Václav Vogl
Smetiště vzpomínek
Torst 2006, 371 s.
Nomen omen, chce se zoufale vykřiknout, dočte--li člověk tohle smetiště do konce. Anebo: škoda papíru. Případně: kde je přísná ruka výběru, která v Torstu funguje tak spolehlivě, že se člověk nemusí obvykle bát koupit si zde vydaný debut? Ovšem pozdní prvotiny, to bývá problém, a pokud někdo očekává druhého Landsmanna, bude zklamán. Pětapadesátník Vogl se, čerpaje ze svého života, snaží vytvořit opus mapující osmdesátá a devadesátá léta „vobyčejnýho kluka“, který se z nadšeného folkáče (ano, i s Jarkem v kuchyni posedíme a do jeho hluboké duše nahlédneme) s nějakým tím drobným manželským neúspěchem (a dobře mu tak, od takhle povahově nekonzistentních žen se nic jiného než průšvihy nejrůznějších rozměrů nedá očekávat) stane provozovatelem penzionu a nakonec podomním obchodníkem. Líčení života v šedé zóně a organizace koncertů polozakázaných písničkářů jsou nesnesitelná jako všechny obdobné plačtivé litanie nad zmizelým mládím, panelákovým umakartem a nechápavou manželkou. Pasáž na hotelu v horách připomíná centrifugu – stát se může cokoliv a postavy konají takové veletoče, že se o psychologii nedá hovořit ani s tolerancí k začátečníkům. Osvěží nás snad jedině část o prodeji aušusového zboží naivním blbečkům v českých velkoměstech i vesnicích. Proč jsme se tentokrát nechali nachytat i my?
Marta Ljubková
Hans Christian Andersen
Šťastný Per
Přeložila Božena Köllnová-Hermannová, ilustrace Jiří Štourač
Literární čajovna Suzanne Renaud 2006, 145 s.
Loňské dvousté výročí narození Hanse Christiana Andersena (1805–1875) nezůstalo u nás bez vydavatelského a literárněhistorického zájmu. Nakladatelství Suzanne Renaudové vybralo k prezentaci významného výročí jedno z posledních Andersenových děl Šťastný Per (1870) ve druhém vydání v překladu B. Köllnové-Ehrmannové. Andersen v něm zůstal věrný svému neotřelému dětskému vnímání, s nímž se propojuje schopnost žasnout nad lidmi a věcmi kolem sebe. Šťastný Per je posledním ze sedmi Andersenových románů, které většinou vyprávějí opakující se příběh o cestě za slávou nadaného chudého chlapce. Ani pro Pera nebyl jeho cíl – být operním pěvcem – jednoduchý, román je zabydlen řadou postav spřízněných s jeho úsilím, od matky přes učitele tance a hudby, velkoobchodníky, kupce, vysloužilé subrety a mnohé jiné; Andersen měl cit pro detailní pozorování života. Konkrétně k nám promlouvá zejména dobová atmosféra divadelního prostředí s věčnou, i když pomíjivou slávou. V románu, stejně jako v celé Andersenově tvorbě, nalezneme četné autobiografické motivy a odkazy na světovou literární a hudební tvorbu. Přitažlivě působí smyslová až naivní přímočarost vyprávění a jazyková expresivnost. Šťastný Per je nově ilustrován tlumenými malbami Jiřího Štourače, které dokážou evokovat tajemné zákruty jednoho velkého dětského snu, bez nějž si stále živou tvorbu Hanse Christiana Andersena těžko dokážeme představit.
Jana Čeňková
Gabriel García Márquez
Zlá hodina
Přeložil Vladimír Medek
Odeon 2006, 176 s.
