Kdysi jsem někde viděl fotografii válečné popravy. Tři bledí vyzáblí muži, středně vysocí, s nevýraznými rysy (fotoaparát je zabíral z profilu), stáli na kraji čerstvě vykopané jámy. Vypadali seversky – myslím, že to bylo vyfoceno v Litvě. Za každým stál německý voják a držel mu u zátylku pistoli. Opodál byla vidět skupinka vojáků-diváků. Muselo to být začátkem zimy nebo koncem podzimu, protože vojáci měli zimní kabáty. Všichni tři odsouzení byli oblečeni stejně. Měli látkové čepice, tlustá černá saka a bílé košile bez límečků: uniformy obětí. Navíc se choulili zimou. Za vteřinu budou mrtví: fotograf stiskl spoušť jen o chvilku dřív než vojáci. Tři vesničtí kluci krčili hlavu mezi ramena a mhouřili oči jako dítě v očekávání bolesti. Čekali, že to bude bolet, strašně bolet, čekali ohlušující výstřel – tak blízko u uší! A přivřeli oči. Jak omezený je repertoár lidských reakcí! Přicházela k nim smrt, ne bolest; ale jejich těla to nedokázala rozlišit.
Josif Brodskij, Vodoznaky
Proč se nikdo nechodí dívat na rozvody? Na svatbě mě obklopovali všichni moji přátelé. Ale v den rozvodu jsem neuvěřitelně sám. Žádní svědci, ani družičky, žádná rodina, ani ožralí kamarádi, kteří mě budou poplácávat po zádech. Ani květiny, ani věnečky. Bylo by se mi líbilo, kdyby na mě něco házeli, když to nemůže být rýže, tak něco jiného, já nevím, shnilá rajčata například. Při východu z Justičního paláce je přece takovéhle střelivo namístě. Kde jsou všichni ti blízcí, kteří se na mé svatbě cpali koláčky a cukrovím a kteří mě v současnosti bojkotují, zatímco by to mělo být naopak – člověk by se měl vždycky ženit sám a rozvádět se za podpory všech svých přátel.
Frédéric Begbedier, Láska trvá tři roky
Vzpomněl jsem si, jak jsem v květnu 1952 stál v parku na Špilberku mezi kvetoucími stromy s tátovým obhájcem dr. Hejným, pod námi plulo nádherné jarní Brno, a on mluvil o tom, že se nedá udělat vůbec nic, že rozsudky jsou vyneseny předem… K večeru jsme pak spolu seděli ve vinárně, myslím v Roxy, a cikán s houslemi se zastavil u našeho stolu a hrál tehdy oblíbenou maďarskou písničku s českými slovy „Prší prší jen se leje, já tu stojím bez naděje…“. Nebylo mi tehdy ještě ani jednadvacet let. Matka už byla v kriminále dva a půl roku; proces s tátou začal v Brně v Justičním paláci ten týden, po osmi měsících vyšetřovací vazby…Co naděje a nekonečnosti života bylo tenkrát v tom modrém vzduchu nad poledním Brnem, jak se zdálo všechno zvrátitelné, napravitelné, přes všechnu beznaděj…A teď, po dvaadvaceti letech je matka mrtvá, otec na konci života… Před Vánoci 1973 otci definitivně zamítli žádost o rehabilitaci – v Hradci Králové, rozsudek z roku 1952 prý byl „v podstatě“ správný…Toho jediného se matka ještě dožila…
Jan Zábrana, Celý život
Ach, ubohá literaturo, kde jsou tvoji služebníci? Kdo ještě dnes miluje Umění? Nikdo. (To je mé hluboké přesvědčení.) Nejobratnější myslí již jen na sebe, jen na své úspěchy, jen na svá vydání, jen na reklamu! Kdybyste viděla, jak často jsem znechucen svými druhy! A to mluvím jen o těch nejlepších.
Gustave Flaubert, Dílo je vše
Vypisoval Vít Krobot, student Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK.