Pavel Štěpánek
Valentim Fernandes de Morávia – poznámky k životu a dílu moravského knihtiskaře v Lisabonu, představitele manuelského umění
L. Marek 2006, 136 s.
Autor připomíná česko-portugalské styky ve středověku a význam Portugalska pro Evropu i svět v období zámořských objevů, vrcholících za vlády Manuela I. (1495–1521), kdy zde vzniklo i významné kulturní zázemí. Podává stručný nástin knihtisku na Moravě, v Čechách a v Německu a především se snaží rekonstruovat život a dílo záhadného Slovana, který v pramenech vystupuje jen pod portugalským jménem. Fernandes (snad Valentin Ferdinand) pocházel z Moravy a výrazně se zasloužil o počátky knihtisku v Portugalsku, kam dorazil přes španělskou Sevillu asi v roce 1495. Ke svému původu se hlásil jak přídomkem (moravo, de Morávia), tak tiskařskými signety s dvouocasým českým lvem, jež donedávna vyvolávaly diskuse portugalských historiků, protože původ a význam symbolu neznali. Kromě tiskařské práce, zejména na královských úředních spisech, se přičinil například o zmapování a popsání nových ostrovů, překládal z němčiny a španělštiny a uplatnil se i jako výtvarný umělec, který mj. zachytil podobu tehdy v Evropě neznámého zvířete – nosorožce. Právě jeho kresba se posléze dostala do rukou Albrechtu Dürerovi, jenž podle ní vytvořil svůj světoznámý grafický list Rhinocerus (1515). Valentim Fernandes de Morávia zemřel na přelomu let 1518–1519 a uvedená monografie je první, která se zabývá osudy této málo známé osobnosti.
Věra Becková
Leonie Swannová
Glennkill – ovce vyšetřují
Přeložila Alena Sabolová
Argo 2006, 300 s.
Ovčí detektivka si nezadá s klasiky svého žánru. Chlupatý přírůstek do něj vnáší příjemné a vtipné osvěžení. Pátrání v Glennkillu probíhá výhradně pomocí čumáků, ovčího úsudku a několika nahodilých událostí. Kniha nás přesvědčí, že ovčí úsudek není radno podceňovat, a stejně tak není na škodu nahlížet někdy na věci z ovčí perspektivy. Přičinlivým, zvědavým huňatkám kupodivu neškodí ani jejich tvrdohlavost. Objevení „divně“ mrtvého pastýře, jež se stane impulsem pro zahájení netradičního vyšetřování, je v poklidném chundelatém životě asi tak převratné, jako kdybychom my byli vyhnáni na pastvu. Ovce nás občas vodí za nos a mimoděk děsí podezřívavé, závistivé a zbabělé obyvatele Glennkillu, kterým se pastýř odcizoval tím více, čím těsněji srůstal se svým stádem. Odlišnost Glennova stáda od všech v okolí je zásluhou pastýřova zvyku zpříjemňovat ovcím odpolední spásání předčítáním. Scény jako zjevení berana ve zpovědnici jsou pro čtenáře lahůdkou neméně vybranou než pro chundelaté detektivy „myší bejlí“ nebo kýchavka. Ovčí agenti infiltrovaní mezi svědomím páchnoucí venkovany převrátí život v zapadlé irské osadě kopýtky vzhůru a téměř bez zaváhání směřují k nečekanému rozuzlení záhadného zločinu, jež potvrzuje, že je nutné připustit i jiné než lidské rozměry logiky. Dnes se sice umírá na ledacos podivného, nicméně vzhledem k počtu podezřelých čeká čtenáře trochu zvláštní pointa.
Mariana Zilynská
Lubomír Jan Konečný
Románská rotunda ve Znojmě – ikonologie maleb a architektury
Host 2005, 449 s.
Monografie o románské rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě a jejím jedinečném výtvarném programu není jen dalším uměleckohistorickým příspěvkem k této nejstarší sakrální stavbě na Moravě, ale i obsáhlým uplatněním ikonologické metody Erwina Panofského. Autor se zabývá rotundou nejprve v kontextu přemyslovského znojemského údělu z hlediska historických a hmotných pramenů i ve světle současných stavebně-historických výzkumů. Konečný zasazuje Sv. Kateřinu i do kontextu raně románských rotund ve střední Evropě a srovnává ji s jinými příklady z Evropy i z hlediska modulové konstrukce. Analytickou interpretaci stavby a jejích nástěnných maleb doprovází podrobný poznámkový aparát. Vedle uměleckohistorických souvislostí s evropskou a byzantskou malbou té doby se autor neméně pečlivě věnuje i obecně historickým souvislostem, například funkci původního patrocinia Zvěstování Panny Marie i pozdějšího zasvěcení sv. Kateřině. Historie restaurování rotundy pak ukazuje vývoj názorů na výtvarný program rotundy, tedy její druhý, světský život, ožívající v práci historiků umění a restaurátorů. Největší část knihy je věnována jednotlivým malbám a cyklům. Z hlediska poučenosti interpreta i obecně vzdělanostních kritérií můžeme označit Lubomíra Jana Konečného za důstojného pokračovatele Panofského. Konečného kniha pak přesahuje soudobou českou uměleckohistorickou monografickou produkci.