Útlý román z roku 1962, poprvé vycházející česky, je třetím větším Márquezovým 31 po novelách Všechna špína světa a Plukovníkovi nemá kdo psát, které předcházely vrcholnému dílu Sto roků samoty. Zlá hodina se sice neodehrává v Macondu, ale bezejmenné městečko z tohoto díla Macondo samozřejmě připomíná: i zde sledujeme mikrosvět, zalidněný mnoha postavami, z nichž postupně nejvýrazněji zaujmou starosta, farář Ángel a soudce Arcadio. Román je výrazně realistický, po „zázračném reálnu“ zde není ani stopy, takže mnozí Márquezovi příznivci mohou být zklamaní. Dílo působí skutečně jako přípravné či pokusné před díly vrcholnými: Márquez jako by tu zkoušel své možnosti a teprve se hledal; až příliš ulpívá na drobnokresbě a zbytečných detailech. Navíc ve srovnání s předchozími dvěma novelami je Zlá hodina mnohem méně originální a také až příliš zahlcená politikou, ačkoli o konkrétních detailech se mnoho nedovíme. Děj se točí kolem ústředního problému: po městečku kdosi přes noc vylepuje hanopisy: „Říká se v nich to, co všichni vědí a co je ostatně skoro vždycky pravda.“ Městečkem se šíří dusivá atmosféra – skoro hmatatelně cítíme ono nesnesitelné vedro, vlhko z častého deště a štípání komárů. Vražda z žárlivosti na sebe nenechá dlouho čekat a napětí se zvyšuje. A kartářka starostovi příznačně odpoví na otázku, kdo vylepuje hanopisy: „Je to celé městečko, a přitom nikdo.“
Milan Valden
Astrid Lindgrenová
Kajsa Nebojsa
Přeložila Jarka Vrbová, ilustrovala Michaela Pavlátová
Albatros 2006, 96 s.
Málokdo dokáže z velkého tématu udělat vlídný příběh pro děti, aby se malí čtenáři zbytečně nevyděsili, ale velké téma zůstalo. Astrid Lindgrenová to umí. Deset povídek, které vycházejí pod názvem Kajsa Nebojsa, jsou právě takové – ani děsivé, ani plytké, ani napínavé za každou cenu, ani nudné s patinou rádoby prostého života, plného patosu a nuceného obdivu k tradicím. Hrdinové jsou obyčejné švédské děti: dívka, jejíž maminka leží v nemocnici a ona musí vyrůstat u nevlídných příbuzných, aniž by ztratila naději; venkovský chlapec, který si dokáže poradit s rozzuřeným býkem možná lépe než španělský toreador; nemocný kluk, který je doživotně upoután na lůžko a touží po příteli; mladík, který chce chovat králíky, ale nemá na to, aby si koupil první chovný párek; anebo dva spolužáci, jejichž matky odjakživa soutěží o to, aby jejich dítě bylo lepší, ať to stojí, co to stojí… V povídkách nechybí nic ze skutečného světa, smrtí počínaje a lidskou nespravedlností konče, ale děti jsou tady od toho, aby našly sílu vzepřít se, zůstat samy sebou, nastavit zrcadlo těm, kteří by nejraději všechna zrcadla jednou provždy porozbíjeli. I když má každá povídka jiného hrdinu a příběhy spolu nesouvisí, spojuje je jakýsi poklid a vlídnost nazírání, které ke kvalitní dětské literatuře patří: vše, co se děje, děje se z nějakého důvodu, a nakonec, když to jen trochu půjde, se vše v dobré obrátí.
Magdalena Wagnerová
Josef Mühlberger
Dějiny německé literatury v Čechách
Přeložila Veronika Dudková
Albis international 2006, 401 s.
Studie o německé literatuře v Čechách naznačuje komplikovanost volby hledisek v literární vědě. Autor, básník a překladatel původem z Trutnova (1903) dožil v Eislingenu (1985). Z výběru autorů usuzuji na rozporuplnost nacionálního dělení: židovští a rakouští autoři z Čech vřazeni do literatury německé, ale K. H. Mácha či K. Klostermann, ač psali též v němčině, vřazeni nejsou. Když se do merita věci logicky zahryzneme, A. Stifter je Rakušan a F. Kafka pražský rakouský Žid z Čech, dosáhnuvší nesmrtelné světové proslulosti. I nezbylo mi než se vydat ke kovářovi a nahlédnout na webové stránky jedné rakouské univerzity, kde jsem v literárním semináři našel předmět „kuchařské knihy“ a další národní dělení na kuchyni rakouskou a německou. To je jiná: literatura německy psaná v Čechách historicky i kulturně povícero přísluší k okruhu mnohonárodnostnímu rakouskému než k poměrně jednolitému německému. F. Werfel v básni Das Bleibende vymezuje kulturní rámec doby Tatrami, Bavorským lesem a Ligurií. Rodáci z moravského Mikulova filantrop Josef, svobodný pán ze Sonnenfelsu, i dr. Adolf Schärf, pozdější rakouský prezident, svým původem též naznačují směry, jakými se kulturní vztahy dály.
Vít Kremlička
Kurt Vonnegut jr.
Muž bez vlasti
Překlad Jiří Rambousek
Jota 2006, 154 s.
