Přeložil Ivan Žáček
BB art 2006, 696 s.
Objemná kniha amerického hudebního kritika a publicisty vyšla poprvé roku 1970 a ve třetím, doplněném vydání v roce 1997. Populárně pojatá příručka je přístupná širokému okruhu čtenářů a přináší dějiny hudby od Monteverdiho ke klasikům 20. století. Jednotlivé rozsáhlé medailony jsou věnovány největším postavám světové hudby, proti jejichž výběru se nedá mnoho namítat. Nechybí tu Bach, Mozart, Beethoven, Wagner, Verdi, Brahms, Čajkovskij, Mahler, R. Strauss, Debussy či Stravinskij, operní mistři Gounod, Rossini, Bellini, Donizetti či Puccini, mistři lehké múzy Offenbach či Johann Strauss, ani největší postavy hudby 20. století, jako Prokofjev, Šostakovič, Schönberg či Berg. Naopak třeba takový Benjamin Britten je odbyt několika řádky a kapitola nazvaná Z Čech až po Španělsko – Evropské národní školy je spíše kaleidoskopem skladatelů, z nichž mnozí by si zasloužili více prostoru, zejména pak „naše“ trojice Smetana, Dvořák, Janáček (jejich portréty místy vzbudí spíš rozpaky, ale je zase dobré přečíst si, jak naše hudební velikány vidí Američan). Text si potrpí na pikantnosti i nepotvrzené klepy ze života skladatelů, zato charakteristika jejich děl je sice stručná, ale výstižná. Mnohé životní osudy jsou značně dramatické a tragické jako sama hudba (či opera), takže knihu čteme s napětím – a navíc s vědomím, že ji přeložil a některé omyly v poznámkách pod čarou napravil či informace doplnil kvalitní a problematiky znalý překladatel. Knize tak (kupodivu) chybí jen obrazová příloha.
Milan Valden
Fred Vargas
Muž s modrými kruhy
Přeložil Tomáš Kybal
Garamond 2006, 216 s.
Jednoho dne se na jistém pařížském chodníku objeví modrý kruh. Kdosi ho tam v noci bůhvíproč nakreslil. A po něm se objeví další, a další. Ve všech případech jako by neznámý umělec, obyčejný člověk, nespavec či náhodný noční chodec (?) chtěl poukázat na bezvýznamný předmět, jejž našel na chodníku: zmuchlanou magnetofonovou pásku, plaváčka, starou odhozenou dámskou kabelku, natáčku, vatovou tyčinku… Tím vzniká otázka: jde o nahodilé předměty, které neznámý zatoužil odlišit od ostatních odhozených věcí, anebo jde od počátku o záměr? Ať tak či onak, Paříž se baví a novináři mají o čem psát. Jediný, koho modré kruhy znepokojují, je komisař Adamsberg (český čtenář tuto postavu zná už z knihy Muž naruby). Jeho intuice napovídá, že za těmi kruhy bude něco víc, že ten zdánlivý happening neskončí u odhozených natáček a dámských kabelek. Začne kruhy i předměty uvnitř těchto kruhů fotografovat a snímky archivovat, začne o nich přemýšlet a mluvit. Poté se v jednom kruhu objeví mrtvola. Adamsberg je asi jediný, koho to nepřekvapí, ale na otázku, zda byl na chodník nejdřív nakreslen kruh a pak do něj kdosi umístil zavražděnou prodavačku z obchodu s vlněným zbožím, anebo byla nejprve zavražděna žena a pak okolo ní někdo kruh narýsoval, Adamsberg musí odpověď teprve najít.
Magdalena Wagnerová
Libuše Svobodová
Na strunách harfy
Severočeská vědecká knihovna
v Ústí nad Labem 2006, 70 s.
Každý, i ten nejzapadlejší kraj má svého básníka, který ukládá duchovní spřízněnost s ním na stránky sbírek. O to autentičtější líčení bývá, dovede-li básník setrvat v dětském úžasu, jenž proměňuje maličkosti v kouzelné světy samy pro sebe, v němž se mísí hravá radost z básnického pojmenování, avšak také jemný ostych z uchopování slovy: vždyť stačí se jen dívat. Básnířka Libuše Svobodová pochází z Liberecka, ale stejné osobní pouto získala po přestěhování i ke krajině Polabí. Sbírka Na strunách harfy naznačuje tematickou spřízněnost s rovněž letos vydanou knihou Petra Kukala Polabské evangelium a v návaznosti na impresionistická líčení krajiny odkazuje pak volněji k Antonínu Sovovi v období sbírky Z mého kraje. Pocitům odpovídají obrazy přírodního dění („V ledovém krunýři/ sevření slov/ zející rána úst/ dobro se nekoná “ – Zloba), ve známých výjevech básnířka nalézá porozumění („Ve strnulé tichosti hvězd/ v laskavé náruči noci“), avšak čisté impresi vzdaluje její poetiku častý paralelismus s vlastním prožíváním (především básně osobnějšího vyznění, soustředěné v závěru sbírky), jejž charakterizuje zřetelné duchovní směřování, umožňující vytrvat v mezních okamžicích životního putování; pojetí lidských hodnot je také obdařeno spirituálním podtónem. Na strunách harfy potěší nejen ty, kteří tuší, že „je někde místo, kde dny nestárnou“ a „kamenů na dně řeky nedotkne se čas“...
