Trs příběhů z koloniální války

Kniha Iva T. Budila Válka Zuluů je věnována válce, při níž po počátečních problémech porazila britská armáda jednu z nejvýkonnějších vojenských sil subsaharské Afriky. Zdánlivě jde o jednu z mnoha epizod při vytváření britského impéria, ve skutečnosti se ale tato válka dodnes těší značné pozornosti, ať již v historických studiích či dokonce ve filmových ztvárněních. Pravděpodobně hlavním důvodem zájmu je zničení silného britského sboru v bitvě u Isandlwany v roce 1879, jež představuje jednu z nejtěžších porážek britské armády v její koloniál­ní historii.

Búrové, Britové a Zuluové

Budilova monografie začíná charakteristikou hlavních aktérů střetu. Pozornost je věnována zejména klanovému zřízení v oblasti Natalu, demografickým a hospodářským změnám, které způsobily zánik křehké společenské stability a vedly k prudkému nárůstu konfliktů. Jedním z projevů těchto změn byl podle autora i vznik pozoruhodného kvazistátního útvaru KwaZulu, který nakonec pohltil řadu klanů a vedl k vytvoření relativně jednotného zulského etnika. Zulští vládci tohoto úspěchu dosáhli především přetvořením klanových válečníků v dobře organizovanou a takticky vyspělou armádu, která v podmínkách Jižní Afriky představovala velmi výkonný válečný stroj. Autor ovšem také charakterizuje další významnou sílu oblasti – Búry. Ti oblast postupně osidlovali s cílem vytvořit izolovanou kalvínskou společnost, motivovanou starozákonním étosem.

Podle autora byla křehká rovnováha mezi Búry, britskou správou a Zuluy charakteristická především vzájemnou nedůvěrou Búrů a Britů. To se však změnilo s nastolením britské svrchovanosti nad Transvaalem, jedním z búrských států. Spolu se souběhem dalších událostí, mezi nimiž nechybějí náhody, osobní ambice i momentální soustředění britské vlády na tureckou otázku, tento faktor poznamenal invazi britské armády do KwaZulu. Hlavní příčina války podle autora leží v personální rovině: odpovědnost padá na část místní elity britské koloniální správy, především na kapského guvernéra sira Bartla Frera. Významnou roli sehrál jeho základní imperativ o nemožnosti dlouhodobé existence silného a nezávislého domorodého útvaru na hranicích impéria a také názory britského vysokého úředníka a dlouholetého experta na místní politické a etnické problémy Theophila Shepstona, jehož zhoršující se vztahy s vládní zulskou vrstvou vyústily v příklon k silovému řešení.

Válečné epizody

V další části knihy pak najdeme stručnou bilanci stavu britské armády tehdejší doby, charakteristiku invazního vojska a poměrně detailní popis vojenských operací. Největší pozornost autor věnuje bitvě u Isandlwany, kde Zuluové prolomili obranu britského sboru a prakticky jej vyhladili. Nevyhýbá se ani tradiční otázce, kladené už od 19. století: Kde je příčina? Mezi možné odpovědi patří: neschopnost vrchního britského velitele lorda Chelmsforda, dále komplikovaná a váznoucí distribuce střeliva do palebných linií a koneckonců i nasazení a početní převaha útočníků. Budil v zásadě obhajuje generála Chelmsforda a přičítá porážku především kumulaci taktických chyb dvou velících britských důstojníků.

Stejně podrobně je pojednána i další slavná epizoda zulské války – obrana usedlosti Rorke´s Drift, kterou se po porážce u Isandl­wany podařilo malému britskému útvaru uhájit proti zulské armádě. Tato bitva se pak stala modelovým příkladem a součástí legend o „tenké červené linii“, hrdinských příběhů britské armády o statečném boji hrstky obránců proti mnohonásobné přesile.

Ve zbývajících kapitolách je pak popsán zbytek zulského tažení. Autor se postupně věnuje dalším britským sborům, jejichž postup byl nejdříve bitvou u Isandlwany zastaven a byly tak nuceny přejít k obraně. Popisuje i druhou britskou ofenzívu po masivním přísunu posil, završenou posléze závěrečnou bitvou o Ulundi. Jedna kapitola je věnována lehce absurdní a tragické epizodě války – smrti bonapartistického následníka francouzského trůnu prince Ludvíka Napoleona (syna Napoleona III.) , který se přidal k britské armádě jako jistý VIP pozorovatel a nešťastnou souhrou okolností zahynul během bezvýznamné průzkumné akce. Monografie pak končí stručným souhrnem dalších životních osudů hlavních postav války a popisem bezprostředních následků pro KwaZulu.

