„Neformální a v případě potřeby také sebevědomý vztah k policii a obecně k veřejné moci je Finům zcela cizí. Místo aby své chování přizpůsobili situaci a vlastním pocitům, lpí na úředních zápisech, zákonech a směrnicích se stejnou urputností jako ten jeden z Kiviho Sedmi bratří na svém Starém zákoně.
Tento rozdíl mezi oficiálním a neoficiálním je vnímán všude za Dánským průlivem a tady, na jih od Apl, na něm doslova stojí základy veškerých mezilidských vztahů a umění žít. Tradiční Finové podobní Marrasjärvimu a Heikkilovi – jakkoliv jinak jsou typově zcela rozdílní – se v těchto nuan cích vyznají stejně mizerně jako finští představitelé na summitech EU. Finové jsou na těchto konferencích jednoznačně jediní, kdo bere stanovy, vyhlášky a direktivy vážně, a vždy se s dojemnou upřímností snaží o záležitostech uvažovat z hlediska celku a všeobecných výhod, místo aby sledovali vlastní zájmy a prospěch jako ostatní.“ (s. 124)
Když se o regulaci holubí plodnosti mluvilo poprvé, představili Britové ještě zcela bezelstně své výpočty škod, jež způsobil ptačí trus. Jen roční náklady na čištění pomníku admirála Nelsona vyjdou na víc než dvě stě tisíc eur. Početní stav kolonie třiceti tisíc holubů na Trafalgar Square se snižoval přimícháním antikoncepčních hormonů do jejich stravy. Stánkaři, kteří prodávají turistům ptačí zob, byli nuceni pod hrozbou pokut brát do prodeje právě takto upravená semena. Když se britský referát dostal až sem, rozpoutala se uprostřed skupinky našich hostitelů vzrušená hádka v italštině. Později nám řekli, že krmení holubů na San Marco antikoncepčními pilulkami naráží na zarputilý odpor jednak ze strany ochránců přírody, jednak ze strany katolíků. Avšak tu pravou překážku pro podobný projekt prý tvoří silná nátlaková skupina trhovců, kteří si z holubů na San Marco udělali živobytí. A tak Britové víc a víc docházejí k přesvědčení, že Benátčané nikdy neměli opravdovou snahu zbavit se svých holubů. Na tohle téma hrozí vypuknout boj o prestiž. (s. 152)
Snellová byla spokojená, hlavně že se podařilo prošustrovat prachy. Stěžovala si, že nevyčerpaný rozpočet hned vzbudí pozornost. Je to důkaz, že se málo pracuje, a projekt pak odložej k ledu. Tyhle europeníze, když se nezužitkujou, se nikam nevracej. Tak nás pořád nutila utrácet jak o život. U kancelářských potřeb a vybavení neplatila cenová hranice a počítače mohly stát, kolik chtěly, protože se lízovaly. (s. 271)
A řekla jsme jí, ať se vyhýbá pracím v restauraci. Tam z ní nejprve udělaj děvku a navrch ji uvězní pod zámek. Restaurace, to je neuvěřitelnej trh s otroky. A dostat se do nějakýho etnickýho podniku, třeba k Číňanům, tak to rovnou znamená gudbaj. Nikdy se už neosvobodíš. Teda když jseš ilegál, bez papírů. Kdyby lidi věděli, jaká je skutečná cena těch levných porcí v čínských restauračkách, šli by se najíst do mekáče. Tam sice taky platěj prd, ale aspoň všecko běží na základě papírů. A fanatický ochránkyně zvířat by brojily na obranu něčeho jinýho než kožešinových šelem, kdyby pochopily, jak se nakládá s lidma uprostřed Evropský unie. (s. 278)
Hannu Raittila: Canal Grande. Přeložil V. Piskoř.
Když jsem byla dívka, byla jsem jako většina lidí v mém věku přesvědčena, že zemřu mladá. Měla jsem v sobě tolik mládí, tolik počátku, že jsem si konec nedokázala představit jinak než jako něco násilně krásného; k pozvolnému chátrání jsem předurčena nebyla, tím jsem si byla jistá. Teď je mi sto a jsem pořád ještě naživu. (s. 5)
Ate prohlásila, že láska je očividně věc víry, druh náboženského poblouznění, a já řekla, že láska je poslední zbytek přírody v nás a celý řád vytvořený člověkem existuje jenom proto, aby ji domestikoval. (s. 121)
Myslím, že v New Yorku může každý zažít, co zažít chce. Že tam tolik lidí málem umře, pravděpodobně neznamená, že New York je nebezpečný, ale že tolik lidí touží alespoň jednou přežít vlastní smrt, takže se nejprve musejí vydat do její blízkosti. Je taky možné, že pouze ve městě, jako je New York, vnímáme ohrožení, v němž se nacházíme vždycky a všude, protože tam je očekáváme, zatímco doma nám auto, před nímž na poslední chvíli uskočíme cestou z práce, sice připadá otravné a bezohledné, ale pro jeho všednodennost mu nepřiznáme život ohrožující vlastnost. (s. 150)
Když mi onoho dubnového večera na Friedrichstrasse někdo na čtvrt hodiny vypnul proud v mozku a ukázal mi mou simulovanou smrt, snažila jsem se zoufale najít nějaký smysl a narazila jsem na větu: Člověk nemůže v životě promeškat nic, jen lásku. (s. 158)
Monika Maronová: Animal triste. Přeložila M. Škultéty.
Vypisoval Petr Vaňous, výtvarný redaktor A2.