Jules Verne
Vzbouřenci na lodi Bounty
Přeložil Tomáš Kybal
Garamond 2006, 164 s.
Nakladatelství Garamond vydalo ve dvojjazyčné edici dva texty Julese Verna. Pod společným názvem Vzbouřenci na lodi Bounty najdeme kromě titulního textu ještě příběh nazvaný Drama v Mexiku – První plavidla mexického loďstva. České vydání těchto neznámých dílek – spíše jde o rozsáhlé povídky – je určeno především studentům francouzštiny, kteří si díky setkání s originálem prohloubí své jazykové znalosti. Literárně tyto texty velký význam nemají. Pokud jde o příběh Bounty, Verne nejspíše jeho autorem ani není. Napsal ho nejdříve pařížský zeměpisec Gabriel Marcel (1843–1909) a Verne si na povídku koupil práva za 300 franků a text poté přepracoval. Tuto zajímavou okolnost se z českého vydání nedozvíme, protože není vybaveno žádnou nakladatelskou poznámkou týkající se původu textu, pouze několika větami o autorovi. Student francouzštiny sice takové podrobnosti vědět nemusí, ale sběratele verneovek by to jistě zajímalo. A objasnilo by mu to poněkud popisný styl vyprávění. Druhá povídka Drama v Mexiku je oproti tomu barvitější. Je také založena na skutečné události a popisuje násilné převzetí dvou lodí spiklenci z řad námořníků a jejich prodej nové mexické vládě. Z vernovského stylu tu najdeme četné výčty týkající se krajin a přírody, dialogy jsou však pojaty ve stylu rodokapsu. Hlavním přínosem knihy tedy bude nejspíše přece jen zdokonalení se ve francouzštině.
Jan Jandourek
Libor Nedorost
Češi v 1. světové válce, 1. díl
Libri 2006, 239 s.
Kniha Libora Nedorosta kombinuje politické dějiny, tzv. Alltagsgeschichte a vojenské dějiny. Metodologicky patří k dnes již dlouhým dějinám české pozitivistické historiografie, ale vstupní kapitola o mocensko-mezinárodněpolitickém kontextu je solidní interpretativní studií. Silnou stránkou takto pojatých dějin je, že jsou snosem podrobně rozpracovaných faktů, aniž by tato data nutně vstupovala do výkladové perspektivy, jak nás o tom poněkud zavádějícím způsobem přesvědčují někteří čeští lyotardovci a derridovci. Libor Nedorost se strefil, patrně ne programově, ale spíše intuitivně, do ducha rakousko-uherského mocnářství, neboť předností knihy je solidnost a množství podrobností, které ve svém celku skládají podivuhodně nostalgický obraz slábnoucí středoevropské velmoci, jejíž narůstající zmar zobrazili literárními prostředky Hermann Broch, Robert Musil a plejáda dalších svědků. K velkým nedostatkům knihy patří absence rejstříku, což je u nás obecně rozšířený nešvar. Rovněž chybí soupis použité literatury. Materiálově bohatý a faktografický charakter knihy by také vyžadoval daleko podrobnější poznámkový aparát. Doufejme, že další svazky proponovaného knižního projektu už těmito nedostatky trpět nebudou.
Michal Janata
David M. Glantz
Charkov 1942
Přeložil Jiří Fidler
Jota 2006, 456 s.
Bitva u Charkova z jara 1942 byla v minulosti tématem lehce tabuizovaným – šlo o výraznou sovětskou porážku. Pikantní bylo i to, jak se odpovědnost za neúspěch připisovala tu tomu a tu onomu, podle toho, jak se zrovna střídaly sovětské vládnoucí garnitury. Podobně jako se ptáme, co by se stalo, kdyby to dopadlo obráceně u Stalingradu, nabízí se samozřejmě i otázka: A co kdyby výrazná německá porážka přišla už na jaře 1942, jak by to změnilo vývoj války i poválečný svět? Ze všech těchto důvodů stojí kniha Charkov 1942 pozornost. Mimochodem, autor dospívá k závěru, že i dílčí sovětské vítězství by za tehdejších podmínek německou letní ofenzívu pouze zpomalilo, sovětské straně by ovšem zbylo navíc asi čtvrt milionu vojáků. Kniha je hodně specializovaná, v jistém ohledu suchá a plná výčtů, citátů a tabulek, jde tedy o dílo určené jen vážným zájemcům o druhou světovou válku. Podtitul knihy Anatomie vojenské porážky ze sovětského pohledu také ukazuje jistou disproporci: sovětské jednotky, jejich velitelé i vojenské akce jsou popisováni výrazně podrobněji než němečtí. Český vydavatel se tuto disproporci pokusil zmírnit poznámkovým aparátem, ale stále to trochu připomíná záznam šachové partie, kde se seznámíte pouze s tahy jedné strany. Knize pak velmi chybějí mapy – našinec přece jen nemá geografii okolí Charkova úplně v malíčku.
