Znovu jsem se vrátil k úvodu Studie v šarlatové od A. C. Doylea. Popisuje seznámení doktora Watsona se Sherlockem Holmesem. Watson má podlomené zdraví, což je následek jeho nezdařené afghánské mise. Zatímco se dává zdravotně dohromady v Londýně, docházejí mu peníze, neboť si žije poněkud nad poměry. Hledá levnější byt a někoho, kdo by s ním sdílel náklady. Naštěstí potkává svého dávného známého Stamforda, který ho dá dohromady s kolegou z laboratoře – je jím pochopitelně Holmes. Ten také potřebuje nějakého partnera, se kterým by se podělil o nájem. Stamford Watsona varuje, protože Holmes je tak trochu divný. Zajímavý muž, ale, jak to tak říci, v mnoha ohledech netradiční. Už jeho vzdělání, jak se později ukáže, je značně eklektické. Zná hodně z chemie, o heliocentrické soustavě neví nic. Není pro něj nijak zajímavá. Atd. Snadno pak dovodíme, že Holmes se zajímá jen o věci, které vedou k cíli, v jeho případě tedy k možnosti vypátrání pachatele na základě zachovaných stop a za pomoci instrumentu moderního rozumu. Kultura? Nic. V užším smyslu slova tedy. Jinak pokud jde o druhy tabákového popela, tam je Holmes fenomenální. Když se dnes podíváme do zrcadla, vidíme tam Holmese. Od všeho známe trochu, především věci, které nám pomohou ve sprintu k cíli. Jinak o většině věcí nevíme většinou nic.
Zádrhel je jen v jedné věci. My nejsme tak geniální. Bývá to vidět.
Jan Jandourek
Přesně rok od prvních nepokojů na francouzských předměstích hoří autobusy, schyluje se k novému násilí. Nenechme se oklamat agresivní rétorikou radikálů z našich řad, hovořících o válce mezi islámem a Západem. Pro Evropu může být ideologie boje s takzvaným islamismem brzy velmi osudná. Bojovat (mám-li dále užívat tuto vybledlou metaforu) by se totiž mělo proti předsudkům, fanatismu, nevzdělanosti a chudobě. Tento boj před dvěma sty let zahájili první osvícenci. Není to především nízký sociální status, chabé vyhlídky do budoucna, dlouhodobá nezaměstnanost, dosahující v jejich okolí až čtyřiceti procent, co přistěhovalce popuzuje nejvíce? Tito lidé z předměstí se ocitli na okraji sociálních struktur i státního zájmu, žijí na okraji měst, jejichž prosperitu mají denně na očích, která je jim ale z velké míry upřena. Navíc velkou část současných nespokojenců tvoří svobodní mladí muži, kteří v každé společnosti představují nejradikálnější element, ohrožující každou společnost. Ostatně podobná situace nastala také v bývalé východní části dnešního Německa, kde se rozmohl trochu jiný radikalismus, neonacistický, a to do takové míry, že zdejší židovské kruhy mluví o pocitu ohrožení, podobném tomu před nástupem Hitlera k moci. Francouzská vláda, znepokojená loňskými událostmi, uvolnila bezprostředně poté značné prostředky na podporu lokálních předměstských sdružení. Jenže pokud nebude dostatečně důsledná a nebude svůj hlavní zájem směřovat ke vzdělávání těchto obyvatel, stěží příštím nepokojům zabrání. Neuralgický bod současných francouzských událostí totiž představuje zásadní otázka přijetí základních pravidel naší evropské společenské komunikace a kultury, otázka tolerantního demokratického myšlení, a to bez ohledu na náboženské vyznání nebo původ zúčastněných. Že se dokážou účinně organizovat, to mladí protestanti již prokázali dostatečně, ovšem to, že se neorganizují k běžnému společenskému dialogu, ale místo toho nechávají promlouvat zápalné lahve a kameny, by mělo velmi znepokojit nás všechny, kdo tomu přihlížíme.
Ondřej Kavalír
V souvislosti s Mezinárodní výstavou a festivalem politického umění Czechpoint se ukazuje pochroumanost struktury i formy angažovaného umění. Umělecká angažovanost je zárukou zájmu ze strany médií a někteří představitelé českého uměleckého světa toho samozřejmě zneužívají: angažovanost se pro ně stala sebepotvrzujícím zacykleným přístupem. Konvencionalizovaná tichá dohoda mezi médii a umělci tak vytváří recept na úspěch všemožných přívlastkových konceptů. Angažované umění se zdá být transparentní, umělecká hodnota pro něj není zásadní, a svou proklamovanou ušlechtilou ideu před sebou nastrkuje jako rukojmího. Jeho podpora je proto chápána jako uvědomělá a apriorně záslužná. Samotné politické umění provokuje ke spoustě otázek: Co je to, jak ho hodnotit, kam patří...? Ani na jednu se nedá jednoznačně odpovědět. Problematičnost tohoto žánru je také jednou z jeho zásadních hodnot a je potřeba s ní pracovat. Politické umění v galerii je svým způsobem zmrzačené – umrtvené. Revoluce se neodehrávají v galeriích, nýbrž na ulicích a tam patří především. Ale v galerii by se nemělo jednat o pouhou přehlídku toho, jak politické umění žilo a na co útočilo mimo její zdi. Skandál, který vznikl před čtyřmi roky na výstavě Politikum na Pražském hradě, teď v nekomerčních galeriích NoD a C2C nehrozí. Tyto galerie počítají s „poučeným“ publikem, a proto vybízejí k promyšlenější a náročnější kurátorské koncepci. O to však zřejmě nebyl příliš zájem. Výsledkem není koncepce, ale tradiční změť kvalitních i vysloveně podprůměrných děl. Za přinejmenším problematické se dá také považovat prohlášení kurátorky výstavy Tamary Moyzes „o nové mladé generaci výtvarníků cítících potřebu umělecky se vyjádřit k politické situaci“. Jména jako Guma Guar, Pode Bal, Jiří David, Krištof Kintera nebo David Černý moc nových pohledů nepřinášejí. Výstava Czechpoint bude úspěšná, ale zbytečná. Bohužel je jako většina angažovaných kulturních akcí dobrým businessem.
Jan Došek