Závidím veselým stařenkám

*

Ani si nevšimnou,

žes něco napsal.

Tvé verše skončí v koši.

Jsi nýmand, ubohý packal

na sletu rozkřídlených

jestřábů kočkovitých.

Hrstička peří, otýpka sena

plná ptačích trylků.

Zpívat? A komu, když nikdo nenaslouchá?

Hovno. Lepší by bylo psát romány pro ženy,

mýdlové opery, slzavé příběhy a šlágry.

Už je však pozdě. Dál budeš psát básně,

ty patoky, kterých se nikdo nenapije.

*

(Hříčka à la Hoffmann)

Každého večera na Via Nomentana

navštěvuji krále Plodů,

velkovévodu z Karfiolů,

komtesu Ringli

a taky Špenáty a Křeny.

Pozdravím se i s knížetem Rajským.

Broskvová kapela mě hlasitě vítá fanfárami.

Obrovské melouny s tenkou nožkou

se točí v tanci.

Jen mrkve se na mne šklebí.

Zhlédly se v gotice,

mají však zelené vlasy.

Jak rolničky ze skla

cinkají zrnka vína.

A když se zešeří,

prodá mi horu vitamínů

zachmuřený pan Broccoli.

*

V kulatých očích výrů planou svíce.

Padla noc a rozbila světlo na střepy.

Les je jak černý potrhaný deštník.

Z okna hájovny kouká ženská.

Vidím rozkydnutou tlustou starou pannu –

a já už myslel, že je dávno v Pánu.

Bílá jak štůček plátna,

kuželka samý volánek, krajka a mašle.

Kdybych se s ní byl oženil,

jedla by jenom med a želé.

Taková je z ní boubelka.

Sáhnout si na ni, sypal by se z ní

práškový cukr a mouka dvounulka.

*

Víš, co to je, být vyhořelý,

nemít ani na nit, na stín úsměvu?

Víš, jaké to je, prosit radost,

ať se slituje a vrátí se k tvé tváři?

Náruč plná květin nezaplní propast

v herci, který dohrál.

Bez hlasu je z něho lazar,

korouhvička vydaná na pospas větru.

A přitom se brání, nechce umřít,

pořád ještě čeká na úsvit –

ledový, větrný, kterým nic nekončí,

protože život je nádherný a plný záhad

a tak strašně vratký.

*

Závidím veselým stařenkám,

co v drobných vrásčitých rukou

svírají nitě života…

Suché a křehké jak podzimní listy;

stačí sprška – a jedna chybí.

Vlastní obehrané desky, skřehotající

pohřební černé hejno vran.

Jejich zrcadla jsou však plná

dávného lesku, a ony v nich tančí

vídeňský valčík,

ze všech nejhezčí, něžné panenky

s vlečkou a šňůrami duhových perel.

Na nose obrovské matné brýle,

studují rodokmen růže.

A u nohou jim lehá měkký houf

rezavých koček.

*

Dnes už se nenosí dopisy s pečetí,

a přece je bereme do ruky s bušícím srdcem.

Co když v nich stojí něco,

co promění, rozvrátí

celý náš život.

Kolikrát se ti zhroutilo,

čím sis byl po léta jistý.

Stačilo roztrhnout obálku,

přečíst kus papíru a pak už jen

sbírat trosky.

Lepší je dopisy nečíst

a rovnou je házet do zásuvky.

*

Bude-li mi ještě jednou dvacet,

přijdeš za mnou jako Betsabé

za králem Davidem.

Tehdy rozzáří chladný azur

dvé zlatých holubic.

Spatřím tvé tělo z vosku,

z lastury tvých úst budu pít štěstí.

Kdo však ví,

zda ke mně najdeš cestu

a budeš-li vůbec chtít?

Když už si neumíš ani představit,

že jsem byl kluk jako buk.

*

Jilmy ochořely. Zhoubná houba

hloubí do dřeva tunely, slizké díry.

Platany leptá slinami

červený pavouček. Blechy prý trpí kašlem.

Je srpen a prázdniny.

V zešeřelých pokojích

kralují samotné kočky.

O tančící Esmeraldu,

hvězdu benátského karnevalu

z divadla San Cosimo,

teď nikdo nestojí.

Nikdo jí nechce dát smlouvu.

*

(ve stylu Bloka)

Kdysi jsem býval oheň a jiskry,

teď sedím zhrouceně na lavici,

jako bych to nebyl já, kdo má odehrát svoji roli.

