Básně uvedené na této dvoustraně pocházejí ze sbírky Pompa Funebris (maďarsky 2004, 2006; české vydání připravuje nakladatelství Opus na listopad). Autorem knihy je básník Szilárd Borbély (1964), jeden z nejvýraznějších současných maďarských autorů. Sbírka Pompa Funebris vznikala jako pomník ze slov. Jak prozrazuje věnování knihy a její poznámkový aparát, je určena autorovým rodičům, kteří se stali oběťmi brutálního loupežného přepadení (podle věcných informací z denního tisku, které poznámky obsahují, došlo ke zločinu na Štědrý den roku 2000; jeho čtyři pachatelé byli ve velikonoční době roku 2003 pro nedostatek důkazů zproštěni viny, případ byl odložen.
Osobní příběh reflektuje Szilárd Borbély básnickými formami, obrazy a řečí, které čerpají z různých vrstev literární tradice. Pod rukou silné básnické osobnosti, v níž jsou hluboká citovost, směs patosu a imitované naivity vyváženy mravní náročností a racionální pronikavostí, se řada náboženských a filosofických obrazů a motivů z okruhu antiky, křesťanství a chasidismu vzájemně otevírá novým významům, naznačuje možné cesty poezie po prožitém traumatu. To postihlo jedince, avšak sbírka poodhaluje perspektivu mnohem širší.
Tematické linie sbírky – osobní tragédie, starověká báje o Amorovi a Psýché, mystický příběh snoubení duše s Kristem, apokryfní chasidská vyprávění o nezavršeném stvoření, holocaust nahlížený z kristologické perspektivy – totiž osobní příběh zasazují do pletiva dějinného a filosoficko-teologického kontextu. Naznačené souvislosti jsou velmi variabilní, opírají se o matérii jazyka, a přece jsou ve své nedopovězenosti vyhraněné a břitké.
První vydání knihy z května 2004 obsahovalo dva cykly – Sekvence Velkého týdne a Sekvence na Amora & Psýché – z nich vznik druhého předcházel prvnímu. Sekvence na Amora & Psýché zkoumají vztahy duše, vědomí, těla, vazbu oběť-vrah ve formě uvolněných sonetů, jazykem imitujícím věcnost vědecké neurologie, Sekvence Velkého týdne nově a převratně rozehrávají motivy pašijí, formálně jsou inspirovány dávnými sekvencemi, hymny, antifonami. Po ukončení těchto dvou cyklů byla práce na sbírce odsunuta do pozadí. Szilárd Borbély se věnoval veršovanému mystériu Dokud Jezule v srdcích spí (českou verzi uvedla rozhlasová stanice Vltava v dramaturgickém zpracování Miloše Doležala a v režii Hany Kofránkové loni na Štědrý den). Tato jesličková hra, čerpající z křesťanské a z chasidské tradice, připravila svou poetikou půdu pro vznik třetího, závěrečného cyklu Pompy Funebris – Chasidské Sekvence. V květnu 2006 vyšlo druhé vydání sbírky, doplněné právě o tuto třetí část.
Inspiračním zdrojem sbírky Pompa Funebris se stala antická báje o Amorovi a Psýché a jazyk barokního příběhu mystického snoubení Psýché-duše s Kristem v díle Angela Silesia. Tak jako jazyk sbírky se pokouší konfrontovat současnou zkušenost s barokní slovní zásobou i větnou konstrukcí a tvorbou verše, je i forma básní inspirována dávnými vrstvami literární tradice: autor použil mechanismus středověkých sekvencí, jejich formální vázanost a obsahovou variabilitu. Za takto pojatou sekvenci lze považovat i sonetovou formu, jíž byl napsán cyklus Sekvence na Amora & Psýché, a také její další uvolňování a přechod do rozsáhlých a mnohamluvných (přitom však tematickými i větnými paralelami vázaných) epištol zahrnutých do Chasidských Sekvencí. Variace a tematické návraty se projevují i v postupném obměňování významů dávných alegorií, „chasidských“ příběhů o stvoření i symbolů na principu připomínajícím rétorické correctio (upřesňování předchozí výpovědi za pomoci jejího částečného popření). Vzájemně se prolínající podcykly jednotlivých knih rozmývají a přehodnocují významové vztahy vrah-oběť, tělo-duše, Amor-Psýché, Kristus-Bolestná Matka. Uvádějí tak v pohyb sugestivní proces hledání významů slov i smyslu událostí.
