Johannes Urzidil
Jdu starým lesem
Přeložil Jan Mareš
Jihočeská vědecká knihovna 2005, 130 s.
Ctitelům českého, německy píšícího spisovatele Johannese Urzidila a milovníkům Šumavy zvlášť udělá radost kniha, kterou vydala jako upomínku na právě uplynulý Stifterův rok Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích ve spolupráci s Novou tiskárnou v Pelhřimově. Sbírka drobných textů, které vycházejí v češtině poprvé, je věnovaná Šumavě a Adalbertu Stifterovi, kterého Urzidil vedle Goetha celý život uznával a obdivoval, také pro jeho úzký vztah k Čechám, kam Urzidil, jak cítil, nepřestal patřit ani po dlouhých letech v emigraci. Najdeme tu texty z třicátých let, které romanticky a extaticky opěvují krásu šumavských lesů a vyzdvihují čistotu venkova v porovnání se zkaženým městem. Jsou tu povídky z let padesátých a šedesátých, kde už je vzpomínka na milovaný kraj nalomena tragédií odsunu a emigrace. Podrobné a rozkošné popisy původní krajiny, podávané v tempu a rytmu volné chůze, i náčrty charakterů, zvyků a životů místních obyvatel, které autor zaznamenává s přesností etnografa, jsou o to vzácnější, že většina z nich už neexistuje, a když, tak ve zcela jiné podobě. Martin Gaži, který knihu připravil k vydání, ji opatřil původním esejem na téma Johannes Urzidil, Adalbert Stifter a Šumava. Překladatel Jan Mareš je mimo jiné tvůrcem elektronické čítanky šumavských německých spisovatelů Kohoutí kříž, kterou na svých webových stránkách Jihočeská knihovna zpřístupňuje.
Magdalena Platzová
Virgilio Piñera
Studené povídky
Julius Zirkus 2005, 230 s.
Virgilio Piñera patří mezi dnes již klasické kubánské autory. Ačkoli byl v průběhu 60. a 70. pronásledován diktátorským režimem, jeho dílo začalo znovu na Kubě vycházet. V kontextu hispanoamerické literatury Piñera přísluší ke skupině autorů okolo Jorge Luise Borgese a Bioy Casarese, se kterými se ve 40. letech minulého století stýkal v Buenos Aires. Tam také přeložil do španělštiny román Ferdydurke od Witolda Gombrowicze. Virgilio Piñera zemřel 19. října 1979 na následky výslechů Castrovy tajné policie. Jeho dílo vychází z literární absurdity Franze Kafky. Zpracovává témata iracionality a tabu, která dřímají v lidském duchu, a naznačuje tak jeho strukturu i meze, které jej dělí od okolního světa. Hrdinové jeho povídek se vzpírají působení času a prázdnotě, jsou zachyceni na existenciálních předělech – odsouzeni k trestu smrti, propadající kanibalismu, ztrácející vnitřní integritu v psychóze nebo v sebeklamu racionalismu. Naděje se objevuje jako velice vzdálené světlo a vyprávění je vedeno jakožto jediná obrana před rozpadem životních hodnot a ducha. Nezapomínejme, že příběhy Virgilia Piñery se odehrávají v prostředí totalitní diktatury – diktát je obsažen téměř ve všem a svobodný zůstává pouze prostor ducha. Přes zoufalství existence a smrtelně vážných situací jsme však přenášeni velejemným humorem.
Vilém Kozelka
Andrej Tarkovskij
Krása je symbolem pravdy
Přeložil Miloš Fryš a kol.
Camera obscura 2005, 456 s.
