minirecenze

Vojtěch Mornstein

Gorazdův limit

Knižní klub 2006, 240 s.

Když se po přečtení úvodních stránek knihy podíváte na záložku, budete překvapeni. Text, který považujete za nezralý pokus studenta, napsal padesátiletý profesor lékařské fakulty. Od té chvíle už z údivu nevyjdete: nejde ani tak o to, že Gorazdův limit není napsán příliš zručně, k uvěření však není, že si autor Mornsteinova věku (a životních zkušeností) představuje žánr katastrofického románu „jako Hurvínek válku“. Jistý profesor Gorazda vypočte vzorec, podle něhož lze určit, kdy na dálnici Praha – Brno vjede tolik řidičů, že se beznadějně ucpe. A co čert nechtěl… Už tento nápad je trochu dětinský, má-li být východiskem pro knihu daného žánru (autor si v ději vypomáhá mnoha nehodami, aby k nějakým katastrofám vůbec mohlo dojít). Ale i když jej Mornsteinovi odpustíme a zkusíme s ním hrát hru, že na dálnici vlastně došlo k jakémusi lokálnímu zhroucení civilizace, brzy se dostaví zklamání. Místo strhujícího vyprávění „s dávkou originálního, mnohdy černého humoru“ čteme příběh ve stejném dětinském duchu, jako byl výchozí nápad. Vážně jej nelze brát ani chvíli, a to je pro katastrofický román katastrofa. Mornstein možná mohl ze svého nápadu vykřesat slušnou povídku, jenže jeho kniha překročila vlastní Gorazdův limit. Slov je v ní tolik, že po několika desítkách stran úplně ucpou děj. Fakt, že kniha získala Literární cenu Knižního klubu za rok 2006, vypovídá o stavu současné české prózy.

Kazimír Turek

 

Irena Gálová

Tak se měj, divoženko!

Ilustrovala Renáta Fučíková

Mladá fronta 2006, 216 s.

Také svět divoženek a podivných pampeliščích mužíčků může být světem pohádky, proč ne? Jde o to, že to nesmí být svět náš, neboli lidský – a právě od tohoto slova odvozuje autorka základní předpoklad: svět lidí = ano; svět nadpřirozených bytostí = ne. V tomto předpokladu se skrývá asi nejsilnější náboj textu, jenž pojednává o hledání dobra. Neboli: co je zlo a nač ho vlastně potřebujeme? Divoženka Bebe je předurčená škodit, tropit neplechu a posmívat se, lézt po stromech a házet dolů uschlé bobule, trhat mravencům kusadla, shazovat hnízda do křoví a vůbec se chovat, jako by v ní zuřil malý uragán. Jenže postupem času, jak začíná pobírat rozum, v sobě objeví schopnost konat dobro. A tak je nucena opustit svůj svět a vydat se k lidem, aby mohla toto dobro konat doopravdy. Jde o překvapivý výchozí předpoklad, který má jednoznačně pozitivní poselství – člověk je na světě proto, aby byl hodný, jen tehdy totiž může poznat, co je to opravdové štěstí. Bebe projde dětstvím bez rodičů, zato po boku moudré divobáby Zu, získá přítelkyni a pozná lásku. O přítelkyni sice záhy přijde, ale jen proto, aby zachránila malého mužíčka, který se do nadpřirozeného světa dostal právě od lidí, kam ji také v závěru doprovází. Gálová moudře opouští hrdinku na prahu lidského světa, a tak se čtenář nemusí dozvědět, jaký ten náš svět doopravdy je. Zůstává pouze iluze jedné malé divé holky, tedy i naděje.

Magdalena Wagnerová

 

Phil Ball

Bílá bouře – 100 + 1 rok Realu Madrid

Přeložil Jindřich Manďák

BB art 2006, 265 s.