První vydání sbírky získalo dvě prestižní literární ceny, těšilo se mimořádné pozornosti maďarské literární kritiky, jeho text byl uveden v rozhlasovém zpracování. Básně byly převzaty z cyklu Sekvence Velkého týdne a z Chasidských Sekvencí.
–ls–
Sekvence Oběšencova
Srdýčko, Máří tajemná,
tkvíš ve mně, maso v krvi.
Kdos mého těla opěra,
ty mě máš jednou zrodit.
Příbytkem Tělu tělo je,
v něm věčnosti snad dosud
přislíbení k nám putuje
jak Psýché ku Logosu.
Jako Děťátko každým dnem
v svět s novým jménem vejde
život: jak Jazyk věčný je,
to z něho Já vždy vzejde.
Každým dnem Máří vraždíme,
a přece znovu přijde,
Synáčka denně mučíme
a do tváře mu plivem.
Teče krev Krále Ježíše,
strouhy se denně řinou,
a v krvi té se hrouží vše,
pyká, co není vinno.
Spravedlivých je třicet šest,
jeden z nich denně hyne.
Mesiáš obraz Haliče
denně si myslí vine.
Koně kozáků dusají –
zas k útěku se chystá.
V zádech mu těla klesají,
tak dojde do Egypta,
který je místem v pustině,
kde moře dmou se duny.
Jak vlasy Psýché temný je,
jak člověk smrtedlný.
Však provází mě den co den
úzkost, jež nezná mezí.
Zmítám se, napůl zardoušen,
v rukou Ježíše vězím.
Vždyť kdo člověka zavraždil,
ten znovu zabil Krista.
A kdo ke spáse v Kristu žil,
zrodit se ho zas chystá.
Poslání:
Slyš, zní hlas mezi živými,
jenž v Smrti chce se zhlížet.
Neví, že žije, jen když spí
Jezulátko, náš Kníže!
* * *
V hrůze to ó jaké v strachu nepojatém
nadešel nám onen Den
kdy Anjelé lkali k smrti umdlívali
s pohřbívaným Ježíšem
jejž v tom strašlivém dni s rykem děsným vedli
postavili před soudcem
anjelskými křídly jejž pak umlátili
tloukli tělem motýlem
paže z trupu rvali oči vydlabali
vlas anjelský ponořen
v krvi hrůzného dne kdy už ani v slově
nebyl více převtělen
neboť ostřím proklán měl být dne toho Pán
Ježíš navždy zavražděn
když krev zvracející ztloukli Anjelíci
spravedlivé v hrůznou žeň.
Aeternitas
To, co věky věkův jest,
jako dláto mrazí,
kterým bylo tesáno
dvé Kristových tváří.
To, co věky věkův jest,
vnoří se jak kámen,
pozoruješ hladinu,
zas je klidná, amen.
To, co věky věkův jest,
skáče jako bleška,
nelapíš ji, zato však
peklo nezameškáš.
To, co věky věkův jest,
hloubku má jak mysl,
v níž se ve své milosti
usídlil Pán Kristus.
To, co věky věkův jest,
jak hodiny tiká,
občas ovšem vynechá,
například když svítá.
To, co věky věkův jest,
tenké je jak břitva,
s níž ti nepovšimnuta
Smrt do srdce vnikla.
To, co věky věkův jest,
krátí se jak žití,
konec je mu dřív, než je
stačíš vysloviti.
* * *
I.
Když jedno z písmen zmizelo,
Hledali ráno, večer.
Plakali, štkali Archoni
A plakal Rebbeleben.
Dívali se snad všude, kde
Už dříve odhalili
Nejednu skrytou Podstatu
Tajemné tiché Šchiny.
Byl s nimi vždy. Teď prchali.
A oči otevřené,
Zrodili v zimě betlémské
Nanovo Spasitele.
Pod střechou štetlu v Haliči,
Do mrazu, bez peřinek,
Miriam se ve snu narodil
Handlé Jósifův synek.
