Madridský El País se 30. října věnoval znovuzvolení brazilského prezidenta „Luly“ da Silvy, jenž dosáhl v druhém kole 60 procent hlasů, a rozebíral také výzvy, kterým bude nový prezident čelit ve svém druhém a posledním funkčním období. Mnohé z problémů slíbil zvládnout již během svého prvního mandátu, ale to se mu z více důvodů nepovedlo. Především jde o otázku vzdělání. Vzdělávací systém je stále „hluboce nerovný“ a „odsuzuje nejchudší třídy k neúspěchu“. Nižší veřejné školy jsou vemi nekvalitní a neumožňují svým žákům uspět na veřejných univerzitách, které jsou naopak na velmi dobré úrovni. Studium na nich je však dostupnější pro bohaté absolventy soukromých středních škol, kteří za neuniverzitní vzdělání nakonec zaplatí více než za vysoké školy, což se jim s ohledem na stav veřejného středního školství vyplatí. Identická situace vládne také v přístupu ke zdravotní péči. Na splnění také čeká slib pozemkové reformy, jež měla přinést půdu pro 400 000 rodin. Nedostatečný je i ekonomický růst, který dosahuje pouhých 2,5 procenta, tedy hned po Haiti nejméně z Latinské Ameriky. Naštěstí však velmi nízká inflace (kolem 4 procent) umožňuje zemi další rozvoj, k čemuž přispívá i situace mezinárodní konjunktury, jež pro Brazílii přináší nejvýhodnější podmínky za posledních sedmdesát let. Obrovským problémem je politická reforma. „Současný volební systém vede k velmi fragmentovanému Kongresu, v němž je nejsilnější seskupení nuceno vyjednávat schvalování zákonů s množstvím stran. Anebo se rozhodne užívat úplatkový zlepšovák, tak jak to dělala PT (Strana pracujících – Lulova strana).“ Je tedy třeba zabránit atomizaci parlamentu, blokujícího práci vlády a ovládaného stranou, jež ani nepostavila prezidentského kandidáta, a tím odstranit nutnost zajišťovat normální fungování legislativy korupcí.
Velmi kriticky se k jinak obecně latinskoamerickým tiskem vítanému Lulovu vítězství staví významný pravicový brazilský deník Folha de Sâo Paulo. Podle článku publikovaného 29. října vyhrál Lula jen proto, že „hodil vinu za skandály na jiné, vnutil lidu polaritu ,otec chudých‘ versus ,privatizační elita‘ a (…) bez zábran používal vládní mašinérii“. Očekávaný protikandidát José Serra měl ještě v roce 2005 převahu a Lula byl považován za předem poraženého. V roce 2006 však začala vládní „mašina fungovat“ a věnovat se oblastem, v nichž si vládní kandidát předtím nevedl moc dobře. Byly sníženy daně ve prospěch zaměstnanců ze středních tříd, vláda oznámila velké investice do bydlení a zemědělství. Výsledkem byl nárůst hlasů prakticky ve všech částech země a u všech skupin voličů. S ohledem na množství korupčních skandálů je fakt, že Lula vlastně zopakoval svůj volební úspěch z roku 2002, zajímavým politologickým „fenoménem“. Nyní musí Lula, jak deník radí, hlavně zvolit dobré ministry a vyhýbat se dalším skandálům. Také prý již není možné „spokojit se s programy na přerozdělování příjmů“, nýbrž je nutné „bojovat proti nerovnostem strategicky“. Deník vidí perspektivy staronového prezidenta následovně: „Pokud byl rok 2005 rokem ,porážky‘, stal se rok 2006 rokem balíčků a dárečků. Od nynějška, a především v roce 2007, je nutné vyrovnávat nerovnováhu: rozpočet nemá na to, aby zaplatil výdaje plynoucí z kampaně. Bude se buď škrtat, nebo škrtat.“
Peruánský El Comercio otiskl 30. září interview se Sofíou Macherovou, předsedkyní Rady pro odškodnění, která se věnuje odškodňování obětí faktické občanské války v letech 1980–2000. K němu dochází na základě práce Komise pravdy a usmíření, jež se věnovala okolnostem guerillového boje (Světlá stezka, MRTA) a brutální vládní reakce na něj. Tento konflikt přinesl až 70 tisíc mrtvých. Práce Macherové spočívá v odškodňování postižených neozbrojených civilistů, vojáků, policistů a členů domobran a pozůstalých po zabitých. Vyloučeni jsou padlí povstalci. Rozhovor ukazuje, jak obtížné je čelit tlaku obou stran. Především stoupenci tvrdé vládní represe označují guerillový boj za čistý terorismus a odmítají odpovědnost armády za obrovské množství zločinů. Macherová k tomu říká: „Není možné tvrdit, že ti, kteří reprezentovali stát, mohli znásilnit deset vesničanek. (…) K tomu je Světlá stezka nenavedla.“ Pouze ve výjimečných případech obdrží oběti války přímo peníze. Většina bude odškodněna formou stipendií, lékařskou pomocí, opravou domů či obnovou dokladů (partyzáni spálili řadu matrik). Zásadním úkolem bude rozpoznat, zda si žadatelé reparace zaslouží. Proto budou prováděny osobní pohovory s oběťmi, důležité především v případě žen znásilňovaných v 60 vojenských táborech. Celý proces bude samozřejmě komplikován faktem, že se spousta zmíněných zločinů odehrála za vlády staronového prezidenta Alana Garcíi.
Bolívijský deník La Razón se 1. listopadu vrátil k souboji Guatemaly a Venezuely o místo nestálého člena RB OSN. Jeho nerozhodné výsledky ukázaly „hluboké rozdělení, jež charakterizuje latinskoamerický region“ a „jež s sebou nese rostoucí politickou marginalitu našich zemí v mezinárodním koncertu“. Deník kritizuje fakt, že Venezeula pouze přenesla na mezinárodní scénu své vnitřní štěpení, jež se odrazilo ve snaze rozdělit i ostatní jihoamerické státy. Svou viditelnou nejednotou ukázala Latinská Amerika slabost, jež se projeví i v jiných typech mezinárodních jednání, především těch ekonomických. Navíc Venezuela nedostala ani dvě třetiny hlasů nezúčastněných zemí, v jejichž Hnutí se snaží hrát výraznou úlohu. Venezuelskou pozici oslabily i jaderné testy Severní Koreje, k nimž caracaská vláda nemá zásadnější výhrady. La Razón implicitně podporuje aspirace Guatemaly s tím, že ze 34 regionálních hlasů v OSN jich jenom 12 náleží Jižní Americe a 22 Střední Americe a Karibiku. Je proto prý v zájmu jednoty nutné respektovat i hlasy menších zemí, což Cono Sur obvykle nedělá.
Ze španělskojazyčného tisku vybíral Radek Buben.