V Pieninách

I

Bábinka vyprávěla, že před válkou byl ve Vilně slavný profesor práv, příjmení jsem už zapomněl, velký vědec a strašný podivín, který jednou dal studentům následující otázku: „Co spatří právník, když vyjde na zvonici kostela svatého Jana?“ Odpovídali, že střechy, lidi, ulice, univerzitní nádvoří, koně, auta, les na obzoru. Profesor se rozčílil, dal každému nedostatečnou a následně vysvětlil patřičným tónem: Když dobrý právník vyleze na zvonici a pohlédne dolů, vidí předměty a podměty právních vztahů.

Když přijede laik do Pienin, vidí hory, stánky se suvenýry, nebe, krávy, vafle, řeku, lesy, tousty, kupky sena, cedule Zimmer frei, vory místních vorařů, kapličky, drožky. Profesionál si všímá především hranic. Nejen že si jich všímá, ale je hrdý na to, že existují a on o tom ví.

Laikovi stačí, že se Krościenko u Dunajce a Szczawnica nacházejí na úpatí Pienin. Specialista ví, že potok Krośnica, který protéká Krościenkem, odděluje Pieniny od Gorců, a potok Grajcarek, který protéká Szczawnicí, odděluje Pieniny od Sądeckých Beskyd, že tedy Krościenko buď leží v Pieninách, Gorcích i Sądeckých Beskydech (protože za Dunajcem začínají Sądecké Beskydy), a že Szczawnica se nachází v Sądeckých Beskydech, protože její hlavní ulice vede po pravém břehu Grajcarku. Ostatně názory učenců se různí: například jedni vědci započítávají pohoří Lubaně ke Gorcům, jiní nikoli. Vyplývá z toho, že některé domy z Krościenka stojí v Gorcích – anebo nestojí, závisí to na názoru člověka, jenž nás o tom poučuje. Ať tak nebo onak, stojí na úpatí pohoří Lubaně. Doufám, že se vyjadřuji srozumitelně.

Už přinejmenším dvě stě let si zeměpisci lámou hlavu s topografickým rozdělením našich hor, a výsledek nikde. Nechápu proč. Zdálo by se, že stačí názorová shoda, ta se zaprotokoluje, a dále se už navždy budeme držet výsledného rozhodnutí, protože dobře víme, kde hory stojí, a nové hřebeny jim nepřibudou. Jenže mezitím jedni geografové vydali mapu „Beskid Makowski“, a druzí tvrdí, že žádné Makowské Beskydy neexistují.

Ale to není nic ve srovnání s etnografickou mapou polských Karpat. Podívejme se, jak vznikala. Nejdřív na ní byly vyznačeny odlišné regiony a nesporné, v terénu viditelné hranice, například Podhale s podhalsko-spišskou hranicí. Když byla tato práce dokončena, vyšlo najevo, že vyšrafovaná je pouze část mapy a zbytek je bohužel prázdný, protože na dosti velkých územích místní lidé nenosí místní kroje (tzn. nenosí kroje označované jako místní) a nevytvářejí výraznější lidovou kulturu, která by je nesporně odlišovala od sousedů. Etnografové začali cítit za toto obyvatelstvo odpovědnost a jeho jménem vytvořili celou řadu regionů a etnografických skupin a vytyčili spousty hranic, které tyto skupiny rozdělovaly – navíc na základě různých, značně spolu nesouvisejících kritérií. Například jedním z kritérií stanovení góralsko-lachovské hranice byl způsob nošení košile. Nosí košili navrch – Lach. Vkládá košili do kalhot – Góral. Od tohoto dělení bylo upuštěno ve chvíli, kdy se našly fotografie Podhalanů z 19. století, na nichž bylo patrné, že košile se nosily vespod, a přestalo se s tím, když se začaly objevovat bohaté výšivky, jež bylo škoda zakrývat.

