Psát do novin v zimě o tom, že je zima, jeví se obvykle trochu zbytečným. A přesto se ruští žurnalisté věnovali v poslední době hlavně tomuto tématu. Když je totiž zima větší než třicet pod nulou, není to tak úplně běžné ani v Rusku. A to na Sibiři bylo ještě o dvacet stupňů míň, až k minus 50. Jak napsal deník Izvestija, mrazy v Moskvě změnily i pravidla byznysu. Odtah auta, které nedokázalo nastartovat, stál před začátkem kalamity okolo 1800 rublů, ceny ale s klesající teplotou rostly až někam k osmi tisícům. Trpěli nejen majitelé odtahovaných vozů, ale třeba i firmy provozující vleky a sjezdovky, v tak velkém mrazu neměl nikdo na lyžování ani pomyšlení. Na mrazech si podle listu přivydělávali i taxikáři, i oni promptně zdražili, protože promrzlých zájemců o rychlou cestu domů bylo víc než dost. Na obchody si nemohli stěžovat ani prodavači tak klasického ruského zboží, jako jsou zimní válenky. „Koupí cokoliv. Prodali jsme i ležáky z loňské sezony, drahé značkové válenky s podpatkem, výšivkou a kožešinou,“ radovaly se podle Izvestijí z 23. ledna prodavačky v obchodě Svět srsti. Lidé prý kupují boty o dvě čísla větší, aby se do nich vešli i v tlustých ponožkách. Od počátku zimy v Rusku umrzlo nebo zemřelo na podchlazení nejméně 130 lidí. „Na stát zaútočil Děda Mráz,“ lakonicky komentoval situaci deník Gazeta.
Ve vrcholících mrazech se ovšem rozhořel skandál, který ochladil mezinárodněpolitické vztahy Ruska a Západu. Ruská státní televize odvysílala – mimo předem známý program – výbušnou reportáž o čtveřici pracovníků britského velvyslanectví v Moskvě, kteří prý pracovali přímo pro tajnou službu ostrovního království. Pracovníci ruské tajné služby FSB, následnice známé KGB, je podle televizní reportáže Arkadije Mamontova odhalili přímo při činu, když přemísťovali kámen. Kus kamene prý ale nebyl obyčejnou skálou, bylo to důmyslné elektronické zařízení, umožňující stahovat data z počítačů kolemjdoucích tajných britských agentů. Důležitější podle všeho byla ale další část televizní reportáže: jeden z údajných agentů prý také vyplácel peníze některým ruským nevládním organizacím, například Helsinskému výboru. Na soupisu se ocitly hlavně ty, které nejsou příliš nakloněné současné moci v Kremlu a dovolují si kritizovat například porušování lidských práv. Závěr? Tyhle kverulanty platí západní rozvědky, oznamovala v dalších dnech většina ruských novin. Čestnou výjimkou byl Kommersant. Ve svém vydání 24. ledna připomíná dlouhou minulost sporů mezi britskou a sovětskou tajnou službou a ptá se: „Byl už snad soud a bylo u něj dokázáno, že jsou Angličané skutečnými špiony a Mamontov jen informoval o faktech? Už třeba Brity vypověděli? Nebo snad soud dokázal, že Helsinský výbor bral od Angličanů peníze právě od špionů a plnil za ně nějaké odpovídající špionážní úkoly? A co když Angličané nepodepisovali platby za granty v rámci své práce agentů, ale při své práci diplomatů?“ Ljudmila Alexejevová, šéfka moskevské Helsinské skupiny a bývalá disidentka, kterou komunisté dohnali k emigraci, byla v rozhovoru ve stejném listu ještě lapidárnější. „Nevěřím ve schopnost lidí z FSB najít skutečné vyzvědače, na to se jim nedostává inteligence,“ pravila. Celá událost je podle ní jen jednou obrovskou diskreditační kampaní proti nepohodlným nevládním organizacím. Vše podle ní začalo přijetím nového zákona o kontrole těchto sdružení. „Máme tu co dělat s absolutně sovětským způsobem honu na čarodějnice. Od těch dob ani nedokázali nic nového vymyslet,“ poznamenala. „Soudě podle všeho je základní vinou britských zpravodajských důstojníků to, že byli v nezákonném kontaktu s ruskými ochránci lidských práv. Další osud Britů se bude řešit ,na diplomatické úrovni‘, pracovníkům nevládních organizací ale není vůbec co závidět. Jak tvrdí autor filmu Špioni Arkadij Mamontov: ,kontrolu moci musí provádět pouze lidé, kteří se starají o zájmy své vlasti a ne cizí země‘. A oficiální seznam těch, kteří se starají o zájmy vlasti, už je dávno znám. Film Špioni nebyl vysílán v den prvního zasedání Společenské komory jen náhodou,“ uzavřel Kommersant. Společenská komora, tvořená 126 zástupci veřejnosti loajální současné moci, se ke svému prvnímu jednání sešla v neděli 22. ledna, právě v den vysílání filmu. Mezi jejími členy je například zpěvačka Alla Pugačovová; pro lidi, jako je Ljudmila Alexejevová, se pochopitelně místo nenašlo.
O nevládních organizacích a o znepokojení Evropy z nového zákona, který omezuje jejich práci, hovořila při své lednové návštěvě v Moskvě i nová německá kancléřka Angela Merkelová. Prezident Putin poslouchal, pokyvoval hlavou a prohlásil, že nikomu ublíženo nebude. Když Merkelová odjela, Kreml oznámil, že kontroverzní zákon už je dávno podepsán a platit začne ani ne za tři měsíce. „Merkelové ukázali její místo,“ komentoval tenhle postup deník Nězavisimaja Gazeta 17. ledna. List připomněl, že předchůdce Merkelové Gerhard Schröder se úpěnlivě snažil vyhnout požadavkům německé veřejnosti a médií, aby při svých častých jednáních s ruskou stranou připomínal i nepohodlná témata, jako je konflikt v Čečensku, či se dokonce scházel s protikremelskou opozicí. Merkelová se prý rozhodla postupovat jinak a se zástupci opozice se setkala.
Vztahy mezi Českem a Ruskem jsou, alespoň pokud se výměn mládeže týká, na dobré úrovni. Celkem 15 českých umělců mladších názorů představuje od 19. ledna do 19. února výstava „V mezičase“ ve Státním středisku současného umění v Moskvě. Dočkala se poměrně slušného ohlasu v tisku, média referovala hlavně o několika exponátech, které do Moskvy přivezl v Rusku už poměrně známý Jiří David. „Nedá se říct, že by kurátorská koncepce svazující nové technologie v umění s politickými změnami v Česku byla v expozici nějak jasně zdůrazněna,“ napsal 20. ledna Kommersant. Virtualizace je v instalacích českých umělců podle časopisu používána hlavně k vyjádření intimnější problematiky. List připomíná Davidovy práce z minulosti, například fotografie plačících světových politiků, a píše, že nyní vystavované exponáty jsou introvertnější a už se nezabývají politikou, ale historií moderního umění.
Z ruskojazyčného tisku vybral Jakub Dospiva.