Když před časem vyšla Vonnegutova autobiograficky laděná kniha Květná neděle, jeho čtenáři dostali strach, že jde o knihu poslední. Sám tím v ní vyhrožoval a zdálo se, že to myslí vážně. Nemyslel. A pokud ve své nové knize tvrdí, že hodlá žalovat společnost British and American Tobaco za to, že mu dlouhá desetiletí slibuje smrt v důsledku přílišného kouření, a on tu přitom stále otravuje, je to stejné jako s jeho slibem čtenářům. Ti ho ale asi žalovat nebudou. Muž bez vlasti je svým způsobem podobný Květné neděli. Nejde o román, spíše o vzpomínkové a názorové střípky, v nichž se autor vypořádává s vlastním životem i psaním. Většině jeho názorů je společná snaha vysvětlit podivně krutý svět, v němž žijeme. Vonnegut zůstává i ve stáří cynickým pacifistou a snad trochu i moralistou. To mu však nebrání v jeho proklamovaném lidumilství, které u něj vždy získávalo podobu radikálního rebelantství. Na mušku si bere především to, co ho trápí nejvíc a v čem je kvůli lži na krabičce cigaret nucen stále žít – současnou Ameriku. Tu viní z drogové závislosti na ropě a neodvratně přicházejícího absťáku. Vypořádává se ale i s tím, že nikdy nedostal Nobelovu cenu za literaturu, a také s – pro něj – nepochopitelnou skutečností, že je po celý život řazen mezi autory sci-fi.
Lukáš Rychetský
Filosofický časopis 5
Číslo přináší několik podnětných článků, z nichž vyniká příspěvek A. Haase o Heideggerově Rektorátní řeči (1933). Autor poukazuje na různé možnosti čtení této řeči, na samotnou ironii, kterou do ní mohl Heidegger vložit. Tak se může ukázat, že jeho řeč je již první kritikou fašismu. Spor o překlad jedné Platónovy věty pak vede autora k představě, že Heidegger vlastně přináší obhajobu univerzity: je třeba přemýšlet o sobě samých, pohybovat se tak, že jsme určeni svým vlastním zákonem – a jen tak můžeme naplnit poslání univerzity. K. Slowiková se husserlovsky zamýšlí nad strukturou prožitku z hlediska proudu časového vědomí, a přispívá tak k hlubšímu porozumění životu našeho vědomí: uchopuje ho v jeho hlubší dynamice. M. Loužek projasňuje základní pojmy z debaty mezi tzv. metodologickými individualisty a holisty (kolektivisty). Máme tedy ve svých výzkumech vycházet jen z jednotlivých aktérů, nebo se máme při analýze opírat o širší společenské celky? Autor vidí, že do individualistických přístupů je třeba zahrnovat i určité nedogmatické holistické prvky. E. Kohák ve svém krátkém příspěvku sleduje vazbu českého pozitivismu a fenomenologie, a to na podkladě jedné Husserlovy věty, podle níž šlo pozitivismu o bezpředsudečné pojetí všech věd: to pozitivní je vlastně bezprostředně uchopované, jak se děje právě ve fenomenologii. Autor také kritizuje Rortyho, že chápe morální přesvědčení jako akt naší svobodné vůle.
Jiří Olšovský
Marco Lodoli
Bolle
Einaudi 2006, 186 s.
Osmnáct povídek a jedna báseň, které tvoří tuto sbírku (v češtině Bubliny), by mohlo stát osamoceně nebo by se mohlo stát součástí jakékoli další Lodoliho sbírky – kromě titulní povídky totiž v knize o bublinách nepadne ani slovo. Ale kouzlo titulu spočívá právě v tom, že dává povídkám nový rozměr a interpretační impuls, že nás nutí hledat bubliny všude. A ty na sebe berou všelijakou podobu: může to být iluze citově frustrované manželky, domnívající se, že unese-li cizí dítě a vybílí rodinné konto, bude moci začít jinde nový život; může to být plán dvojice fašounů, jak rozpoutat válku proti islámu; může to být sen o vybudování idylického zábavního parku pro děti; neexistující nevěsta nebo internetová milenka, ze které se vyklube dáma v letech. Ale nejčastěji je bublinou život sám, je to nic obalené v napnuté bláně snů a lží, je to teplo Štědrého večera, tetelícího se pokrytectvím, sterilní existence literárního historika, životy dvou lepičů plakátů, které se rozplynou během okamžiku, nebo život celého lidského plemene z pohledu myši umírající v pastičce. Lodoliho povídky jsou jako vždy lyrické, jemně ironické, svou sladkobolností někdy až na hranici kýče, ale hlavně autentické v životních pocitech, což je dar, který ze současné prózy takřka vymizel.
Jiří Špička