Domnívám se, že etnografové vytvářeli tyto svébytné výtvory z několika důvodů. Za prvé – aby sebe a svou práci co nejlépe prezentovali. Kdyby se etnografické rozdíly netýkaly celého území, mohlo by vzniknout podezření, že vědci nevědí všechno nebo že se jejich měřítka nedají použít všude. Za druhé – z estetických důvodů. Mapa s bílými místy vypadá ošklivě a provokativně.

A tak vznikly etnografické skupiny, o nichž místní obyvatelstvo (až na nečetné výjimky) nemělo potuchy – například Pogórzané, Zagórzané, Kliszczakové, babiogórští Góralové, limanowští Lachové aj.

Etnografové pak vložili rovnítko mezi regiony, které sami stvořili, a regiony, které byly pro místní obyvatele nepochybné. Mapa byla hotová, stačilo už jen vzít ji na vědomí a zavést ji do všeobecného užívání. Díky důsledné práci několika generací etnografů tak dnes někteří Kliszczaci vědí, že jsou Kliszczaci, protože o tom byli informováni – ve škole, v tisku, na regionálních festivalech nebo při jiné příležitosti.

Dalším nástrojem k vytváření etnografických entit je jazyková kuriozita: praesens etnographicum – přítomný čas etnografický, dodnes používaný. Zavedení praesens etnographicum bylo důsledkem romantické víry, že selská kultura je archaická a neměnná. Jenže vesnická realita se mění rychleji než jazykové zvyklosti etnografů. V nejnovější publikaci se dočtete, že obyvatelé vsi Podegrodzie „oblékají…“ (zde je podán podrobný popis kroje z 19. století) a „bydlí v…“ (zde je popis hospodářství z 19. století). Člověk, který nelituje času ani peněz a vydá se do vsi Podegrodzie a octne se v neděli před kostelem, spatří přehlídku různých sak a obleků, kabátků z turecké džínoviny, minisukní a pantoflíčků na vysokých podpatcích, a když se ozve ve věci slibovaného podegrodského kroje, pošlou ho do místního kulturního domu. A největší zdejší architektonickou atrakcí byl v devadesátých letech 20. století rodinný hrad s baštami, cimbuřím a obklopený příkopem, postavený nejspíš podle vzoru hradu královny Disneylandu nebo obrázku z obalu od čokolády.

II

Na východ od Szczawnice se nachází takzvaná Ruś Szlachtowska – nevelký region, který se skládá ze čtyř vsí: Szlachtowé, Jaworek, Czarné Wody a Białé Wody.

Ve výše uvedené větě jsem použil praesens etnographicum a pomohl jsem si odbornou terminologií. Takže onu větu musím vysvětlit.

Pokud je mi známo, název „Ruś Szlachtowska“ jako první v polském písemnictví navrhl, a nepochybně přinejmenším ustálil Roman Reinfuss. Předtím neměl tento region žádný zvláštní název, protože ho nikdo nepotřeboval; říkalo se, že na východ od Szczawnice žijí Rusíni (Rusnáci, Rusnaki, Lemkové). Rainfussova studie vznikla před druhou světovou válkou, ale do tisku byla dána po válce a publikována byla roku 1947, po akci „Wisła“. Autor v ní Szlachtowské Rusíny chápe jako skupinu lišící se od Lemků, aniž by měl nějaké politické úmysly. Použil pouze etnografická kritéria, žádná jiná; podobně postupoval při vytyčení etnografické hranice mezi Góraly a Lachy.

Jenže v případě oddělení Szlachtowských Rusínů od Lemků se celá záležitost vydala neočekávaným směrem.

Když jsem roku 1983 připravoval s jednou kolegyní v Nowém Sączi výstavu „Lemkové“, v souladu se závaznou vědeckou terminologií jsme na mapě bývalých lemkovských území zvlášť oddělili Szlachtowskou Ruś. Když to spatřil lemkovský básník Petro, který nám pomáhal, pohrozil nám, že s námi přestane spolupracovat, protože podle jeho názoru je polský název „Szlachtowska Ruś“ pokusem o zmenšení Lemkovska umělým oddělením regionu, jehož obyvatelé se vždy cítili být Lemky.

