Komunální politici razantně „očišťující“ svá města a obce od „vředů“, „nežádoucích živlů“, „nepřizpůsobivých“ a „neplatičů“ se těší značné popularitě. Tradičně to platí o politicích ODS, ale jak se poslední dobou stále zřetelněji ukazuje, lze tak zabodovat i u stoupenců stran, které mají „sociálno“ a „péči o chudé“ přímo v popisu práce. Mediálně nejznámější je asi vsetínský starosta lidovec Jiří Čunek, nově zvolený senátor. Nejedná se však jenom o lidovce – sociální demokracie je v populismu svým způsobem ještě dál. Zatímco Jiří Čunek teprve kandiduje na čelné místo v KDU-ČSL, havířovský starosta Petr Vícha, známý obdobným razantním přístupem k „nepřizpůsobivým“, rovněž nově zvolený senátor, je už nějaký čas místopředsedou ČSSD pro komunální politiku.
Na nehoráznou manipulaci s lidskými osudy a zjevně předsudečné postoje vůči Romům upozornili už jiní. Stejně tak jako na neoprávněnost paušálního označování vysídlených jako „neplatičů“, když je známo, že řada z nich řádně nájemné platila. Rovněž tak už v minulosti u obdobných případů bylo vícekrát konstatováno, že při důslednější práci příslušných sociálních odborů městských úřadů a využívání institutu tzv. zvláštního příjemce sociálních dávek, kdy je z nich nájemné přímo strháváno, by žádné dluhy nemusely vznikat. To, na co chci upozornit, je vývoj postojů převládajících ve společnosti, změna „stavu mysli“.
Zdá se, že kritika obdobných postupů místních samospráv je buď rovnou cejchována jako „pseudohumanistická“, nebo se více či méně otevřeně naznačuje, že určitá část populace se stala marginální a solidarita s nimi je luxus, který si nemůžeme dovolit. Zatímco se ještě stále hovoří o potřebě společenské koheze a o právu na důstojné životní podmínky, v praxi probíhá postupné oklešťování institucí, které by je měly zajišťovat, a dále se vyostřuje sociální stratifikace společnosti. Signifikantní je, že ze slovníku politiků se téměř vytratil svého času hojně užívaný termín „sociální záchranné sítě“. Je totiž nepřehlédnutelné, jak silně tyto „sítě“ proděravěly, jak stále více lidí jimi propadává. Masivní propaganda o nutnosti reforem, přejímaná téměř všemi politickými stranami bez zásadnějších rozdílů, nás přesvědčuje, že sociální stát, který zachránil západní Evropu po druhé světové válce před nepokoji, občanskými válkami a revolucemi a zabránil vzniku totalitních režimů, je přežitek, který je nutno nahradit racionálnějším konceptem.
Na vsetínském případu vysídlení Romů lze při trochu bližším pohledu názorně dokumentovat, jak je racionalita podobných razantních řešení pochybná. Na zřízení 28 plechových kontejnerových „bytů“ a vysídlení několika dalších rodin mimo Vsetín bylo spotřebováno podle dostupných údajů 20 milionů Kč státní podpory a dalších 20 milionů z prostředků obce. V obou případech jde o prostředky získané přerozdělením daní vybraných od občanů. To znamená v průměru okolo 1 milionu na vyřešení situace jedné rodiny. Trochu drahé, ne? A proč jim, a ne nám ostatním? Přitom nejde ani zdaleka o řešení alespoň trochu perspektivní, natož trvalé. Domky jsou vesměs ve velmi zchátralém stavu, v oblastech s vysokou nezaměstnaností a obtížnou dostupností i základní občanské vybavenosti. Rodiny zůstanou odkázané na sociální dávky a při nutnosti splácet předražené nemovitosti se nedostanou z pasti chudoby, natož aby jim zbyly prostředky na potřebné opravy domu. Plechové kontejnery jsou naprosto nevhodné k trvalému bydlení, jejich původním určením je přechodné vybavení staveniště – šatny, kanceláře, sklady. Už teď, po pár týdnech, se na stěnách sráží vlhkost a ve spárách začínají bujet plísně. Brzy se stanou hygienicky závadnými a za pár let z nich zbudou je prorezavělé kostry. Zpomalit proces zkázy lze jedině intenzivním větráním a vytápěním, což vede k dramatickému nárůstu provozních nákladů, zvláště kvůli elektrickým přímotopům. Jak u venkovských domků, tak u kontejnerů je perspektiva obdobná - buď pro neúnosnost podmínek a nákladů skončí obyvatelé stejně na ulici (v lepším případě jsou rodiny rozprášeny po azylových domech a dětských domovech), nebo nějak přežívají, ale bez šance zlepšit svou sociální situaci. V obou případech hrozí nárůst sociální patologie – z nových generací může vyrůst sotva co jiného než nepřátelé společnosti.
Z hlediska celospolečenských nákladů představují azylové domy, dětské domovy, věznice a další náklady v důsledku nárůstu kriminality, drogových závislostí atd. vůbec nejdražší možné řešení. Počínání obcí, jako je Vsetín, je velmi krátkozraké – momentálně vyřeší problém, jak se zbavit neoblíbených spoluobčanů, tím, že jej přesune na jiné, v konečných důsledcích dopadne však na všechny řadové občany. Profitovat bude pouze několik privilegovaných soukromých firem, kterým se podaří dostat ke státním a obecním zakázkám na obchodování s nemovitostmi a na stavbu a provozování takovýchto zařízení. Ale i ty jen do času – zjevná neefektivnost takovýchto investicí a postupné chudnutí takto vysávaného státu vedou k tomu, že tento zdroj bude vysychat, až nakonec vyschne úplně.
Nevěřím na prostého neinformovaného občánka, bezmocnou oběť manipulace. Každý normální člověk je schopen pochopit hrozby dnešní doby. To jen lhostejnost, sobectví, egoismus, pocit ohrožení, který ochromuje střízlivé myšlení, způsobuje, že načas může naše mysli ovládnout představa, že když vyřadíme některé, více zbude na nás. Jestliže přední komentátor Lidových novin píše o Jiřím Čunkovi jako o muži obdařeném „rozhodností, vizí, schopností komunikovat a vést“ (Martin Weiss: Předseda bez diplomu – proč ne?, LN 28. 11. 2006), to už není jen pouhé buranství, ale neschopnost vyrovnat se s tradiční fascinací intelektuála mocí. Takto se nám může stát, že slova osobního poradce předsedy nejsilnější politické strany, přirovnávajícího se k Martinu Bormanovi ve vztahu k Adolfu Hitlerovi, časem nebudou jen pouhou nadsázkou, ale něčím, co až příliš dobře vystihuje stav mysli tohoto národa.
Autor je nezávislý novinář.