Michal Janata
Ljuba Štíplová
Neplechaté pohádky
Ilustrace Marcela Walterová
Knižní klub 2006, 40 s.
Ljuba Štípová miluje kočky a děti milují Ljubu. V kasovním komiksu Čtyřlístek je občas znát jistá macha, ale v říkadlech a pohádkách blýskají perly upomínající na J. V. Sládka a Františka Hrubína. Štíplová si nezadala s družstevním vajíčkem jako Bohumil Říha, a s Boženou Němcovou tvoří vzdálené sestry Grimmovy. „Vždycky, když jsem ve spíži, hned se kočka připlíží...“ Čtyři neplechaté pohádky, nenásilně mravoličné, jak to má být, jsou umělé a moderní, ale nejsou tu mobilní telefony ani dévédéčka, nýbrž uzel na kapesníku, prasátko, ptáčkové, děravá rukavička, myšky. Ve variantě na Byl jeden domeček, jehož originál představuje s Otesánkem archetyp dětského existencialismu (na stolečku mistička... na hřbitově zakopáni), se kočka Pidloočka nedostane k tomu, aby rybičku snědla, nýbrž je po zásluze potrestána. V Marnotratné pohádce ztratí kapřík všechny šupiny, neboť jimi platí za zbytečné zábavy, a stane se z něj lysec. Zapomnětlivé prasátko obchází selský dvůr jako kuřátko obilí a první zasvěcení končí tím, že mu rovný ocásek zmutuje v pokroucený, jaký mají čuníci dodnes. Kdo neudrží myšlenku, musí se naučit psát, a tak se vlastně špatná paměť zaslouží o alfabetizaci sudokopytníka. Nedbalá pohádka má něco z rukavičky, ve které nakonec přebývá celý zvířetník a všem je v ní teplo. Rýmy v říkankách jsou originální, dobře zapamatovatelné a mohou posloužit jako učebnice pro nejmenší čtenáře.
Josef Moník
Michal Šanda
Kecanice
Protis 2006, 64 s.
Někdy vás v literárním časopise osloví texty, které v něm všechny ostatní jednoznačně převyšují. Když je pak ale spolu s dalšími čtete sebrané v jedné knize, dostaví se rozčarování. To, co vám připadalo osvěžující a neotřelé, začínáte ve větším množství vnímat jako únavné. Bohužel se mi to do značné míry přihodilo i s poslední knihou Michala Šandy. Tahle kniha mohla být literární událostí letošního roku, pokud by se její autor tolik nespoléhal na spontánní psaní a více promyslel, co všechno vlastně chtěl sdělit. Kecanice jsou záznamy řečí obyčejných lidí o obyčejných věcech, které Šanda vypráví stylizovaným jazykem, plným neologismů a podivných archaismů. V nejlepších momentech knihy máte pocit, že čtete Ernsta Jandla zkříženého s Bohumilem Hrabalem. Málokterý ze Šandových příběhů (minipovídek či básní v próze) je ale stejně přesvědčivý po stránce jazykové a obsahové. Šanda někdy kvůli slovní hříčce zahodí smysl příběhu, jindy nedocení, že vyprávění se příliš blíží banálnímu hospodskému žvástu. Přesto stojí za to hledat v jeho knize aspoň jednotlivé střípky, které jsou nejen jazykovými a stylistickými experimenty, ale lze v nich zahlédnout i záblesk hloubky každého jednotlivého života. Texty, u nichž zvládl rovinu experimentální i epickou, jsou opravdovými skvosty. Třeba muž, kterého si syn vymočil ze země, či žena, jejíž muž „to má od klení prořídlý u sloves“.
Kazimír Turek
Charles Darwin
O původu člověka
Přeložili Josef Wolf, Zora Wolfová a Hana Marsault-Rejlková
Academia 2006, 357 s.