Pro nás Poláky bylo pojmenování „Szlachtowska Ruś“ stejným názvem jako jiné, navíc se týkalo minulosti. Pro Petra bylo palčivou, aktuální národnostní otázkou.

Přijíždím sem už po mnoho let. Vystupuji z autobusu v Jaworkách u krčmy, která se turistům zdá být jak památka na Jánošíkovy časy, ale kterou postavili filmaři, když natáčeli další partyzánský western nebo historickou smyšlenku. Filmaři sem jezdí často, krajina tu je na polské podmínky velmi kovbojská: skály, úvozy, vodopády a jen pár minut autem do hotelu v Szczawnici. Na obzoru Radziejowa, nejvyšší hora Sądeckých Beskyd, za ní, trochu vlevo, Prehyba. Je tam známá turistická chata a rozcestí značených cest. Prehybská hoľa patřila Szlachtowanům, odtud se bere její rusínské jméno, které se už léta sváří s polskými – Przehyba, Przechyba, ba dokonce Pszechyba.

Pokaždé se se stejným údivem zastavím před ukřižovaným Kristem, který stojí v Jaworkách u cesty do Białé Wody. Je vystřižený z plechu, ale malba je obnovena pouze po kolena a plech pod nimi je zcela zrezivělý. Mohl bych to považovat pouze za náhodu, kdybych tu býval neprocházel poměrně často, poprvé více než před třiceti lety. Už několikrát byl Kristus přemalován, ale vždy stejně, po kolena. Domýšlel jsem se, proč tomu tak je: rusínský Kristus má chodidla obvykle na podpěře, ke kříži přibité dvěma hřeby, zatímco na polských sochách a obrazech jsou chodidla položena jedno na druhém a přibita jedním hřebem. Vypadá to, že noví majitelé kapličky obnovovali Kristův obraz pouze ke kolenům – snažili se ho učinit katoličtějším.

Stojím, nemohu se vynadivit, a to mi už asi zůstane, a jako obvykle mi na tomto místě vytane na mysli lidová píseň, která je zaznamenána Janem Stanisławem Bystroněm v okolí Krakova:

„Hej tam popod lasem biły się dwa Bogi,

nasz Pan Jezus żydowskiemu chciał połamać nogi.“

Potom cestou do Białé Wody – vesnice, která neexistuje. Po válce shořela, není známo, kdo ji zapálil.

Snad si ještě dnes někdo pamatuje a někdo zaznamená, co říkali lidé v Jarabině a v Kamience, když byli vysidlováni Białowoďané, ale oni ne, neboť měli obrovské štěstí, že bydleli o pár kilometrů dál, po druhé straně nevysoké hory, jenže za hranicí.

Asi nikdo ještě nezkoušel popsat, jak reagovali Podhalané na zprávy o vysidlování Lemků. Přece to byla tragédie jejich nejbližších sousedů, horalů s příbuznou lidovou kulturou, zemědělců a pastýřů, kteří měli tytéž problémy, často zpívali tou samou notou, užívali totéž nářadí jako jejich pobratimci pod Tatrami. Těžko si lze představit, že by někdo, kdo zná místní reálie, mohl přijmout za bernou minci argument oficiální propagandy, že vysídlení bylo vojenskou nezbytností, aby byli ukrajinští partyzáni zbaveni
zázemí u místního obyvatelstva. Jakápak vojenská nutnost, na Szlachtowské Rusi byl klid, každopádně mnohokrát klidněji než v Gorcích, na jejichž vysídlení nikdo ani nepomyslel.