Rok 2002: sté výročí založení krále evropských fotbalových klubů, Realu Madrid. Mezi tunami suvenýrů a doprovodných publikací se objevuje kniha Bílá bouře, kterou napsal Angličan s příznačným jménem Phil Ball. Může tohle dopadnout dobře? Fotbal nemá logiku a zřejmě ani literatura, protože Ballova kniha je rozhodně přečteníhodná. Chronologicky vyprávěná historie „bílého baletu“, postavená na faktech a číslech, je naštěstí jen základním materiálem pro Ballovu literární práci. Autor tak hned v úvodu překvapuje poláčkovskou analýzou chování fanouška současného Realu a ani později nesklouzává k nudné suchopárnosti statistika. Samotná historie klubu je pro něj především historií velkých jmen (Bernabéu – Zamora – Di Stéfano – Puskás – Butragueňo – Raúl) a kontinuálním vývojem ideje „madridismu“ („Madrid drží pozici ve středu vesmíru“). Historie Realu v jistém ohledu souzní i s historií samotného Španělska, dokonalý Real za Di Stéfana byl doma mocně podporován Frankem a na oplátku mu pomohl upevnit pozici v Evropě… Ušlechtilý chov velkých hráčů ve sněhobílých dresech (maně se vybavuje vzpomínka na lipicánské hřebce) vstoupil do nového, „posh“ tisíciletí nákupem Davida Beckhama a velkou výsledkovou krizí – madridismus se otřásá v základech a světu fotbalu vládne nenáviděná FC Barcelona. Ballova kniha bije na poplach – je vzpomínkou na dávná mytická jména a dlouhé časy zašlé slávy.

Jan Jílek

 

Julian Jackson

Francie v temných letech 1940–1944

Přeložil Jaroslav Hrbek

BB art 2006, 735 s.

Kniha britského historika je podrobnou analýzou francouzského postoje k německé okupaci v letech 1940–1944, režimu ve Vichy, odboji a kolaboraci. Přestože na několika místech prosvítá autorova inklinace k levici, je kniha vyvážená v hodnocení osob Charlese Péguyho či Charlese Maurrase. Traumatické a rozporuplné otázky vzpoury proti okupační moci a spolupráce s ní poznamenávají nejen bohatou historiografii k tématu, ale i samotnou poválečnou existenci francouzských republik a dokonce i francouzskou přítomnost. Tuto rozporuplnost ztělesňuje (nejen v Jacksonově knize) Charles Péguy, který mohl být vzorem jak socialistů a republikánů, tak opačného tábora. „Neexistuje spisovatel, který by byl více francouzský než Péguy, stál však na rozhraní mnoha Francií,“ praví se v knize. Po zevrubném průvodci temnými lety Francie s jejími skoky v opomíjení či naopak vyzdvihování různých stránek válečných let se Jackson důkladně věnuje francouzským nočním můrám z moderní doby: příklonu Francie k Americe jako vzoru nebo naopak vzdoru vůči ní, kultu rolníka-vojáka jako produktu Verdunu nebo sociálním změnám po roce 1936. Cesty k Vichy byly klikaté, proto lze najít v režimu, který můžeme považovat za kolaborantský nebo naopak legitimní, různorodé osobnosti. Jacksonova analýza je široká záběrem a hluboká vhledem do složité spleti příčin a následků jedné z nejtraumatičtějších kapitol dějin Francie.

Michal Janata

 

Jan Novák

Centimetr od tvých rtů

Dauphin 2006, 141 s.

Po přečtení knihy Jana Nováka mě napadla jediná otázka: proč se nám nakladatel snaží namluvit, že jde o generační román? Nejedná se totiž ani o román, a už vůbec ne o generační výpověď – a nepomohou k tomu ani (banální) popisy „aktuálních“ problémů nezaměstnanosti nebo alkoholismu, ani zmínka o sametové revoluci. Povídkový cyklus je propojen postavou hlavního hrdiny, Janem Novákem, asi čtyřicetiletým rozvedeným mužem. Ten je vypravěčem příběhů (skoro vždy jde o milostné románky), které zažil na vojně, na výletě, v práci... Je tu vidět autorova snaha o vystižení jazyka generace – používá obecnou češtinu a neologismy, snaží se text oživit veršíky. U spisovatele narozeného v roce 1962 však vypadá nadměrné užívání slov „cool“ a „free“ spíše jako opožděná puberta. „U mě teda vhledem (a v textu opravdu není vzhledem!) k alimentačním povinnostem nebyla ta neodpovědnost až tak dokonalá, ale i tak jsem si to moc užil… která ženská by mě například nechala, abych se sedm dnů v týdnu od osmi večera do dvou do rána učil pětivteřinovou vychytávku na kytaru?“ Ne že by text psaný řečí vázanou byl o mnoho lepší. „Na bělounký košilce/ rozkvetla mu mapka,/ jaruje ji v kuchyňce,/ třísk za sebou vrátka.“ Na přebalu knihy se můžete dočíst: „A proč autor píše pod pseudonymem? To si určitě domyslíte sami.“ Že by to souviselo s kvalitou této knihy?