II.
Přiharcovali kozáci,
Vraždili v noci, ve dne.
Hledali poklad nezměrný,
jenž do vaku se vejde.
„Tím pokladem je Spasitel,“
Tak Rebbeleben pravil.
„Písmenko, slovo, jež zná Bůh...“
Hned měl krk podřezaný.
Když všude kolem samá krev
Jen řinula se z ovcí,
Šabat, překrásná Královna,
Nevěsta, Hvězda noci
V písmenku jednom ukryla
Jošuu maličkého.
O Šábesu je čítává
A pláče děsem, něhou.
Sekvence Čtení
I.
*
Když se chasid z Lugobiče,
Josuáček drahý
musel v noci na útěk dát,
jej se štváti jali
ti, kdož větří, démonové
Smrti, jež tkví v Slově:
Čtení samo. Skrz ně nově
k žití vstanou v sobě
viny nikdy nespáchané
an čekají v skrytu,
že snad vnuknou jiný smysl
Napsanému Světu.
**
Věděl o tom Josua ben
Josif z Lugobiče,
jemuž do mrazivé noci
pastýřů zpěv syčel,
muzikanti zkřehlí zimou,¨
ba i anjelové
zvěst o smrti zakvíleli:
„Spasitel je v hrobě!“
II.
*
Ježíš, malý chasideček
krvácel, když prchali,
Anjelové Smrtonoši
nádavkem jej kopali,
toho, o kterém čtli v Knize,
v níž o lásce též se čtlo,
že až na svět narodí se,
pohrouženo bude Zlo,
neb proroctví Mesiáše
spousta očí přečetla,
kdo se mezi slovy octne,
dobírá se Prasvětla.
**
Neboť ono všady září,
ba i ve Zlu řeřaví
nepatrná jiskra žhnoucí:
tajně Mesiáš se skví.
Ta je ovšem potemnělá,
jak Dušička vyhaslá,
stejně jako v lidských očích
jiskra Světla pohasla,
z níž by mohl, čta v těch slovech
– rozpozná-li Význam –
znovu narodit se Člověk:
Jesua ben Miriam.
Ježíš Ahasvér
Před čtvrteční nocí Ježíš
Do Emauz jda, křížil
krok s Kristem, an proti němu
Na Golgotu mířil.
V pátek někdo zastavil se
S Ježíšem pak v řečech,
Skrz slova se procházeli
Pohromadě ve třech:
Byl tam Mesiáš a Ježíš
Vprostřed s Ahasvérem,
Jak zrcadlo jenž průzračný
S Ježíšem je jeden.
Za jedno s ním, jak Mesiáš
Mezi lidmi chodě
Se Světlostí ujařmenou
V hmoty nesvobodě.
Bloudí stejně jako člověk
Ze všech čísel Zerem,
Svatá Šabat je tou osou:
Ježíš Ahasvérem.
Píseň zmirot
Tam, kde slunýčko se chýlí,
než ochabnou těla síly,
vagón smrti vyčkáváme,
ku západu zahlídáme.
Vítat brachku pojď se mnou
Šabat, robu přepěknou.
Tam, odkud sem přibýt může
v slávě, jež jak zlatý růžek
zkraje chmur se zatřpytila:
mámení, jímž já tu bylo.
Zdravit brachku pojď se mnou
Šabat, robu přepěknou.
Pokud ještě pohřben v kouři
každý z nás jak vítr krouží,
nad jih, nad východ se vznáší,
vyčkávej nás, Mesiáši!
Brachku, provázej se mnou
Šabat, robu přepěknou.
Uvnitř v ohni duše žhne jen,
kéž sám planu spolu s tělem,
jak Božích slov tiché znění:
popel v Písmu rozptýlený.
Brachku, oplakej se mnou
Šabat, robu přepěknou.
Přijde také. Světlo svěce
mihotá se zkraje pece,
komínem se průvan snuje,
v něm sám Bůh se pozdržuje.
Pojď, brachku, propusť se mnou
Šabat, robu přepěknou.