A nebylo to poprvé ani naposledy, co všichni uznali, že je přirozené, když se veřejně říká cosi, a myslí něco úplně jiného. Nová vláda ze zřejmých důvodů ani jednou neřekla, že Rusíny vysidluje za to, že jsou Rusíni, ale říkala, že žádným jiným způsobem není možné zlikvidovat „bandy reakčního podzemí“. Ten argument byl všeobecně používán, ale nemyslím si, že by ho někdo bral vážně – ani tehdy, ani později; kdyby tomu tak bylo, gorčanští horalové, kteří ještě během akce „Wisła“ i později pomáhali „bandám“, by museli reálně počítat s vysídlením. Jenže neznám žádné svědectví, z něhož by vyplývalo, že by obyvatelstvo Ochotnice o něčem takovém uvažovalo. Jsem přesvědčen, že od počátku bylo zřejmé, že nejde o vysídlení vsí, které dělaly nové vládě problémy, ale o vysídlení vsí lemkovských. Nejprve padlo rozhodnutí, potom k němu bylo dopasováno vojenské odůvodnění.

K vysídlení Lemků došlo ve druhé polovině června roku 1947. Přede žněmi, aby hospodáři nestačili sklidit úrodu. Jarní vyhánění na pastvu začíná počátkem května. Vyplývá z toho, že oba podhalanští bačové pásli nad vsí, která byla odsouzena k vyhnání. Při pohledu dolů viděli obyčejný selský život, tak jako v Groni nebo Białém Dunajci. Jednoho dne si museli všimnout procesí lidí, povozů a krav eskortovaných směrem k Szczawnici postavami v khaki uniformách. Pak nastalo ticho.

Uzrálo obilí. Ničí, jen posíct. Začervenala se jablka. Potom hrušky, švestky. Brát, co hrdlo ráčí, jak v pohádce. V podhalských vesnicích dodnes nerostou ovocné stromy, a v oněch dobách bylo v Bukowině, ve vsi, v níž jsem vyrůstal, velké červené jablko větší raritou než dnes taška plná pomerančů. (Pomeranč, to bylo slovo ze slabikáře jako žirafa nebo nosorožec; učitelka nám při vyučování vysvětlovala, že je sladký a šťavnatý a v Africe je levnější než kartofle. Nějaké děcko na to odvětilo: Pomelenice – chumelenice, ohřát ledem, omastit hladem, uvařit po chuti, sníst nikdo nenutí.) Ale na Lemkovsku byl u každého hospodářství sad, třebas nevelký. V Białé Wodě jich byla celá řada. Jabloně planěly, potom schly, ale teprve v šedesátých letech. Jiné ovoce později – ještě před nedávnem jsem si odtamtud nanosil celé batohy plné skvělých hrušek a švestek. Ty nejlepší rostly na místě, které Lemkové nazývali Zakutina, a novoosídlenci nechali beze jména, trochu výš než Smolegowa Skała, známá z televizní reklamy jako místo bitky zbojníků s hajduky o krabici margarínu.

Následujícího roku 1948 vyrazila největší stáda do Jaworek. V Zakopaném, na úbočí Antałówky „se konala symbolická slavnost, která předchází odchodu stád na pastviny. Po projevu ministra zemědělství Dąb-Kocioła, který bačům vysvětlil, k jakým účelům jsou určeny nové pastviny, jež obyvatelům Podhalí věnovala vláda Polské republiky (...), pokropil ovce a poté i lidi svěcenou vodou zakopanský farář – tento zvyk totiž dodnes provází jarní odchod na pastviny.“ Stáda vyrazila do Jaworek přes Szaflary, Gronków, Falsztyn, Niedzici, Pieniny a Krościenko, po cestě se přidávala další stáda, průvod se rozrůstal, kostelní zvony zvonily, muzika hrála, Polská filmová kronika se točila a na náměstí v Krościenku se stavěly stoly s pivem, nějaký bača se mimoděk zašel napít, ovce za ním, obklopily stůl, zbytek stáda nerozuměl, co se děje, stále se tlačil kupředu, stůl se převrhl a nějakou dobu trvalo, než se situace uklidnila. Jarní výpas dopadl skvěle, Tatry si oddechly.