Pavel Houser
Guillermo Martínez
Kdo vraždí v Oxfordu?
Přeložila Marie Jungmannová
Abonent ND 2006, 224 s.
Bývalý matematik Martínez si pro svůj poslední román vybral prostředí britského Oxfordu a hrdiny jeho příběhu jsou renomovaný skotský matematik a jeho argentinský student. Spisovatel se však očividně bojí opustit osvědčené mantinely žánru a čtenář má často pocit, že něco podobného už četl – amatér vyšetřující proti své vůli zločin už dnes také sotva někoho překvapí (a zaujme). Jako by si sám autor plytkost příběhu uvědomoval a čas od času se snaží zachránit ji exkurzemi do historie matematiky; takové pokusy ovšem vyznívají z hlediska soudržnosti příběhu křečovitě. Martínez kolem sebe navíc sype jeden matematický termín za druhým, což ve spojení s místy až neúnosně abstraktním stylem podání činí četbu obtížnou až demotivující. Jazyková stránka je podobně unylá, například drtivá většina pokusů o jakýkoli invenční popis dopadá neslavně a některá adjektiva nebo metafory jsou tak těžkopádné, až se chce odvrátit zrak. Martínezovým hrdinům navíc zoufale chybí jakýkoli náznak charismatu, policie je až neuvěřitelně naivní (oblíbené „On si myslí, že je velice inteligentní, ale my taky dokážeme trochu myslet“ lze v tomto případě brát doslova) a z potenciálně bohatého zdroje střetu hispánské a anglosaské kultury nevytěžil autor kromě hrstky obecností prakticky nic. Vše je umocněno zbytečně překombinovanou pointou, na niž by možná nestačila leckterá matematická poučka.
Jan Paulík
Slavenka Drakulićová
Ani mouše by neublížili
Přeložil Richard Podaný
BB art 2006, 183 s.
Nevěřícné, udivené portréty velkých ryb Biljany Plavšićové, Ratka Mladiće, Slobodana Miloševiće a jeho ženy Miry Markovićové i středních ryb Radislava Krstiće, Dražena Erdemoviće, Gorana Jelisiće či Dragoljuba Kuranace a další zločinců války na Balkáně vykresluje pro západní oči chorvatská prozaička (česky Jak jsme přežili komunismus, 2006). Drakulićová přečetla práce Victora Klemperera, Varlama Šalamova či Hannah Arendtové, sama však zvolila při psaní o násilí co nejcivilnější, maximálně srozumitelný, až řekněme mateřský přístup. Záznamy dění před soudním tribunálem v Haagu kombinuje s domýšlením situací, v nichž se z člověka stala bestie, marným hledáním bodu zlomu. Opakování detailů z běžného, často rodinného života před válkou čtenáře donutí na chvíli se ztotožnit s pozdějším masovým vrahem. Podobně nepříjemně ze soudních scén cítíme, jak je složité, nebo spíš nemožné vysvětlit odsouzeným podstatu jejich viny. V tom jsou nesnesitelně přesvědčivé pasáže o hromadném znásilňování žen. Kniha plná nekonečné únavy z války (obsahuje i eseje o vnímání minulosti na Balkáně) vznikla díky grantu a vyšla původně v angličtině.
Libuše Bělunková
Gejza Horváth
Trispras
G plus G 2006, 86 s.