Petr Andreas
David Weiss
Mozart – Člověk a génius
Přeložila Alena Jindrová-Špilerová
BB art 2006, 480 s.
Rok 2006: 250 let od narození Wolfganga Amadea Mozarta – regály světových knihkupectví se prohýbají pod desítkami svazků analyzujících fenomén Mozart – v České republice vychází během jednoho roku devět „mozartovských“ knih. Jednou z nich je obsáhlá monografie Davida Weisse, která poprvé vyšla v Anglii už v roce 1968, a je tudíž léty dostatečně prověřená. Weiss nepřichází s novými kontroverzními zjištěními – jeho cílem je utřídit fakta a ta pak srozumitelně, beletrizovanou formou přetlumočit. Výsledkem je text pevně a bezpečně postavený na ověřených informacích, který ovšem pokulhává ve své literárnosti. Velký prostor dostává komplikovaný vztah Wolfganga a jeho otce Leopolda, který ze svého syna udělal cirkusový produkt, zázračné dítě hrající na všemožných evropských dvorech. Stejně macešsky se ke svému hrdinovi zachoval i sám autor – Mozart je vláčen textem jako neživotná postava bez jakéhokoliv soustavného pokusu o interpretaci jeho osobnosti. Beletrizace daných faktů je provedena dobře a důsledně, Mozart-člověk je ale dokonale ve stínu Mozarta-génia. Text je nevyrovnaný, i co se týče prostoru věnovaného jednotlivým událostem – rozpor mezi detailně popisovaným mládím a velmi zběžně načrtnutými posledními roky si lze vysvětlit snad jen existencí románu Assasination of Mozart (zatím nevyšel česky), jehož autorem je také David Weiss. Snaha nerecyklovat totožná témata je sice chvályhodná, celý dlouhý text se však kvůli ní ve svém závěru bortí a propadá do ztracena.
Jan Jílek
Laurel K. Hamiltonová
Rozesmátá mrtvola
Přeložila Lucie Lukačovičová
Trifid 2006, 264 s.
Lechtáním na chodidle se ještě žádná mrtvola nerozesmála. Mrtvoly jsou absolutně trpělivé. Odbornice na paranormální zločiny a oživovatelka mrtvol Anita Blakeová řeší tajuplný úkol: dopadnout nejmocnější kněžku vúdú na Středozápadě Domingu Salvadorovou a zneškodnit vraždící zombie, to jest oživlé mrtvoly, příbuzné galvanizovanému Frankensteinovi. Ocitáme se v ději plném střílejících žen, zvracejících pochůzkářů, márnic, zombií a porůznu rozházených lidských těl. Odchovanci „americké drsné školy“ budou Rozesmátou mrtvolou – žánrovým bastardem klasické detektivky s nadpřirozeným hororem – mile překvapeni, a jsou-li vnímavější, nejspíš napodobí pochůzkáře, jenž přesouvá obsah vlastního žaludku do koše na odpadky. Realitě jsme přivykli – na www.laurellkhamilton.org seznáte, že hrůzostrašný žánr je za oceánem doslova jedním ze základů literatury – dokonce i homérští podsvětní přízrakové zemřelých, lidožravá Tiamat anebo evangelijní Lazar zmrtvýchvstalý z hrobky jsou postavami nahánějícími stále děs všem strašpytlům; zaručeně budou zuby jektat hrůzou, a ostatní si přinejmenším připomenou, že mají zajít k odborné prohlídce chrupu.
Vít Kremlička
Karel Skalický
Kaple, kapličky a boží muka Pootaví – průvodce po drobných sakrálních stavbách dolního Pootaví
Praam 2005, 50 s.