Výbor z textů ruského režiséra několik let slibovalo k vydání nakladatelství Dauphin. Kniha má podtitul Rozhovory, eseje, přednášky, korespondence, filmové scénáře a jiné texty 1967–1986. Jde o pozoruhodný výbor, doplňující před lety vydaný Deník 1970–1986. Jádrem souboru je osm rozhovorů a Přednášky o filmové režii, v nichž Tarkovskij otevřeně hovoří o svých názorech na film, umění i život obecně. Uvádí řadu tvůrců a filmů jako konkrétní příklady a často se vrací k vlastním filmům. Knihu dále doplňuje šest esejů a malý výbor z korespondence, z níž upoutá zejména soubor dopisů o odkládané premiéře Andreje Rubleva, dopis otci z roku 1983 a Tarkovského závěť z roku 1986, ve kterých se vyznává ze své lásky k Rusku, ale zároveň si přeje být pohřben v Paříži a nechce se vrátit do vlasti, která mu způsobila tolik problémů a bolesti. Na konci pak najdeme ještě čtyři filmové povídky. Více než sto stran v závěru zabírá oddíl Dokumentace s podrobnou filmografií, výběrovou bibliografií a rejstříky. Pečlivě vybavená kniha s množstvím poznámek překladatelů je spolu s ohlášeným vydáním Tarkovského filmů na DVD důstojným uctěním významného tvůrce, který sice natočil pouze sedm celovečerních filmů, ale každý z nich je mistrovským dílem. Od režisérovy smrti letos uplyne dvacet let.
Milan Valden
Louise Welshová
Tamerlán musí zemřít
Přeložila Barbora Punge Puchalská
Argo 2005, 84 s.
Osobnost a dílo alžbětinského dramatika, Shakespearova současníka Christophera Marlowa nikdy nepřestane přitahovat čtenáře, divadelníky, badatele i spisovatele. Jeho záhadami opředená smrt i celý jeho život budou vždy znovu vyvolávat otázky, na něž asi nikdy nebude nalezena odpověď. Tím víc je tu však prostor pro dohady, spekulace a uměleckou fikci. Skotská spisovatelka Louise Welshová si po úspěšné prvotině Řezárna (2002) pro svoji druhou knihu zvolila právě Marlowovu osobnost a zaměřila se na posledních několik dní jeho života předtím, než byl 30. května 1593 zavražděn – v devětadvaceti letech, na vrcholu slávy i uměleckých sil. Útlý román či spíše novela je však bohužel poněkud prázdným a nepříliš vynalézavým vylíčením možných událostí, které k jeho smrti vedly, navíc zbytečně tajemně zahaleným a nepřinášejícím nic objevného a překvapivého. Kniha zaujme rychlým spádem a působivě vystiženou atmosférou Londýna na konci 16. století. Kusé informace o Marlowově životě i o alžbětinském Londýně však nemohou nahradit málo napínavé pátrání po tajemném „Tamerlánovi“, pojmenovaném po hrdinovi jedné z jeho tragédií, který se jej chystá zavraždit. Kdyby se autorka zaměřila na celý Marlowův život a na trochu průhlednější zápletku, mohl vzniknout zajímavý historický román; takto se ocitla jen kdesi na půli cesty.
–mv–
Cathy Dayová
Cirkus v zimě
Přeložili Milena a Šimon Pellarovi
Ikar 2005, 264 s.
Ctitelé dnes již klasického díla Eduarda Basse Cirkus Humberto sáhnou po knize z téhož prostředí, jenže z opačného konce světa jistě se zvědavostí. Nezměrné bude jejich překvapení, že se cirkusový svět ve střední Evropě a v daleké Americe zase tolik neliší – alespoň v podání Cathy Dayové. Ze záložky se dočteme, že pochází z cirkusového prostředí a její prastrýc byl drezérem slonů. Jedenáct příběhů tak či onak, dříve či později, celoživotně či jen na skok, takže úzce anebo jen okrajově protkaných životem v manéži je napsáno čtivě, nepříliš komplikovaně, se znalostí prostředí, ale současně s touhou vykročit za kruhovou hranici jednoho šapitó a objevovat u světských to, co jiní hledají u hrdinů, kteří s cirkusem nemají vůbec nic společného: člověčenství, osudovou předurčenost, ale i schopnost smíření. Příběhy často odbočí buď do minulosti těch, které cirkus teprve čeká (aniž by o tom leckdy cokoli tušili), anebo naopak sledují osud těch, kteří už cirkus opustili a pokoušejí se žít běžný život. Přesto se nedá říct, že by byl cirkus pro Dayovou kulisou, prostředím, na jehož pozadí se odvíjí děj. A to je patrně přesah, jenž má usnadnit cestu čtenářům, které kouzlo manéže zanechává lhostejné. O tom, že k nim autorka nepatří, svědčí mnoho indicií, mj. i poněkud nezvyklé poděkování jisté Margaret Hoffmanové, která prý autorce věnovala bodec na pobízení slonů. Každý má svoje priority.