A jsme doma: Horváthova vyprávění z cigánských dědin Slovenska uvádějí čtenáře do barvitého světa, ve kterém je třeba spousty duchovního úsilí k překonání všednosti a příkoří. Svět je už z podstaty k člověku lhostejný. Autor je hudebník a píše s vyprávěcím talentem, trochu však tesařskou tužkou – třebas jeho povídka o ulovení sumce je najisto vymyšlená u stolu. Povídky působí trochu jako skici nebo anekdoty, opositum k literatuře vyprávění – vyprávění o žitém je vždy újmou uměleckému dojmu (který je). Gejza Horváth má múzický talent, autorsky je schopen realistického románu, poněkud se vychylujícího z řady tlustospisů. Při jeho četbě se vybavují pojmy jako emancipace, osvobodivost, srdečnost – jistá upřímná zkušenost z jeho řádek čiší na sto honů a věřte, že bych si jeho román přečetl rád! Najisto lze říci, že je na cestě k románovému dílu – a má nejvyšší čas! I když je Horváthova tvorba přehlédnutím duchovního spektra doby – právě o takový pohled jde! Nerad bych ovšem naznačoval, jaký Horváthův román bude, pokud se k němu vůbec odhodlá; zatím je charakterizován jistou fasetovitostí, kaleidoskopickým utvářením děje v kapitolách, které dějově nesouvisejí. Autor se má prý dle Stendhala k románu odhodlávat do šedesáti roků věku, a potom jej buďto napsat, anebo takového záměru už nechat…
Vít Kremlička
Stephen Biesty, Stewart Ross
Egypt v obrazech
Přeložila Lucie Šavlíková
Albatros 2006, 29 s.
Velkoformátová kniha seznamuje dětské čtenáře s prostředím starověkého Egypta. Spolu s Dediem, synem kapitána jedné z lodí převážejících zboží po Nilu, prochází čtenář postupně přístavem, kamenolomem, chrámem boha Amon-Ra nebo Údolím králů, ale zavádí ho také na pohřební obřad nebo do královského paláce. Kniha se čte (respektive spíše prohlíží) po dvojstranách, kterým vždy dominuje velký obrázek, jenž značně detailně ukazuje představovaná místa. Obrázky tu vidíme z výšky, většina předmětů je však představena i v průřezu; někdy je z celku vyjmut i určitý detail. Příběhu je tu věnován minimální prostor, což je ve výsledku dobře. Rozpory mezi Dediem a jeho sestřenicí Ipuiou o lvíče (kterým nakonec obdarují krále Ramesse) jsou opravdu jen berličkou, která by měla dodat obrázkům pouze určitý rámec. Těžko však čtenáře něčím zaujmou. Děti by naopak mohly ocenit některé vtipné události, které se na obrázcích odehrávají. Hned několikrát tu najdeme nějaký pracovní úraz, v přístavu pak jakési nemehlo vysype koš s ořechy, nebo tu můžeme objevit opice, které utekly z klece. Informačně je kniha docela nabitá (možná až moc), kde jinde najít techniku, kterou se ve starověkém Egyptě lámaly obrovské kamené kvádry, z nichž jsou vystavěny pyramidy? Na závěr je připojen i slovníček použitých výrazů, významných vládců a bohů, najdeme zde dokonce i rejstřík.
Jiří G. Růžička
C. J. Cherryh
Dědic
Přeložil Marek Čtrnáct
Trifid 2006, 499 s.
Zoufale stejný vesmír autorky sci-fi a fantasy Carolyn Janice Cherryhové má jednu vadu – je vystavěný podle lidských měřítek. Obsahuje parafrázované rysy světa pozemského, v němž zní příliš mnoho hluku, šumů a monotonie. Kniha je mnohomluvná a působí, jako by se spisovatelka vezla na vlně „společenského románu“ – mnohasetstránkových epopejí, kterými se čtenář prohryzává tak dlouho, až zcela zapomene, o čem jsou. Chybí rafinovaná pointovanost, která vynikne v rozsahu povídky; žánr sci-fi románu má slabinu v napětí mezi nadsázkou a příběhem k uvěření. Cheryhová možná očekává shovívavost od svých vyznavačů – a mně nezbývá než doufat, že mě neposadí do rakety a nevystřelí někam za Transpluto. Románu C. J. Cherryhové chybí umělecká střídmost – zásada uměřenosti díla, všechno je vysvětlováno a odvozováno na úkor příběhu; nebo autorka zlehčuje dobré umělecké renomé, které má fantastika z Nového světa? Anebo jde o změnu stylu? Zřejmě ne, vysvětlující odstavce téměř na každé straně působí těžkopádně a svěžest vyprávění trpí. Oproti tomu pozoruhodné jsou spisovatelčiny webové stránky cherryh.com s diskusním fórem, intercomem, galerií a sofistikovanými finesami. Vesmírný komfort knihy s webem zároveň má něco do sebe a lze si představit, že si lidé při meziplanetárních cestách budou celkem v klídku číst.
–vk–