Lidové Polsko nejen darovalo Podhalanům Szlachtowskou Ruś, ale v letech 1949–1950
tam postavilo čtyři salaše v horalském stylu a mlékárnu, která dodnes produkuje. V roce 1952 vznikla v Białé Wodě Výzkumná stanice horských pastvin. Objevila se nová terminologie: Malé Pieniny se staly „Pasteveckou rezervací“, bača a jeho ovčáci „Pasteveckými kolektivy“. Na nové etnografické mapě byla Ruś Szlachtowska přičleněna k Podhalí.

V roce 1954 zavedli mezi Pasteveckými kolektivy pracovní soutěže. Výsledky se zanášely do tabulky na nástěnce. Jednou „chtěli nástěnku přenést do mlékárny, aby nevisela v centru Jaworek na veřejnosti. Zdálo se, že dojde na čekany. Nedošlo však k ničemu a během pouti, která se v Jaworkách slaví na sv. Jana Křtitele – 24. června –, se nástěnka stala středem zájmu rodin, které přišly na návštěvu za bači.“ Na podzim, při slavnostním vyhlášení výsledků, obdrželo pět prvních Pasteveckých kolektivů za odměnu tři páry holinek a všichni jeden pršiplášť.

Když jsem tudy jednou procházel, táhlo už k podzimu, běhaly před Inseminačním střediskem dvě děti a pes, mezi lemkovskými hruškami schlo na šňůře dětské oblečení a u zdi se vyhřívala usměvavá žena. Rád se dívám, když si dítě hraje se psem, psí trpělivost a péče o lidské štěně je k nevíře. Moje matka kdysi říkala, že k dobrému růstu dítěte je nutné, aby dítě bylo špinavé, cítilo se milované a mělo psa. V dětství jsem řádně dodržoval pouze první zásadu, zbylé jen sporadicky. Žena na mě pohlédla nevrle, nechtěl jsem tedy rušit a zašel jsem dolů do údolí až na místo mezi skalami, kde před lety Jánošík potkal po cestě kočár a v něm vášnivou šlechtičnu. Vyměnili si pohledy, nádherná scéna, naštěstí u toho byla televize.

Nedávno jsem sledoval, jak vzniká film o lásce, a skoro jsem si v něm i zahrál. Šel jsem skalnatým údolím a radoval se z letního dne. Najednou koukám – smrk a před ním mládenec s videokamerou, an křičí: „Už!“. Zpoza smrku vybíhá mladý pár, ona z jedné strany, on z druhé, a padají si do náruče. Další záběr: sbíhají s kopečka držíce se za ruce. Pak si ona dřepne za jalovec, jako by si hráli na schovávanou, on také za jalovec ve startovní pozici. Teď! Opět si padají do náruče.

„Krucinál, nic z toho nebude, znova!“

Milenci pouštějí své dlaně, dívka se mračí.

„Co je?“

„No ten tlusťoch,“ tedy já, „vlez do záběru, stojí tam a čumí, a mělo tady bejt pusto. Zopáknem to!“

Myslel jsem, že je to jen taková hra, ale dozvěděl jsem se, že je to nový, ale už rozšířený lidový zvyk: svatební video je příliš krátké, rychle se okouká, zevšední, tak si novomanželé nechávají dělat dotáčky. Najímají kameramana a hrají ve svém milostném předsvatebním filmu v hlavních rolích, aby se měli na co dívat a co ukázat ostatním.

Přeložil Jan Linka.

Redakčně krácená verze eseje W Pieninach, vybraného z knihy Sklep potrzeb kulturalnych, Prószyński i S-ka, Varšava 1999.