Průvodce líbezným Pootavím, sestavený historikem Karlem Skalickým, nemá chybu. Legendy zachycují historii staveb po současnost, a pokud se víže k místu příhoda, nález či fakt, jsou zmíněny. Fotografie kvalitního tisku, ze současnosti. Připojena mapka v měřítku 1 : 90 000 na třetí straně obálky – turista jásá! Formát praktický do náprsní kapsy i do batohu, poutník pěší, diletant i odborník šťasten. Maně mně vytanula vzpomínka z dávných časů z noční pouti Strakonickem, kdy kapličky u silnice byly jedinými mezníky v nekonečné cestě rozzářenou podzimní nocí nad spící krajinou ke vzdálenému cíli. Pomocí byly lahváče, navečer s předstihem pořízené ve strašické restauraci, ty svlažovaly hrdlo poutníkovo. Kapličky jsou mezníky v prostoru a času, blesky se jim vyhýbají – jsou místy setkání věčnosti s časností. Současný stav kapliček v krajině Čech a Moravy zůstává tristní – v uplynulých šedesáti letech nebyly až na výjimky nadšených patriotů udržovány. Počet poškozených kaplí spolu s kostely se odhaduje na 1200 staveb. Kaple a kapličky jsou připomínkami zbožného kultu a souřadnice v krajině. Příslušejí k památkám a památníkům odpradávna, jako sibiřská ovo nebo horští dědci. Ničení kapliček bylo v zájmu totalitního režimu, jehož představitelé se pokoušeli lidi zbavit opory.
–vk–
Jan Burian, Jitka Kulhánková
Posezení s Janem Burianem I. aneb Třicet televizních rozhovorů se známými lidmi. A také o tom, co se dělo kolem
Dokořán 2006, 294 s.
Knižní podobu pořadu Jana Buriana, který původně vznikal pro Českou televizi, tvoří trojhlas. Ten vychází z editorské práce Jitky Kulhánkové: na stránkách se prolínají otázky Jana Buriana, odpovědi hostů a poznámky Hany Rysové o práci fotografa při portrétování. Všichni žijící Burianovi hosté své odpovědi doplnili o dovětek – o tom, jak témata, o nichž hovořili, nahlédají nyní. Mají teď také právo položit Janu Burianovi otázku a vyměnit si tak na chvíli role dotazovaného a odpovídajícího. Tato struktura činí text živým a čtivým. Každá z osobností představuje svůj originální svět, který není uzavřen sám do sebe. Kniha je doplněna o reakce z tisku: Mirka Spáčilová o pořadu napsala, že rozhovory Jana Buriana byly předobrazem televizní talkshow – s tím rozdílem, že jeho tázání jde nenásilnou formou pod povrch, do mnohdy skrytých souvztažností současné společnosti, vědy či umění. Tyto oblasti nahlížejí ze svých úhlů například filmová režisérka Helena Třeštíková, etiopský lékař Yifru Assefa, sběratel koberců a mecenáš Reiner Kreissel či spisovatel a režisér Ladislav Smoljak. A Jan Burian se k tomu sám zpětně pochválí: „Myslím, že hodně lidí si mohlo uvědomit, jak chudičký výběr osobností se objevuje na obrazovkách českých televizí… V tom byl smysl pořadu – upozornit na to, že námi žijí lidé, které stojí za to poslouchat.“
Radka Bzonková
Peter Englund
Silvermasken
Albert Bonniers Förlag 2006, 183 s.
Švédové si své národní ikony náležitě hýčkají: na téma Swedenborg, Linné či Strindberg dosud vznikly stovky až tisíce stran beletrie. I ženské plejádě, jíž vévodí královna Kristina (1626–1689), už se spisovatelé a historici nejfeminističtější země Evropy věnují úctyhodně dlouho. Nestor švédské historické non-fiction Peter Englund (1957) se proto při psaní Stříbrné masky, nejnovější Kristininy literární biografie, nemusel příliš soustředit na historiografickou stránku věci a mohl plně vsadit na své výjimečné stylizační umění. Stříbrná maska se od té části Englundovy produkce, která je známa českému čtenáři (Nepokojná léta, Nepřemožitelný), výrazně liší už na první pohled. Místo mnohasetstránkového špalku, zahlcujícího historickými detaily, sepsal Englund tenkou knížku, kde v několika anachronických kapitolách beletrizuje/interpretuje vybrané epizody z Kristinina života: madridský skandál kolem Calderónovy jednoaktovky věnované právě Kristině, Kristininy pohoršující, totiž „příliš katolické“ večírky v Hamburku, Kristinino intrikaření za účelem získání neapolského trůnu aj. Autor se vyhýbá lechtivým klišé, ale do opozice vůči většině svých kolegů se staví i jinak: zatímco ostatní Kristinu násilím vracejí z katolického exilu do Švédska, ponechává ji Englund tam, kde se vyjímá daleko přirozeněji – v Evropě.
Anežka Kuzmičová