Mýtné od kamionů bude v České republice vybírat rakouská firma Kapsch. Na této skutečnosti se už nejspíš nezmění nic, i kdyby kamiony přestaly jezdit nebo Kapsch z povrchu zemského zmizel. Zastaralý, předražený a narychlo a načerno stavěný systém mýtných bran, kombinující naftové agregáty a mikrovlnné záření jak z románu Julese Verna, jako by nad české a moravské dálnice protlačovala nějaká vyšší moc. Touto vyšší mocí, která dokázala ze soutěže na provoz mýtného vyřadit po všech stránkách výhodnější nabídky, je desetimístná cifra v českých korunách. Neboli korupce, neboli zlodějna. Díky zastaralosti systému, který bude muset být za pár let nahrazen satelitním, se dvacetimiliardová investice státu do firmy Kapsch nestihne vrátit a původní myšlenka, že se z vybraných peněz budou zpoplatněné silnice udržovat a opravovat, se v průběhu nějakých jednání skutálela pod kulatý stůl. Ach, daňoví poplatníci, ach!
„To je teda děsný! Co s tím můžem dělat?“ ptá se moje drahá po zhlédnutí reportáže na Nově, v níž jsem si veřejně vyléval vztek nad touto čuňárnou. „Proč v té reportáži není, co mohou naštvaní občané udělat?“ „To do reportáže nepatří,“ snažím se skrýt fakt, že odpověď neznám. Občané jako obvykle nemohou nic, kauza je moc velká, moc daleko… „Třeba zorganizuj petici, ať to policie pořádně prošetří,“ zní na mou adresu. Proč zrovna na mou, když policii nevěřím ani obušek mezi očima? Napadne někoho nějaká občanská neposlušnost? Nebo lidé přestanou platit daně?
Tomáš Kramár
Prvního ledna příštího roku vstoupí do Evropské unie Rumunsko a Bulharsko. Dva balkánské státy, které mají v českých myslích pověst zaostalých „tureckých hospodářství“. Ale hlavně – u nás něco takového skoro nikoho nezajímá. Jak by mohlo, když i takovou návštěvu papeže v Turecku mediálně spolehlivě přebijí výsledky x-tého kola n-tého ročníku hokejové extraligy, kde n již začíná konvergovat k nekonečnu. Občany to ale pořád baví...
Přitom v Bulharsku nežijí jen Bulhaři. Spolu s nimi tuto zemi obývá na třičtvrtě milionu etnických Turků a také okolo sto padesáti tisíc Pomaků, což jsou muslimové slovanské krve. Jedna moje bulharská známá sice konstatovala, že ona je stejně vnímá jako Turky, leč etnografové mají své důvody, do nichž obyčejným smrtelníkům nic není.
Vstupem Bulharska do EU tak vzroste počet „euromuslimů“ zhruba o milion a počet Turků trvale žijících na jejím území se zvýší na více než tři miliony. Což samo o sobě nepředstavuje žádnou akutní hrozbu, rozhodně ne pro Čechy, neboť ti stejně brzy vymřou na nemoc zvanou apatie anebo zcela zhloupnou. Istanbul, kdysi Konstantinopol, byl totiž již dvakrát metropolí světové mocnosti. Jednou řecko-křesťanské, podruhé turecko-muslimské. Třikrát a dost, navrhovali před časem lidovci. Co ale bude, když potřetí ještě nebylo?
Josef Mlejnek jr.
V posledních několika číslech A2 byla publikována polemika o podstatě krize, v níž se ocitla katedra divadelní vědy pražské filosofické fakulty. Celou debatu odstartovalo odvolání Petra Pavlovského, jenž ústav vedl dvanáct let. Nyní uspořádal děkan fakulty Michal Stehlík veřejnou disputaci mezi kandidáty na nového ředitele, na jejímž základě chce rozhodnout o obsazení postu.
Představení obou zájemců o místo, Petra Christova (28 let) a Jiřího Hermana (51 let), a následná diskuse jasně prokázaly to, co bylo zřejmé již z názorů uveřejněných na stránkách tohoto listu. Nejedná se jenom o různé představy budoucího směřování katedry, ale o zásadní střet dvou generací, padesátníků či šedesátníků na jedné straně a zhruba třicetiletých na straně druhé. Darmo mluvit, ústy dlouholetého pracovníka katedry Hermana promluvil starý duch, zanesený normalizačním konformismem. Zatímco Christov zdůrazňoval potřebu příznivé atmosféry a partnerského vztahu mezi studenty a profesory, Herman projevoval sklony k pragmatismu bez vznešenějších cílů. Je tedy třeba blahopřát třicetiletému děkanovi, že se odhodlal zamrzlý ústav rozhýbat. Koneckonců on má teď poslední slovo.
Jiří Adámek
Málokdo očekával, že Nicolas Sarkozy oznámí svou prezidentskou kandidaturu právě 29. listopadu – v den narozenin úřadujícího prezidenta. Pokažené jubileum pravda nepředstavuje nejhorší kousek, který Sarkozy svému dlouholetému protektorovi vyvedl: již v roce 1995 ho nerozvážně potopil ve stranických primárkách. Tentokrát však Sarkozyho nečeká chlapské vyřizování účtů, nýbrž tři nebezpečné soupeřky. Hvězda socialistů Sègolene Royalová, dále nejvýraznější žena francouzské pravice Michele Alliot-Marie a především sokyně z nejnebezpečnějších: Bernadette Chiraková. Je veřejným tajemstvím, že si Sarkozy kdysi namluvil Chirakových dcerku Claude, a když přišlo na ženění, zmizel v maďarské pustě. A první dáma, jak se zdá, nezapomíná. S nevídanou zuřivostí se snaží Sarkozyho prezidentství překazit, i za cenu toho, že by svého manžela opět vyslala do boje – tentokrát předem prohraného. Dvorská etiketa, zdá se, přežila i revoluční běsnění.
Jan Machonin