Ke kontroverzi, kterou vzbudilo přijetí rezoluce o arménské genocidě francouzským parlamentem, se v listu Le Monde 16. října v komentáři Les députés contre l‘histoire (Poslanci proti historii) vyslovil uznávaný sociolog z pařížské EHESS Michel Wieviorka. K prosazení zákona, podle něhož bude napříště jakékoli popírání arménské genocidy trestáno podle modelu popírání holocaustu vězením, přispěl za podpory arménské diaspory vlivný socialistický politik François Hollande. Přijetí zákona vzbudilo okamžitě diplomatický protest Turecka a současně se proti němu vyslovil i čerstvý nositel Nobelovy ceny Orhan Pamuk. Obdobně kriticky se k němu postavil i Michel Wieviorka, který ve svém komentáři nabádá k opatrnější interpretaci událostí z roku 1915.
Především je podle něj přitažené za vlasy srovnání s obdobným zákonem hájícím termín holocaustu. Organizace arménské diaspory ve Francii netlačí na kostlivce ve francouzské skříni tak jako lobby nedotknutelnosti holocaustu, ale manipuluje zemi do pozice uznání viny jiného státu. Celá kontroverze podle Wieviorky využívá společenského klimatu, které je mimořádně citlivé k pojmům rasismu a diskriminace. Zároveň však ve Francii nedochází k protiarménským projevům, a když, tak pouze v rovině turecko-arménských různic, přenesených z Malé Asie. Zveličená míra nároků organizací arménské diaspory je patrná zejména ve srovnání s organizacemi, které usilují o uznání viny Francie v jejím koloniálním a otrokářském období. Zatímco příslušníci těchto organizací se musí často vypořádat s protimaghrebským nebo protiafrickým rasismem, jsou Arméni ve Francii po desetiletí přijímáni bez negativních reakcí.
Zásadní problém zákona o popírání arménské genocidy vidí autor v neuspořádanosti francouzské politiky ve vztahu k lobbistickým skupinám různých diaspor. To je podle Wieviorky důvod, proč se Francie neangažuje v parlamentním uznání dalších genocid, které se jí dotýkají mnohem víc (zejména v oblasti afrických jezer). Další zásadní chyba je, že zákon přinese paralýzu historického výzkumu. Badatelé, kteří se pustí do studia temných stránek této události, budou pod neustálým dozorem o to více, že se „minulost stala jasnou již zákonem“.
Pozici politiků, kteří zákon prosadili, je podle Michela Wieviorky třeba interpretovat jako snahu o vlichocení se arménské voličské lobby i francouzskému většinovému veřejnému mínění, které si přeje vidět dnešní Turecko co nejdále od Evropy. Zároveň podle něj dochází k tomu, že je přehlížena „práce turecké společnosti na sobě samé“. Zákon, který vychází z nedostatečné znalosti komplikovaných mezietnických vztahů na Blízkém východě, poslouží podle autora maximálně k tomu, že se Turecko tváří v tvář k zavřeným vstupním dveřím Evropské unie semkne v nacionalistické a autoritativní protievropské pozici. V prvé řadě je však zákon o popírání arménské genocidy fackou historikům, z jejichž debat by podle Michela Wieviorky měl vznikat obraz o dějinách.
Na počátku října se ve vybraných knihkupectvích objevilo další číslo čtvrtletníku Multitudes. Ten se již svým jménem (Mnohosti) hlásí ke knize Michaela Hardta a Antonia Negriho a k jejich koncepci opozice vůči nadnárodní Říši (Empire, další kniha této dvojice). Revue, která se už od svého počátku stala platformou radikální intelektuální levice, přinesla ve svém podzimním vydání monotematické ohlédnutí po současné postkoloniální teorii.
Toto číslo čtvrtletníku Multitudes si dalo za úkol analyzovat některé současné příklady koloniálního myšlení a výkonu moci. Nabízí také několik cest k jejich rozrušení. První z nich jsou Postcolonial studies, které umožnily pohled ze „subalterní“ pozice doposud utlačovaných skupin. Jiným způsobem vyrovnání se s minulostí je „kolonizace naruby“ formou migrace obyvatel bývalých kolonií směrem do ekonomických center bývalých metropolí. Křížení a kreolizace jsou základními kameny Hardtovy a Negriho Mnohosti (Multitude) a zároveň rezistencí vůči Říši (Empire). Z tohoto hlediska se však Francie svou politikou vybírané imigrace otočila podle autorů zády ke zbytku světa.
Číslo obsahuje i studie autorů Yanna Mouliera Boutanga a Jérôme Vidala zaměřené na současný stav Postcolonial studies, zejména v jejich latinskoamerické verzi (De la colonialité du pouvoir à l’Empire et vice versa, Od kolonialismu moci k Říši a zpět). Jedním z představitelů těchto tzv. Estudios culturales je Santiago Castro-Gómez, který ve svém článku (Le Chapitre manquant d’Empire: La réorganisation postmoderne de la colonisation dans le capitalisme postfordiste, Chybějící kapitola v Říši: Postmoderní reorganizace kolonizace v postfordovském kapitalismu) komentuje zmíněnou knihu Hardta a Negriho z hlediska kritiky eurocentrismu. Autoři se podle Castro-Goméze omezili na výklad vzniku Říše (Empire) v perspektivě evropských dějin a zcela vynechali stinnou stránku koloniálního a postkoloniálního vytvoření „světového systému“.
Přežívající koloniální myšlení v řadě jeho forem (gender, rasismus, lingvistika, spiritualita ad.) kritizuje článek Ramona Grosfoguela (Les Implications des altérités épistémiques dans la redéfinition du capitalisme global: transmodernité, pensée-frontaličre et colonialité globale, Důsledky epistemické jinakosti v definici globálního kapitalismu: transmodernita, hraniční myšlení a globální kolonialita). Mezi klasiky současné marxistické teorie patří Sandro Mezzandra, jehož studie (Temps historique et sémantique politique dans la critique postcoloniale, Historický čas a politická sémantika v postkoloniální kritice) dává do souvislosti krizi moderny a hnutí za emancipaci bývalých kolonií v širším rámci postmoderní filosofie dějin.
Jedním z nejcitovanějších autorů Postcolonial studies je Homi Bhabha, jehož rozhovor s Jonathanem Rutherfordem nese v parafrázi k termínu Třetí svět název Třetí prostor (Le Tiers-espace: Entretien avec Jonathan Rutherford). Bhabha v něm hájí svoji teorii hybridizace (představenou v knihách Nation
and Narration a The Location of Culture). Podrobuje zde zároveň kritice multikulturní politiku kulturní rozmanitosti (diversité culturelle), která podle něj vychází z liberálního univerzalismu. Jako její protiváhu staví Bhabha kulturní odlišnost (différence culturelle).
Závažnou otázku otvírá ve svém článku (Musulmans de France: l’histoire sous le tapis, Francouzští muslimové: historie pod kobercem) Jocelyne Dakhliaové: Jak to, že Francie jako země s více než pětimilionovou muslimskou populací dosud neintegrovala islám do svých dějin? Autorčinou odpovědí je nejen laická sekulární politika vládnoucích elit, ale nakonec i shodná pozice protikoloniálních aktivistů.
Z francouzskojazyčného tisku vybíral Felix Xaver.