Strachy bez sebe, že to nezvládnu,

srdce vysadí jako motor

a moje zkřivená postava

bude už jenom k popukání.

A přece se třesu, až vyjdu na scénu,

i když tím nesklidím potlesk.

Chci jenom vykřičet svoji bolest,

ten směšný, pošetilý žal.

*

Saskia nechce, abych umřel.

Üsmívá se pod širokým červeným kloboukem.

Chce, abych byl ještě trochu šťasten,

docela málo, nic ve velkém.

To se však musím srovnat s Pánem Bohem,

který mi ukazuje záda,

se svým dýchavičným fialovým tělem,

s časem, v němž člověk jenom strádá.

Holoubku, luno v úplňku tam nahoře,

plná krajek a perel,

pomoz ubohému od hoře.

Nespěchej. Kulhám. Tak počkej.

Přebásnila Viola Fischerová za jazykové spolupráce Olgy Hostovské.

Ripellino měl vnímavost básníka a svým kulturním rozhledem obsáhl několik univerzitních oborů. Řídil se spíš intuicí než akademickými pravidly, ale současně, alespoň co se české scény týče, byl mnohem informovanější, než by se dalo očekávat v těch nekonečných letech cenzurování a zamlčování. Italům objevil Holana, Halase, Koláře, Hrabala, Linhartovou a další a dokázal, že z překladů jejich děl se staly velké literární události. Stejně neomylný byl jeho instinkt v otázkách politicko-společenských a Itálie mu vděčí za vášnivé, ale věrné obrazy Pražského jara i dramatických událostí, které následovaly. Později se jeho zásluhou do Prahy zamilovala celá Itálie, neboť ji proměnil ve fantastické město s duší (s duší náležející poutníku pátrajícímu po všem, co je nádherné, moderní a věčné). Byl to citlivý a velkomyslný přítel, nadaný kouzelným darem spojovat úzká východoevropská políčka v zářící prostory plné zvuků, barev a tvarů, kde jsou domovem umění a literatura.

Sylvie Richterová

(Z konference uspořádané k nedožitým spisovatelovým osmdesátinám a k 25. výročí jeho smrti)

galerie

„...přestože malba bude svou velikostí teoreticky nepřehlédnutelná, chci, aby se tónem a barevností stala součástí domu... jako něco, co tam asi bylo vždycky, jen jsme si toho všimli až dneska... podstatné je udržení balance mezi obsahem a kontextem použité formy... aby se jemné připomenutí nutnosti pravidelné emocionální a mentální údržby nestalo nějakým sektářským poutačem, je potřeba distanc poezie nepatřičného spojení... jemný vtip, kdy manekýna se bude dívat pohledem, který nemůže absolutně nic prodat, a zároveň je spojena svým kostýmkem s všedností jako každý z nás...“

Igor Korpaczewski

Maličká barevná malba na papíře vznikla jako návrh projektu pro výstavu Umělecké dílo ve veřejném prostoru, kterou v roce 1997 uspořádalo Sorosovo centrum současného umění v Praze. Tyto návrhy, vystavené ve Veletržním paláci, se o rok později částečně realizovaly v městském prostředí Prahy. Asi nejznámějším, protože nejviditelnějším dílem tehdejší velkolepé akce bylo osvětlení Pražského hradu od Veroniky Drahotové.

Malba Igora Korpaczewského zůstala v návrhu. Záměrem výtvarníka bylo namalovat dívčí figuru na boční stěnu Domu Čs. legií na rohu Legerovy a Ječné ulice. Stěna této funkcionalistické stavby, kterou si výtvarník pro svůj projekt vybral, má pět poschodí. Kromě toho, že je vysoká a úzká, vyznačuje se specifickým umístěním v urbanistickém celku. Je totiž obrácená k nekonečnému proudu aut, který se po celý den šine směrem ven z centra Prahy, na Nuselský most a dále na východ. A tak by automobilisté přes červené semafory v nervózním pozastavení na okamžik zahlédli dívčin obličej. Neustálému monotónnímu a anonymnímu pohybu plechu, vtěsnanému do rokliny domů, měla čelit plánovaná monumentální malba mladého děvčete, hledícího záhadně přes všechno pozemské do neznámé dálky.