Lenka Dombrovská Slívová

 

Džian Baban, Vojtěch Mašek, Jan Šiller

Za vším hledej doktora Ženu aneb Další hra se slony

Tichý syndikát 2006, 152 s.

Damiján Chobot se vrací v příběhu, který navazuje na Slony v Marienbadu. Monsterkabaret Freda Brunholda je na cestě z Československa do Mukačeva, kde má odehrát jakési dětské představení. Na hranicích je však kabaret zastaven celníky, kteří v jedné z maringotek najdou právě Damijána. Fred se svým právním zástupcem doktorem Miminem pak musí veliteli celnice vysvětlit, jak to vlastně s Damijánem je. V tu chvíli se celý příběh začne dělit do několika vrstev. V jedné sledujeme Freda a jeho kabaret na hranicích, v druhé Damijána, hledajícího zrůdného doktora Ženu, který mu v rámci stalinistické chobotizace přišil chobot, ve třetí další experimenty doktora Ženy (který například předepsal skladateli Stroganofovi kuřecí geny, aby mohl kvalitněji skládat) a ve čtvrté staré známé, Jožku Lipnika a Hermanna Schlechtfreunda, kteří tvoří rámec celému příběhu. Lipnik je totiž autorem této knihy a Schlechtfreund si všimne, že ho v ní Lipnik vykrádá – objevuje tu svůj „zánovní slamáček“, „štokrle“, ale také jeden výtisk Poetiky nesmyslu se skvrnou od bratwurstu na „wobálce“. Do celého příběhu, který sestavuje Vojtěch Mašek z upravených fotografií, pak Jan Šiller nakreslil jednu snovou pasáž, která trochu připomene komiksy Thomase Otta. Tato kniha je možná ještě zábavnější než Sloni v Marienbadu a najdeme v ní dokonce „Milánka Kunderu“ jako mladého aspiranta zednářské lóže Tichý syndikát.

Jiří G. Růžička

 

Václav Babula

Láskoviny

Mladá fronta 2006, 96 s.

Láskoviny jsou sbírkou moderní milostné lyriky, které nechybí jadrný vtip ani humorná nadsázka, zvlášť když básník kriticky pohlíží na vlastní tvorbu nebo zlehka ironizuje současnou společenskou situaci. Zajímá se o lásku ve všech podobách a na všechny způsoby, zkoumá ji i s nejintimnějšími detaily, které častokrát nalézá se sobě vlastní krutou jasnozřivostí a ukládá do překvapivých point, neobávaje se tnout do živého. Básněmi se mihnou siluety nejrozličnějších žen, od lehkomyslně tleskajících holek až k nedostižné femme fatale. Vlídnost a přívětivost však nakonec převáží nad příkrým konstatováním a syrovým škarohlídstvím, jako by autor ve své tvorbě dostával vlastnímu lékařskému povolání. Často do veršů vkládá odkazy na osobnosti a motivy ze světa hudby a umění, vypořádává se s povrchností a přelétavostí přístupu k nim; objevují se motivy beatnické, popartové, zazní zkušenosti z koncertů a večírků. Láskoviny se ukazují jako dílo velmi současné a sdělné, autor pohlíží na svět s nadhledem a dokáže o něm rozmlouvat nadmíru umně a dovedně.

Petr Andreas

 

Vzpomínky – John Lennon

Přeložil Jan Brázda

Pragma 2006, 304 s.