Logika impéria, ekonomická nutnost a náhoda

Zulská válka a především její příčiny jsou předmětem již tradiční a dlouhodobé historické debaty. Střetávají se v ní dva základní pohledy, jež by se daly charakterizovat nejspíš jako strukturální socio-ekonomický přístup a politicko-strategický přístup. Podle prvního přístupu, zastávaného například Jeffem Guyem, stojí za britskou invazí především obecná logika budování impéria a jeho ekonomických a ideových souvislostí. Z tohoto hlediska byla válka neodvratná – pokud by nepropukla v roce 1879, nastala by (se stejnými důsledky) o rok nebo dva později. Rozbití zulského svazu bylo podle této teorie nutnou podmínkou dalších modernizačních změn v jihoafrické společnosti.

Podle druhé skupiny historiků, reprezentovaných například Colinem de B. Webbem, byl hlavní příčinou zulské války souběh více faktorů. Jsou jimi jednak snaha britského ministerstva kolonií o vytvoření stabilnější konfederace v Jižní Africe pod britskou kontrolou, dále osobní iniciativa některých britských úředníků (především sira Bartla Frera) a koneckonců i náhodné faktory, jako drobné konflikty na hranici KwaZulu, momentální nepozornost britské vlády, která se zabývala řešením válečného konfliktu mezi Ruskem a Tureckem. Někteří současní historici, například Richard Cope se při interpretaci snaží o propojení obou přístupů (i když v tomto případě s převahou socio-ekonomického důrazu).

Přítomnost autora na bojišti

Práce Iva T. Budila celkem jednoznačně přejímá přístup politicko-strategický, možná až příliš bezproblémově. Jiné možnosti interpretace nejsou zmíněny, autor předpokládá, že britsko-zulská válka nemusela ani vypuknout, a rýsuje obraz odlišného vývoje Jižní Afriky, pokud by k bojům nedošlo anebo pokud by válka zůstala omezeným střetem a nenabrala dynamiku po bitvě u Isandlwany. Přitom v úvodních částech monografie, které jsou věnovány vývoji zulského svazu, autor socio-ekonomické přístupy používá; práce pak dělá dojem, že je sestavena ze dvou částí, založených na poněkud odlišné logice. S tím souvisí i skutečnost, že dosavadní stav zkoumání historie zulské války stejně jako hlavní možnosti její interpretace autor prakticky nezmiňuje. Nabízela by se k tomu úvodní kapitola, ta je ovšem spíše věnovaná lehce poetizujícímu ohlédnutí za rokem 1879 a následně je v ní zulské tažení uvedeno spíše jako vhodná látka k románovému zpracování či ke sledování osobních příběhů lidí, kterých se válka dotkla. V publikaci je uvedena celkem reprezentativní literatura (včetně významné části prací výše uvedených historiků), v knize ovšem není využíván poznámkový aparát, a pokud zde Budil cituje, vybírá především osobní vzpomínky a reflexe účastníků bez dalšího odkazu na zdroje.

Monografie Ivo T. Budila není ani tak historickou studií jako spíše faktograficky bohatým populárně historickým dílem. Dílem v každém případě kvalifikovaným a dobře napsaným. Jako takové je spíše souhrnem, nepřináší výrazně nové poznatky či interpretace. Charakteristický je koneckonců i jeho široký záběr, autor posuzuje sociální a ekonomické poměry natalských kmenů právě tak jako výkonnost a strukturu britských ozbrojených sil, diplomatickou hru vůdců stran konfliktu právě tak jako strategické a taktické tahy vojevůdců. Problematické ovšem může být, že prameny a zdroje, které autor používá, jsou přejímány bez kritického zhodnocení. Jde především o osobní svědectví, na nichž autor staví popis válečných střetnutí, následně vzniká dojem jisté nereflektované objektivity, skoro osobní přítomnosti autora na bojišti.

Válka Zuluů se na druhé straně zabývá tématem, které zatím v české historiografii ani literatuře nebylo zpracováno. Snad jediné letmé seznámení s britsko-zulským konfliktem mohl pro českého diváka představovat film Zulu Dawn, promítaný v československých kinech na začátku osmdesátých let. Z tohoto pohledu představuje kniha Válka Zuluů obsáhlé, detailní a kvalifikované seznámení s kapitolou z dějin britského impéria či Jižní Afriky, ale skýtá i možnost zamyšlení nad komplikovanou a mnohoznačnou podobou lidských osudů a politických záměrů.

Autor vyučuje politologii na PEF ČZU v Praze.