Darwinova teorie vývoje člověka stále působí jako součást celistvého pojetí lidského druhu. Svým biologickým východiskem zůstává myšlenkově podnětná. Hledisko kultivace v utváření lidského druhu je prvotní, živočišná podstata bez určité duchovnosti nedovolí přechod k lidské bytosti, člověku – vesmírnému tvorovi, vědomému si sebe sama i okolního světa. Výhrady kreacionistů naznačují potenci pojmu kreace – tvořivosti, jež znamenala vykročení lidstva z nevědomého přírodního chaosu k abstrakci. Miliony roků se dálo biologické formování předchůdců člověka, ale jednoho dne (anebo spíš noci u ohniště) nastala změna – lidé si uvědomili vyhraněnost vůči přírodě, přestali se bát, poznali smích a pláč a vykročili vstříc Absolutnu, Kosmu, Duchu. To, co darwinisté nazývají vývojem, se děje ve společnosti: zprvu v páru matka – potomek a pak v předivu společenských vztahů, které v podstatě zůstávají výhradně lidské, adaptované z přírodního dění a lidských vztahů. Obsah mozkovny na lidství vliv nemá: Anatole France měl 1400 ccm, jakýsi hydrocefal 2000 ccm. Podstatou nám zvířata rovna nejsou – my je kultivovat dokážeme, ona však nás ne. Kupříkladu chování psa vůči člověku je organizovanou směsicí instinktů a reflexů na různém vývojovém stupni – psa udržujeme ve štěněcí roztomilosti, aby „nezvlčel“ a neškodil.
Vít Kremlička
Kurt Busiek, Cary Nord
Conan – Dcera pána mrazu a další povídky
Přeložil Jan Kantůrek
Martin Trojan – 3-JAN 2006, 192 s.
Soudobý klasik komiksové scenáristiky (Kurt Busiek) se chopil díla klasika žánru fantasy (R. E. Howard) a vznikla tak docela podařená nová verze příběhů nepřáteli obávaného barbara Conana, postavená na povídkách z počátku 20. století. Howard v Conanovi vytvořil jednoho z prvních hrdinů, kteří později definovali žánr hrdinské fantasy. Jeho hrdina příliš nepoužívá mozek, stačí mu svaly a obrovský meč, kterým bez skrupulí seká hlavy svým protivníkům. V tomto dobrodružství ho čeká výprava do bájné Hyperboreje – dokonalého místa posazeného na severu kontinentu, který pro svého reka Howard stvořil. O tom, že dokonalost něco stojí, se přesvědčí i Conan a jeho druzi, kteří jsou Hyperborejskými lapeni a omámeni, aby spolu bojovali v aréně pro potěchu hyperborejských pánů. O tom, zda má být Busiekova světu uzavřená Hyperborea metaforou současné Ameriky, se můžeme dohadovat, jisté však je, že Conan se od dob svého stvoření nezměnil. Možná je jen díky kreslíři Carymu Nordovi o nějaký ten sval vypracovanější. Dcera pána mrazu není bůhvíjaký scenáristický skvost – nenajdeme tu nečekanou pointu, ale ani „hloubku nebo spletitost“, jak se dočteme na přebalu. Přesto je kostrbatá (tedy počítačem nevylepšená) Nordova kresba dostatečně uhrančivá, aby čtenáře u knihy udržela. Klasiku je třeba občas oprašovat.
Jiří G. Růžička
János Háy
Házasságon innen és túl
Palatinus Könyvesház 2006, 240 s.
Soubor nejlepších povídek mladého titána současné maďarské prózy shrnuje jeho tvorbu za posledních deset let. Název sbírky, V manželství i po něm, stejně jako obálka knihy, na níž jsou vedle sebe na šňůře kolíčky připevněny dvě lidské postavy, naznačují hlavní problematiku souboru, kterou tvoří obtíže v mezilidských vztazích. Protagonisté, i přestože jsou zdánlivě ukotveni v přístavu manželství, se chovají, jako kdyby už pouto mezi nimi neexistovalo. Hlavním poselstvím pak je, že nezáleží na tom, zda máme diplom, auto, dům, partnera nebo děti, protože stejně zestárneme hluboce osamělí. Poznáváme zde nešťastné ženy a muže, vyprahlá manželství, rozpadající se vztahy plné nevěr, ponížení, zoufalé touhy po lásce a neschopnosti ji opětovat. Druhá část cyklu tvoří jistým způsobem pokračování části úvodní, na rozdíl od ní se zde Háy zaměřuje na další životní obtíže, i zde však základní esenci příběhů tvoří směsice rezignace, ironického pocitu vystřízlivění a splínu. Skličující atmosféra prvních dvou částí je oživena poetickými črtami oslavujícími budapešťské mosty, jež tvoří třetí čtvrtinu textu. Nejde tu o epiku ani o básně v próze, nýbrž o čiré básnictví. Také poslední část cyklu je básnicky laděna, převažuje zde však epika takřka baladického typu, prosycená výbušným napětím a Háyho mistrovskou schopností empatie.
Kateřina Horváthová