda Kundera není znechucen výpady, které proti němu kdysi podnikli někteří čeští kritici. A tím pádem neoblažuje českou veřejnost svými díly, naznačuje se mezi řádky. „Před rokem 1989 to byl zejména M. Jungmann ve stati Kunderovské paradoxy, A. Tomský označil román Nesnesitelná lehkost bytí za ,intelektualizovanou pornografii´. Ve druhé polovině devadesátých let zveřejnil J. Mlejnek na adresu Identity stať nazvanou Kunderovi bohové jsou ze stále unavenějšího těsta, M. Hybler označuje Valčík na rozloučenou za ,pimprlové divadlo‘ a J. Slomek se místo literárněkritických rozborů věnoval Kunderovu dávnému členství v KSČ,“ napsal Knapp. Jeden si říká, že by stačila od Knappa jedna věta k tomuto tématu. Proč musí všechny ke Kunderovi nelaskavé kritiky vyjmenovat, honí se v hlavě otázka, když tu zjeví se obraz z Kubrickova filmu Olověná vesta. Při vojenském výcviku velitel určí, že za všechny prohřešky jednoho vojína budou trpět všichni jeho spolubojovníci, a hádejte, jak to dopadne… Literární kritici by si proto příště měli dávat setsakramentský pozor, co o kom napíšou. Jinak totiž mohou být osočeni, že právě kvůli nim některý autor u nás nepublikuje. Čeští čtenáři ještě zatím nejsou tak násilní jako zmanipulovaní branci, ale možná by se našel někdo, kdo by vyčistil naši zem od těch nepřejícných kritiků. A když už by byl v té práci, tak by se jistě našli další, kteří všem ztrpčují život. Druhou možností je vyhnout se určitým způsobům argumentace.
Jiří T. Král
Dejme se do toho a půl je hotovo, říkává se. Pražská ODS to před volbami vzala spíš z jedné vody načisto. To bylo vidět po celou dobu kampaní, které na první pohled nepřipouštěly jiného vítěze než „stranu modrých ptáků“. Tisíce plakátů Pavla Béma a monstrózní tabla zaplavily město a výsledky voleb de facto odpovídají plakátové válce v ulicích. Menší strany se také snažily oslovovat voliče, při sčítání hlasů jim přesto postupně zbývaly jen oči pro pláč. Zato ve štábu ODS se nálada zlepšovala; nejen s dalšími drinky, ale hlavně se stoupajícími procenty hlasů. Po triumfu v parlamentních volbách strana ovládla v podstatě celou zemi. I v případě předčasných voleb mají občanští demokraté své jisté. Komunální sféru v řadě případů totiž ovládají nadpoloviční většinou, což sám Bém komentoval trochu vlažně. Překvapivě sebekriticky mluvil o získané absolutní moci a dalo se vycítit, že taková odpovědnost má pro politiky též negativní důsledky. Zřejmě proto se po volbách vyjádřil, že se strana navzdory možnosti jednobarevné vlády v Praze pokusí vyjednávat se všemi partajemi kromě komunistů o „programovém průniku“. Ostatní strany tajně probírají své bídné výsledky; avšak o tom, jak k veleúspěchu nejsilnější politické strany v Praze došlo, mají jasno. Už během kampaně mnozí voliči a političtí oponenti masivní plakátování ODS ostře komentovali. Někteří se vraceli k vtipům z éry komunismu, jiní zašli až ke srovnání s předvolebním populismem Adolfa Hitlera. Podle odborníků je bohužel výsledek voleb skutečně mnohem víc ovlivněn způsobem vedení kampaně než jejím obsahem: politickými sliby ODS. To si myslí i Petra Buzková, která prohlásila, že ani ČSSD, ani další strany nemohou v žádném případě ODS konkurovat ve výši financí do kampaně vložených. Zamýšlela se nahlas i nad tím, kde občanští demokraté tolik peněz vzali. Zatímco sociální demokrati dali na kampaň zhruba sedm milionů korun a ostatní strany utratily nejvýš dva, kampaň ODS stála jen v Praze až 80 milionů. Otázkou tedy zůstává, zda voliči skutečně dospěli k touze po jednobarevné vládě na všech úrovních, nebo se jen nechali koupit reklamou. Čtyřletý „pronájem“ pražských radnic a magistrátu za 80 milionů se přitom dá považovat za výborný obchod.
Jakub Mračno