Kniha Pompa Funebris vychází ze středověkých a barokních žánrů, které individualitu, osobní vyznání vnímaly a ztvárňovaly zcela odlišně, než se to dělo v lyrické formě, již kanonizoval romantismus a modernismus. Proč jste tyto dávné konfesní texty použil pro vyjádření rodinné tragédie?
Vždycky mě moc zajímalo, jak můžou středověké a barokní náboženské a konfesní písně fungovat coby lyrika. Já, které se už nějaký čas silně dere do popředí, vždy představuje lyrické texty jako událost setkání s Někým druhým. Tohle já ale není zaměnitelné, pro toho, kdo jej čte, se při odříkávání nemění v jeho já, vždycky zůstává cizí. Je to vzrušující, protože čtenář je vždycky nucen k pochopení, což jej vede k vytvoření odstupu mezi vlastním já, „já“ básně a „já“, které báseň říká. Osobní tragédie, o které mluvíte, byla z podstaty věci, kvůli své mimořádnosti, obklopena ponižujícími detaily. Nemohl jsem ji tedy prožít s patosem, a nenesla ani nenese v sobě možnost rozuzlení. Proto se nenabízela jiná cesta, než abych si udělal odstup a rozjímal nad tím neosobním, které lze v osobní věci vyluštit. O to jsem se pokusil. A hledal jsem k tomu způsob vyjádření, který mi nabízela tradice. Když jsem se umístil „do závorky“, bylo to osvobodivé, čtení barokních nebo středověkých textů mi otevřelo cestu ke kontemplaci netušených hlubin. Poníženost prozradila jiný smysl pokory, nemožnost uzavřít smutek mluvila nově o významu lásky, trýznivý pocit viny mi při čtení otevřel mysl na bezděčnost stvořené existence. Při práci na textech Pompy Funebris, při zkoumání kódů poměrně vzdálených tradic jsem se dobral zjištění, která mě při vyprávění o „já“ obdařila osvobozujícím pocitem pokory. Středověké a barokní texty nějakým způsobem odhalují strukturu duše – nebo chcete-li subjektu – v době, kdy člověk ještě nevnímal sám sebe jenom horizontálně, právnicky, v konfrontaci s právy ostatních. Ohromující silou působí to, že podměty tehdejších textů na sebe samé vždy pohlížejí skrze Někoho jiného: kontemplují se skrze Spasitele, Mesiáše, Krista. A mají vědění o Těle, které v moderní době zmizelo.
Úryvek z rozhovoru Szilárda Borbélye s Péterem Fodorem, časopis Alföld, září 2006.
Texty na dvoustraně přeložila Lucie Szymanowská.
Galerie
Szilárd Borbély nám poskytl k otištění jednu ze svých kreseb, jež jsou jakýmsi přirozeným vedlejším produktem jeho literární činnosti. Prostor k okomentování reprodukovaného díla jsme tentokrát dali samotnému autorovi.
„Jsou to jenom takové čmáraniny, obvyklá náhražková činnost. Vždycky jsem kreslil, ve škole, na přednáškách i během psaní. Asi by se to dalo vnímat jako nějaká obdoba Rorschachova testu. „Technika“ těchhle čmáranic vznikala někdy na gymnáziu. Vycházejí z náhodného bodu. U dalšího bodu pak pero odpočívá, mění směr. Teprve během kreslení vychází najevo, co na papíře bude: kráčející postava, něco jako voják, tanečnice, stařec, figurka smutná, veselá. Někdy jsem postupoval tak, že na papíře byly body, skvrny, které jsem spojoval, až něco vzniklo. V pubertě to byly hlavně tváře, spousta zlomených čar, později se čmáranice zjednodušily. Tehdy jsem také dělal figurky z drátů, kresby se jim začaly podobat. Charakter kreseb byl dán technikou, používal jsem levné fixy. Pouštěly, a když se člověk trochu zastavil, udělaly tečku. Vznikl jakýsi kloub. Později jsem tečky a linie používal vědoměji, uspořádával jsem plochu. Kreslil jsem na různé lístky, na kraj rukopisů, někdy na průklepák. Většina čmáranic skončila v koši. Některé figurky jsem vystřihoval, nalepoval na čtvrtku. Tohle je fotografie jedné z těch kartiček.“
Szilárd Borbély