Nejsou to vzpomínky Johna Lennona, ale vzpomínky na Lennona. Shromáždila je a v roce 25. výročí Lennonovy násilné smrti (2005) pietně vydala Yoko Ono Lennonová. Nejvíc příspěvků je od Lennonových kolegů z hudební branže (avšak od žádného ze dvou dosud žijících členů skupiny Beatles), novinářů, fotografů a aktivistů různých hnutí. Některé příspěvky jsou stručné a spíše zdvořilostní, jiné rozsáhlejší, s ambicí vystihnout Lennonovu osobnost v její historické jedinečnosti. Takový je například text antropologa Desmonda Morrise, autora i u nás vydané knihy Nahá opice, který v roce 1969 navrhoval a obhajoval v televizní anketě (obdobě „Největšího Čecha“) Lennona jako „muže desetiletí“. Formuloval otázku pro Lennona zřejmě zásadní: „Jak se můžete bouřit proti společnosti, která vás uctívá?“ – Příspěvky jsou řazeny abecedně podle jmen autorů. Každý je ukončen biografickou poznámkou, což z knihy činí svým způsobem originální lexikon, protože alespoň třetina ze vzpomínajících je v našem kulturním prostředí neznámá. Do poznámky o Klausu Voormannovi se vydavatelům vloudila nepříjemná chyba: Voormannův „přítel a fotograf“ Astrid Kirchherr je, jak křestní jméno napovídá, žena. Chyba je o to nepříjemnější, že fotografka Astrid Kirchherrová je v knize zastoupena vlastní vzpomínkou na Lennona.

František Knopp

 

Loren L. Coleman

Vlčí krev

Přeložil Zdeněk Uherčík

Triton, 2006. 349 s.

Legenda o Kernovi, známá z příběhů barbara Conana, má všechny rysy přepisu komiksového díla do literární formy: popisnost až těžkopádnou. Colemanův příběh působí, jako by měl autor před sebou sešitovou předlohu a z ní přepisoval svůj příběh do hromotluckých větiček a souvětí; to, co je možné ve zkratce komiksu anebo dynamice počítačové hry, v literární podobě působí až truchlokomicky, jako hybridní představa o literatuře. Za vznikem knihy jako by ani nestál umělecký popud, nejvíce obsahuje ekonomický kalkul bez jakékoliv umělecké ambice. Zčásti připomíná hrůznou fresku, příběh o zbytnělém egu v archaicko-fantastických kulisách podvědomí, ale takový autorův záměr nejspíš nebyl. Tato kniha je součástí tetralogie z conanovského světa, za níž stojí čtyři autoři. Conanovské příběhy jsou však zřejmě o něčem jiném, ne o archetypálních motivech v lidské duši, jak se objevují ve střetu moderní doby s nejstaršími vrstvami psýché. Conanovští hrdinové by bez obrazového – komiksového a filmového – vzoru zřejmě nemohli existovat, jsou příliš primitivní, než aby jejich myšlenková hnutí obstála v každodenní konkurenci. Pokud je však čtete jako nechtěnou parodii na současnost, zaručeně se budete božsky bavit. Osobně si sotva dokážu čtenáře conanovských příběhů představit – snad nějaký cvičenec v šatně fitnesu?

Vít Kremlička

 

Alan Grant, Kieron Dwyer

Lobo – Kontrakt na Boga

Crew 2006, 98 s.

Psychopatický Lobo neměl se zabíjením nikdy problémy. Pokud z toho něco měl, tak vždy jen legraci. V posledním sešitě, který u nás právě vyšel, dostane asi nejpraštěnější zakázku ve své dosavadní zabijácké kariéře. Tentokrát je totiž potřeba, aby zabil rovnou toho, který ve své pracovní době rozhoduje o životě a smrti ostatních, tedy samotného Boha, řečeného Bog. Smích mu sice na chvíli ztuhne na rtech, ale už vzápětí ví, že takovouhle výzvu rozhodně nemůže odmítnout. S průpovídkou „tak kde najdu toho pánbíčka, abych mu moh udělat fatální bebíčka“ začne s prací na dalším „klientovi“. Motivací je mu pouze zábava („Bohovražda, to je boží.“). Snaha najímatelů, kteří doufají, že se oprostí od věroučného a zastaralého života pod taktovkou Boga („Chceme továrny, banky, konzumní společnost!“), je Lobovi volná stejně jako samotní zadavatelé práce, které až na výjimky postupně sprovodí ze světa. Kontrakt na Boga je veselé čtení pro všechny, kterým stejně tak jako Lobovi není nic svaté, a to ani v případě, kdy jde o uříznutí hlavy nejvyššímu a následné vysání jeho mozku brčkem. Nakonec musí největší zabiják univerza bojovat jak s andělskými jednotkami, tak přisluhovači pekla, aby v závěru pěkně po svém zabil nejen rozmazleného fracka, který se ukáže být Bohem, ale i jeho bratra, jenž je pro změnu vládcem pekla. Uvidíme, kdo přijde na řadu příště.

Lukáš Rychetský