Arabskojazyčný alžírský list al-Chabar zveřejnil 19. listopadu zprávu týkající se francouzských jaderných výbuchů, které bývalá koloniální mocnost prováděla na Sahaře mezi lety 1960 a 1966. Ještě v době nadvlády nad touto severoafrickou zemí uskutečnili Francouzi (prý za účasti izraelských poradců) šest jaderných výbuchů. Po vyhlášení alžírské nezávislosti museli Francouzi tuto svou aktivitu alespoň částečně omezit a pokusné exploze prováděli na pronajatých pouštních základnách výhradně v podzemí. Poslední saharský výbuch, po kterém přesunuli svou vojensko--nukleární aktivitu na tichomořské atoly, se konal 16. února 1966 v oblasti In Ekker.
Článek si všímá nepříliš známého faktu, že francouzská armáda používala pro zjištění účinků svých jaderných výbuchů jako pokusný materiál místní obyvatele. Jejich počet šel údajně do desítek tisíc. Vesničané měli během výbuchů nosit na krku kovové destičky, z nichž pak francouzští odborníci zjišťovali účinky záření. Na rok 1960, kdy byly provedeny nejsilnější atmosférické výbuchy, se prý dodnes vzpomíná jako na „rok smrti“ či „rok neštovic“. Účast alžírských obyvatel na francouzských jaderných testech připustil již před několika lety francouzský badatel Bruno Barrillot.
Koncem října se příliš rozpovídal palestinský místopředseda vlády a ministr zahraničí Mahmúd Zahár z hnutí Hamás. Popsal Izrael jako cizorodý prvek v oblasti Blízkého východu a řekl, že jeho existence nebude nikdy uznána. Během svého projevu v Chán Júnis na jihu pásma Gazy pak Zahár prohlásil, že „Izrael nemá na existenci právo ani historické, ani náboženské, ani kulturní či civilizační“. Podle něj pak nejsou konečným cílem Palestinců hranice z roku 1967, ale získání celého území Palestiny „od Náqúry na současných izraelsko-palestinských hranicích až k Rafáhu v pásmu Gazy a od moře až k řece“. Mořem a řekou měl Zahár nepochybně na mysli Jordán a Středozemní moře, tedy stejná místa, která jsou dvěma modrými pruhy symbolicky znázorněna na izraelské vlajce.
V Bejrútu byl 21. listopadu zavražděn bývalý libanonský prezident (1982–1988) a syn zakladatele Falangistické strany Pierre Amín Džumajíl. Amín se tak stal pokračovatelem smutné rodinné tradice. V roce 1982 byl totiž krátce po zvolení prezidentem zabit jeho bratr Bašír. Obě události jsou si podobné i v tom, že jak po Bašírově, tak po Amínově vraždě byla z účasti na atentátech téměř automaticky obviněna Sýrie. V září 1982 však po tomto obvinění následoval izraelský vpád do Bejrútu a masakry v palestinských uprchlických táborech Sabrá a Šátílá, na kterých se podílely právě Falangistické milice.
I v případě Amína Džumajíla bylo o původcích zločinu velmi rychle jasno. Mezi prvními, kdo obvinění proti východnímu sousedovi vznesl, byl Saád Harírí, syn zavražděného bývalého premiéra Rafíqa Harírího a vůdce libanonské „prozápadní“ parlamentní většiny. Potvrdil to i týden po atentátu ve svých vlastních novinách al-Mustaqbal, které podobně jako stejnojmennou televizní stanici založil jeho otec. „Sýrie bude pokračovat v popírání těchto vražd, dokud nás nevyvraždí všechny,“ prohlásil Saád Harírí a zároveň obvinil i prezidenta republiky (prosyrsky orientovaného Emila Lahúda) z úmyslu krýt vrahy a bojkotovat rozhodnutí mezinárodního tribunálu.
Syrský režim samozřejmě veškerá obvinění, tak jako v případě předloňské vraždy Rafíqa Harírího, popírá. Svou argumentaci se mimo jiné snaží založit na otázce případného prospěchu z tohoto „kriminálního činu“. V článku Mobilizace nepokojů, uveřejněném v deníku ath-Thawra, to tvrdí Alí Qásim. Ten, kdo může z vraždy profitovat, je totiž údajně daleko spíše „skupina rozkolníků“ (míněno „prozápadní“ parlamentní většina). Ta se totiž prý nachází v nelehké situaci a její podpora ze strany lidu je spíše iluzorní. Vraždy tak chce skupina využít k rozpoutání nové občanské války, která upevní její pozici a napomůže k dosažení soukromých cílů jejích členů. „Kdo ale v každém případě prohraje, bude libanonský lid,“ píše Qásim. Nejedná se však jen o Libanonce. Podle Qásima nahrává aktivita těchto libanonských politiků ve skutečnosti Izraeli a v konečném důsledku má spasit i americké plány na Blízkém východě, které už čelily neodvratnému neúspěchu.
Podrobně analyzoval okolnosti vraždy a následná obvinění Sýrie v rozsáhlém článku i saúdský badatel Turád bin Saíd al-Umrí. V textu nazvaném Kriminální či politická podstata Džumajlovy vraždy, uveřejněném 28. listopadu v saúdském listu s celoarabským vlivem al-Haját, se v první řadě podivuje nad rychlostí, s jakou byla sousední Sýrie obviněna ze zapletení do tohoto kriminálního činu. Nepřipadá mu příliš seriózní, že Saád Harírí obvinil sousední baathistický režim během setkání své strany ještě předtím, než bylo vydáno jakékoliv oficiální stanovisko, a možná jen o pár chvil později, než na místo vraždy dorazili vyšetřovatelé. Podle al-Umrího tedy nemohl mít Harírí v ruce pro svá obvinění žádné důkazy a mohl tak použít pouze „důkazy nepřímé“, tedy v tomto případě to, že Sýrie měla na vraždě zájem. Jenže i tato argumentace údajně pokulhává. Podle autora se totiž jeví zcela zřejmé, a mnozí si toho údajně již povšimli, že takzvaně prosyrské opoziční síly nemohly z tohoto kriminálního činu žádným způsobem profitovat. Již předtím totiž vyhlásily úmysl přivodit pád vlády pomocí legálních a nenásilných demonstrací. „Po této události ovšem jen stěží mohou vyjít jejich příznivci na ulici, zatímco přívrženci vládního bloku mohou nyní veřejná prostranství nerušeně ovládnout a právě oni budou těžit z vlny přízně a sympatie. Sama myšlenka na svržení vlády násilnou cestou by tedy byla opravdu naivní.“
Al-Umrí soudí, že v Libanonu až příliš rezonuje napětí, které je jinak přítomno v celé blízkovýchodní oblasti. Na vině je prý západní velmi negativní postoj vůči Sýrii a Íránu. Ten je pak způsoben tím, že je mezinárodní politika spíše než snahou o obecný prospěch ovlivněna spojeneckými vazbami (zřejmě míněno Západu a Izraele). Spíše než obviňování Sýrie a Íránu by bylo podle autora prospěšné jejich opětovné zapojení do dění na Blízkém východě. Přispět k tomu mohou rovněž Libanonci, kteří Džumajlovu vraždu řádně vyšetří a zamezí tak vznášení nepodložených obvinění.
Z arabského tisku vybíral Zdeněk Beránek.