Magdaléna Wagnerová
Jan Haubert
Básně aneb Visací zámek podle Jana
Julius Zirkus 2005, 144 s.
Na obálce z recyklovaného papíru se vyjímá velké červené srdce, jehož svalovinou je visací zámek. Tento grafický motiv je příznačný – Jan Haubert je již bezmála 25 let srdcem punkové skupiny Visací zámek, která je jeho „srdeční záležitostí“. Tomu odpovídá i náplň knihy – z velké většiny ji tvoří texty k písním Visacího zámku. Problém je bohužel v tom, že celkový dojem se neobejde bez znalosti historie, hudby a specifičnosti této skupiny. Jako samostatné básně totiž Haubertovy texty neobstojí – působí neuměle, vágně či dokonce insitně. Reflexe stereotypního života v normalizační éře je v nich pouze naznačena, rýmování je kostrbaté, chybí hloubka i pointa. Pokud si ale k četbě textů přidáme (ať už reálně nebo v podvědomí) punkový kolovrátkový rytmus a pokud si uvědomíme širší kontext vývoje Visacího zámku (vysokoškolské vzdělání jeho členů, práci s texty Morgensternovými či Gellnerovými), získáme daleko plnější a barvitější dojem. Teprve potom dostávají záměrně úsečné a elementární texty svůj pravý význam. Krásně graficky zpracovaná kniha udělá radost především příznivcům Visacího zámku – v ucelené formě přináší výběr toho nejlepšího, co pro skupinu Haubert vytvořil (překvapivě ale chybějí veselé kousky jako Traktor či Vlasta). Je čas na vzpomínku. Raz, dva, tři: „Tyhlety cigára kouřil můj strýc, dokud pak neumřel na rakovinu plic…“
Jan Jílek
Petr Volf
František Skála
BB art 2005, 136 s.
Kniha Petra Volfa, novináře zabývajícího se uměním, architekturou a designem, není příliš rozměrná, je však úderná jako Skálovo dílo samo. Úvod zcela postihuje umělcovu osobnost. Sleduje tohoto všeuměla od jeho noření se pod rodičovský stůl, kde mohl zkoumat mořské dno, přes studenta, který, nemaje soupravu bicích, musel si ji vyrobit ze samorostů po kalifornského stážistu, který objevil mořské řasy jako umělecký materiál; zachycuje poutníka jdoucího pěšky reprezentovat české umění na Benátské bienále, zvěčňuje společenského samotáře tvořícího uprostřed lesů, jenž pak nabytou přírodní energii vydechuje ve společnosti přátel, ve víru tance, zpěvu a zábavy, či na pódiích jako člen Malého tanečního orchestru Universal Praha. Na publikaci je třeba vyzvednout i fakt, že výběr uměleckých artefaktů se nekryje s rejstříky jiných titulů, které v poslední době o Františku Skálovi vyšly. Není nad průřez dílem, které není tematicky členěné, tříděné podle specifického kritéria. Zachycuje tak lépe pestrou paletu mistra, který vytváří „věci, před nimiž člověk stojí v němém úžasu a nic nechápe, zato je naplněn nějakým úžasným pocitem“. Majitel knihy sleduje proces tvorby, který je na hranici mezi „vyvoláváním duchů a plastickou chirurgií“, a lehce se přenáší do světa dětství, ve kterém je vše povoleno, vplouvá kamsi do nitra tajemství i své vlastní imaginace.
Kateřina Svatoňová
Tomáš Garrigue Masaryk
Světová revoluce – za války a ve válce 1914–1918
Masarykův ústav AV ČR,
Ústav T. G. Masaryka 2005, 639 s.
