Demokraté minulý týden oslavili vítězství „na všech frontách“ – získali většinu v obou komorách amerického Kongresu. Republikánům zbyl najednou jen prezidentský úřad a G. W. Bush se svým úřednickým aparátem bude nucen poprvé po šesti letech vlády spolupracovat s politickými oponenty. A také hledat nová témata a styl. Po 11. září 2001 si Bush – do té doby ve své funkci spíše tápající – našel svou parketu. Stala se jí válka proti terorismu. Pro útok na Afghánistán se ještě hledalo opodstatnění snadno, ospravedlnit válku v Iráku si už ale vyžádalo příliš mnoho polopravd a zřetelných manipulací – fakticky totiž souvisela s 11. zářím a válkou proti terorismu pramálo. Spíše šlo o oprášený projekt „nového amerického století“, který se zrodil v hlavách neokonzervativních republikánů už na konci 90. let. Vize „demokratizace Blízkého východu“ se jen v příhodné chvíli stala jeho součástí. Po třech letech stupňující se blamáže v Iráku utrpěl republikánský výklad událostí vážnou ránu – přestal být přijatelný pro většinu americké veřejnosti. G. W. Bush na to reagoval tím, že odvolal z funkce Donalda Rumsfelda, hlavního politického architekta obou nedávných válek. Jenže to neznamená, že by Bush hodlal změnit nastoupený kurs – nakonec i Rumsfeldův nástupce Gates byl vhodný proto, že – jak prezident zdůvodnil – „je podobného smýšlení“. Republikáni však přesto budou nuceni hledat nová témata.
Výzvu znamenají vítězné volby i pro demokraty. Zatímco ve vnitřní politice mají relativně jasno (chtějí zvýšit minimální mzdu, zrušit štědrou podporu pro ropné společnosti, vyjednat s farmaceutickými společnosti nižší ceny léků, snížit úrokové sazby studentských úvěrů, podpořit výzkum kmenových buněk), v té zahraniční budou muset jednotné stanovisko teprve hledat. Nejlépe to ukazuje opět Irák – demokraté tu lavírují od požadavku okamžitého odchodu přes postupné stažení až po podporu Bushova dnes už poněkud nereálného řešení „dokončit práci a vrátit se jako vítězové“. Volby sice naznačují obrat, ale jasné je v tuto chvíli jen to, že největší světová mocnost přestává být na nejvyšší politické úrovni jednobarevná.
V globálním měřítku to pak dává naději na větší vyváženost a otevřenost americké politiky. Snad tedy končí jedna její etapa, charakteristická bezohledností v oblasti vojenské, sociální i ekologické. Je to vynikající zpráva – pro okolní svět, i pro Ameriku samotnou.
Robin Ujfaluši
Blížící se výročí listopadového převratu roku 1989 se nese ve znamení diskuse o zřízení Ústavu paměti národa (ÚPN). Ta je spojená hlavně s projednáváním senátního návrhu zákona, který prošel 7. listopadu 2006 prvním čtením v poslanecké sněmovně. Argumenty, které lze v diskusi slyšet nyní, se přitom neustále opakují, jak se lze přesvědčit listováním ve starých číslech A2.
Zastánci ÚPN poukazují na dosavadní roztříštěnost archivů (část dokumentů StB si stále pro sebe uchovávají a nechtějí vydat tajné služby) a špatné zpracování těchto fondů (po mnoha letech se záhadně objevují archiválie již považované za ztracené, neexistuje možnost předmětového vyhledávání). Kritizují také nedostatečný vědecký výzkum komunistického období a připomínají vědecké úspěchy sousedních ÚPN z Polska, Německa a ze Slovenska. Naopak odpůrci, mezi něž se svým usnesením ze 13. září 2006 zařadila i vláda-nevláda Mirka Topolánka, mají strach, že by k dokumentům z minulého režimu neměly již bezprostřední přístup současné tajné služby, argumentují, že zde již existují jiné instituce, které mají komunistickou minulost takříkajíc na starosti, a poukazují na drobnější legislativní nedostatky návrhu. V poslanecké sněmovně se pak v odporu proti instituci spojili komunisté (očekávaně) a sociální demokraté (proč?). Diskuse nad návrhem pokračují, ale mezitím archivy ministerstva vnitra procházejí výraznou personální i strukturální proměnou. Má umožnit hladký vznik nové instituce.
Filip Pospíšil
Jeden naschvál střídá druhý a výsledek je, že jsme opět tam, kde jsme byli hned po volbách. Totiž nikde. Minulý týden pověřil již podruhé prezident Klaus odstupujícího premiéra Topolánka, aby se ještě jednou zhostil úkolu, jenž byl evidentně nad jeho síly, a z premiéra v demisi se znovu stal premiérem v očekávání. Prezident svým rozhodnutím překvapil úplně všechny a nejvíc asi samotného Topolánka, jehož zpráva potěšila asi tak, jako kdyby měl znovu nastoupit bez přípravy k maturitě. Klaus sice opakovaně vyzývá politiky k tomu, aby se začali chovat státotvorně a vycházeli si vstříc, sám ale na Paroubkův podraz neumí odpovědět jinak než podrazem vlastním. A tak je to stále dokola.
Zdá se ale, že ve druhém kole je sociální demokracie ochotna k větším ústupkům než v kole prvním. Nabízí podporu menšinové vládě ODS, a tak vlastně skrytou velkou koalici. Jenže co naplat, když si lidé nedůvěřují a slova už dávno ztratila svou váhu? Teď ať se řekne cokoliv, můžeme očekávat, že z protějšího břehu zazní: my vám ale už nevěříme. A východisko? Není o co stát. ODS i sociální demokraté by museli zapomenout na vzájemné naschvály, další už nevytahovat a pro změnu udělat jeden velký naschvál voličům obou velkých stran. Totiž domluvit se.
Lukáš Rychetský