Igor Korpaczewski (nar. 1959 v Praze) není na české výtvarné scéně žádnou neznámou, upzornil na sebe řadou výstav. Jeho tvorbu ale nikdy neprovázel takový rozruch jako díla některých jeho souputníků, kolegů malířů ze skupiny Tvrdohlavých nebo takového enfant terrible, jako je Martin Mainer. Má to své důvody jednak v introvertnější osobnosti malíře, a možná trochu i ve skutečnosti, že na veřejnosti nevystupuje pod vlastním jménem, ale pod pseudonymem KW nebo dokonce Q. V širším kontextu byly jeho práce naposledy k vidění na výstavě Perfect Tense – Malba dnes v Jízdárně Pražského hradu před dvěma lety a nedávno se představil rozsáhlým rozhovorem v jednom českém výtvarném časopise.

Navržená malba u stanice I. P. Pavlova měla díky svým monumentálním rozměrům, specifickému umístění i kompozici figury způsobit přímo urbanisticko-výtvarný účinek. Ve vertikále figury, podtržené jak úzkým formátem stěny, tak švarně přísným postojem dívky – jen si všimněme připažené ruky a střihu šatů –, spatříme od nohou k ramenům jemné vyosení těla z frontality, které vyústí v šikmém pohledu do výšky nakloněné hlavy jako do dálky vystřelený šíp. Vzpomeňme si, že stěna, na které měla být malba umístěna, se nachází na kraji čtyřproudé silnice čelně k autům. A tak by byl pohled řidičů a řidiček vedený do výšky, podél vertikály figury, a vyústil by do protisměru, někde za nimi, za fasádami okolních domů, kam nemohou dohlédnout, protože jsou navíc zachyceni v pasti ruchu, který je nekompromisně žene kupředu.

Tolik o kompozici. Drobná malba, ale i celá tvorba Igora Korpaczewského se vyznačuje ještě dalším, neméně podstatným rysem. Je to specifický malířský rukopis, který se u tohoto malíře-koloristy pojí také se specifickým a pozoruhodným pojetím barvy. Hlavním výtvarným prostředkem Korpaczewského je totiž skvrna nebo zvýrazněné jednotlivé tahy štětcem. Tyto jasně čitelné akcenty rozmanité velikosti, z nichž je v podstatě vybudován celý obraz, jsou nositeli světla a tmy, pološera, případně vysokého lesku. Malíř z nich doslova buduje své obrazy, dává tělu objem a prostoru hloubku. Jsou prostředkem, který ovládá kompozici v ploše i v prostoru, drží figuru a prostor dohromady. Mají však i další účinek, který černobílá reprodukce neumí zachytit vůbec a nejlepší barevná jen velmi zkresleně. Skvrny a tahy štětce, tyto koloristické drahokamy, se totiž nenápadně, a přesto zřetelně vynořují ze svého okolí a provázejí motiv jako hudba slovo.

Celý obraz je přitom malovaný skoro jednobarevně. Na první pohled je hnědý a šedý. Až potom si začneme všímat v pozadí, v okolí nohou a na dívčině hrudi rezavé barvy, která vrhá rozmanité šedivé tóny do různých stupňů studenosti. Mezi nimi jsou potom tóny hnědé. A tak je dílo založené na jedné straně na napětí mezi silnicí, vertikálou figury a jejím pohledem, a na druhé straně na tomto ději barev uvnitř obrazu, kterého by si, po pravdě, automobilisté už asi všimnout nemohli.

Když mluvíme o barevnosti, není tak docela od věci upozornit na skutečnost, že Korpaczewski pracuje jako asistent Jiřího Sopka na pražské Akademii výtvarných umění. Sopko je jeden z mála současných českých umělců, který si zaslouží označení kolorista. Srovnání s ním nám dovolí ujasnit si v rychlosti rozdíl, který odlišuje jejich pojetí barvy. Sopkův neobyčejný talent spočívá mimo jiné ve schopnosti sladit nebo vnutit do celku obrazu několik silně protikladných barevných ploch tak, aby celek, navzdory všem odstředivým silám, držel pohromadě. Vychází při tom z matissovské tradice. Korpaczewski je v tomto smyslu klasičtější. Jeho způsob malování s příbuznými barevnými tóny má blíže k Velázquezovi, Goyovi nebo Morandimu.

Dalo by se namítnout, že píši o maloformátovém kvaši, ale myslím při tom na výšku desetimetrové, nikdy nerealizované malby. Jeho dvě realizace na Žižkově, jedna ve dvoře žižkovské radnice, druhá pár metrů dál, na fasádě činžovního domu v Chlumově ulici, nás však snadno přesvědčí o tom, že rozdíl mezi miniaturním kvašem a monumentální malbou může u Korpaczewského spočívat jen v šířce použitých štětců.

Dušan Brozman