Knihu, která loni vyšla v rozšířeném vydání, zamýšlel Masaryk zprvu jako zprávu ze zahraniční mise, kdy pomáhal rozbořit Rakousko-Uhersko a náš odboj s rozvahou směroval na vítěznou stranu Spojenců. Vznikl tak vyvážený dokument o našem domácím a zahraničním odboji. Je v ní výrazně přítomno Masarykovo myšlení z období jeho zralosti: máme se ve svém Já orientovat na pravdu bytí a vyjadřovat ji; Masaryk tomu říkal princip sub specie aeternitatis. Oproti minulým vydáním jsou do knihy integrovány kapitoly Otázka náboženská, Filozofie, Můj poměr k literatuře a Šaldův český román. Soubor ukazuje, že Masarykovi jde především o náboženství lidskosti. Nositelem pravé humanity je člověk a základem této humanity je láska k bližnímu. Odtud se odvíjí energický pohyb za pravdou – platónsky tvůrčí pohyb za jádrem skutečného života. I pro Masaryka je přitom nezbytný pohyb k sobě samému, k vlastní duši. Jen tehdy, objeví--li se v ní niterný pramen obrazotvornosti, může dojít k vlastní tvorbě. Z úvah o filosofii a literatuře vyvstává jasně Masarykův kritický realismus. Masarykovo myšlení má pansofický ráz, usilující o celkovou syntézu tak, aby pro člověka vznikla bytostně harmonická možnost vztahu ke kosmu a světu vcelku. Nezbytný je i neustále zdůrazňovaný kierkegaardovský obrat k vlastnímu nitru; jen z náležitě otevřené niternosti nitra lze stoupat k tajemství a kráse bytí.
Jiří Olšovský
Pierre Miquel
Slavkov – Bitva tří císařů
Přeložil Lubomír Kotačka
Beta-Dobrovský 2005, 440 s.
Když se první prosincový víkend slavilo na jižní Moravě jedno kulaté výročí, vyplavaly na povrch různé skandály mezi jednotlivými znepřátelenými organizátory oslav. To ovšem vůbec nic nemění na tom, že dvousté výročí bitvy u Slavkova je důvodem k zastavení a připomenutí tohoto nejkrvavějšího dne moravské historie. A navíc, propojení lokálních a velkých světových dějin obvykle bývá (právem) pociťováno v zapadlejších oblastech (na Moravě se do takových oblastí počítáme) jako důvod k návratům a připomínkám. Také knižní trh tuto skutečnost reflektoval. Jednou ze zajímavějších prací je kniha Pierra Miquela. Líčí nám verzi francouzských historiků a je třeba přiznat, že řemeslně korektně a navíc výtečně vypravěčsky podanou. Je určena širšímu čtenářskému okruhu, takže máme na Moravě radost. Pravda, některé věci se měly vychytat při redakci českého překladu, takže František II. nám je zcela chaoticky jednou rakouským, jednou německým císařem, což odborník chápe, Francouz v tom nevidí rozdíl, ale středoevropský čtenář si říká, že aspoň u popisek se s tím dalo něco dělat, ale budiž. Jako lokálpatriot jsem si knihu popisující události jednoho jediného dne skutečně vychutnal a na jednom obrázku našel i pole, na kterém po léta hospodařili mí předci. Výtvarník A.-J. Gros ho sice nikdy neviděl, ale Napoleona s Františkem na něm namaloval pěkně.
Ladislav Čumba
Zorica Dubovská, Tomáš Petrů, Zdeněk Zbořil
Dějiny Indonésie
Nakladatelství Lidové noviny 2005, 576 s.
Je potěšující, že autorský tým již čtyřicátého svazku edice Dějiny států tvoří čeští indonesisté, a co více, že se jedná o trojici, která vykazuje jistou generační návaznost. Filoložka Zorica Dubovská se ujala kapitol o starších indonéských dějinách a „nástinu indonéské kultury“, novověkých a nejnovějších dějin se zhostil známý politolog Zdeněk Zbořil a Tomáš Petrů, nastupující naděje české odborné indonesistiky. Kapitoly Z. Dubovské vykazují hlubokou znalost politických i kulturních dějin popisované oblasti. I když se drží klasické linie politických dějin, snaží se postihnout i duchovní rozměr a specifika Indonésie. Je třeba zmínit, že se jedná u nás o vůbec první práci zabývající se komplexně indonéskými dějinami a upřednostňování politických dějin před kulturními je tudíž pochopitelné (stejně tak je tomu i u ostatních knih edice). Kapitoly Z. Zbořila a T. Petrů se urputně drží již jen politického vývoje Indonésie s důrazem na koloniální období (povětšinou z pohledu Nizozemců a Angličanů) a následně i moderní dějiny. Studii, která by postihla vznik tak pozoruhodného „národa“, jakým jistě Indonésané jsou, zde však bohužel postrádám.
Ivan Malý