Francouzský časopis Hérodote, specializovaný na kulturní geografii a geopolitiku, se ve svém 122. čísle (třetí trimestr 2006) orientuje na články týkající se srovnání amerických ghett a chudých francouzských předměstí (banlieue). Problémy integrace (zejména druhé generace) přistěhovalců obývajících právě citlivá předměstí pak patří k ústředním tématům vzrušené debaty před prezidentskými volbami, plánovanými na přelom dubna a května příštího roku. Úvodník (Ghettos américains, banlieues françaises) Béatrice Giblinové, ředitelky Francouzského institutu pro geopolitiku a spoluzakladatelky Hérodote, patří k nejzajímavějším článkům, které byly na toto téma dosud otištěny. Autorka v něm analyzuje fenomén předměstských nepokojů v historicky srovnávací perspektivě a přitom se do určité míry vyhraňuje proti teoriím prezentovaným zejména v anglosaském tisku. Podle ní nelze kategoricky prohlásit, podobně jako to dělal například i český tisk, že za loňskými a letošními nepokoji a násilnostmi na „územích ztracených pro republiku“ (prezident Chirac) stojí pouze neúspěch francouzského modelu integrace přistěhovalců. Proti zjednodušujícím tvrzením, často s rasistickým podtextem, nabízí z pozice urbánní geografie svoji interpretaci nepokojů.
Béatrice Giblinová tvrdí, že ve velkých francouzských aglomeracích dochází k ostrému rozhraničení mezi chudými a bohatými předměstími. Jedná se o proces v jisté míře obdobný tomu, co se děje v dalších megalopolích. „Na jedné straně stojí rezidenční sektory, které jsou oázami bezpečnosti pro bílou střední třídu, například uzavřené čtvrti s omezeným vstupem, kamerovými systémy a soukromými ochrankami. Na druhé straně najdeme ghetta podobná americkému modelu, kde se koncentrují členové etnických menšin s mírou delikvence daleko vyšší, než je průměr.“
Autorka dále sleduje nejnovější dějiny francouzského urbanismu v jejich vztahu k neklidu na sídlištích. Loňské nepokoje, které byly co do doby trvání, rozsahu zasaženého teritoria a materiálních škod zatím nejsilnější („jacquerie, předměstská intifáda“ ad.), měly podle Giblinové za následek zostření procesu „amerikanizační“ segregace, přítomné jak v reálné, tak i reprezentační rovině. Terminologie, užívaná dosud v textech věnovaných tomuto fenoménu, vychází v řadě případů z americké angličtiny (ghetto, rasová segregace, etnické menšiny) a vytlačuje tak původní francouzské koncepty (citlivé čtvrti, velká sídliště, diskriminace a obyvatelstvo v nesnázích). „Je třeba se poučit a vymezit francouzskou strategii. Jak si máme představit discrimination positive, založenou na modelu affirmative action?“ Politika školení dětí z ghett ve školách rezidenčních čtvrtí (busing) se ukázala jako neefektivní. Francouzský projekt ZEP (zones d’éducation prioritaire – zón přednostního vzdělání) stojí v opozici k dosavadní egalitářské tradici republikánského vzdělání, proto se autorka v závěru přiklání k projektu navrhovanému školskými odbory. V jejich centru stojí myšlenka dodržování přísně shodného ohodnocení a věkového průměru pedagogů, kteří působí v chudých i bohatých čtvrtích.
Článek Martine Fournierové Probuzení paměti (Les réveils de la mémoire) v listopadovém čísle mainstreamového periodika společenských věd Sciences humaines se zabývá konceptem kolektivní paměti.
Studia kolektivní paměti mají ve Francii dlouhou tradici, která sahá až k sociologovi Maurice Halbwachsovi a filosofovi Henri Bergsonovi. Jednou z prací, která se stala na konci 80. let programovým manifestem francouzské historiografie, byla Místa paměti (Les lieux de la mémoire, Galimard, Paris 1984––1992) Pierra Nory, zabývající se v prvé řadě francouzskou republikánskou symbolikou. Autorka připomíná další významné práce, základní otázka jejího článku však parafrázuje koncept Tzvetana Todorova – zneužívání paměti. Odvolávání se na kolektivní paměť je podle Martine Fournierové od posledního desetiletí přítomno v řadě svátečních, polemických a často bolestných souvislostí. Národní dějiny jsou střídány transnacionálními přístupy, které si vytvářejí vlastní mytologie. Kde můžeme v tomto kontextu očekávat tyranii paměti či jak se jí vyhnout?
Autorka otázku zodpovídá odkazem na filosofa Paula Ricoeura. V roce 2000 se objevila jeho práce Paměť, dějiny, zapomnění (La Mémoire, l‘histoire, l‘oubli), v níž Ricoeur evokuje biblické „Vzpomeň si!“ a jeho aplikaci na morální dimenzi vztahu mezi dějinami a pamětí. Tento étos je vymezen mantinely pravdivosti a spolehlivosti a kolektivní paměť je pak čímsi jako „kategorickým imperativem“ či „nutnou prací paměti“ současných společností. V psychoanalytické rovině pak zapomnění umožňuje proces generace paměti, která má ve své kolektivní formě (pro mnohé autory) demokratizační význam. „Dějiny jsou příliš vážnou věcí na to, aby byly ponechány historikům,“ cituje v závěru autorka sebekritický výrok dalšího významného historika Pierre Vidal-Naqueta.
Kolektiv autorů (Olivier Bailly, Jean-Marc Caudron et Denis Lambert) blízkých projektu Oxfam – Magasines du monde (www.oxfamsol.be) představil v prosincovém čísle Le Monde diplomatique dvoustránkový článek, který vyšel z jimi publikované knihy Ikea, model k demontáži (Ikea, un modèle à demonter, Luc Pire, Bruxelles 2006.). Jeho tématem je zaměstnanecká politika švédského gigantu Ikea v Indii, kde se po Rusku a Číně nábytek „švédské kvality“ montuje.
Kolos Ikea, který vykazuje v posledních deseti letech až 400procentní nárůst zisků, využil mimořádných výhod indické vlády pro zahraniční investory. V jihoindickém státě Tamil Nadu vyslechli autoři svědectví, která tvoří jádro článku Ikea v Indii, rozkládací zaměstnání (Ikea en Inde, un emploi démontable). Ikea se pyšní tím, že ve všech svých továrnách odmítá dětskou pracovní sílu a zaměstnává pro lehké práce až dvanáctileté. Jejich pracovní podmínky a výdělek jsou úměrné lokálnímu prostředí. Firma prodávající nábytek pro nižší střední třídu vyspělých zemí tedy nemůže než prosperovat. Jedna ze zaměstnankyň továrny blízko Karuru se reportérům svěřuje se svým snem. Chtěla by si pořídit plynovou troubu. Není pro ni ale dostupná. Jenom na skleničku Ikea o obsahu 0,4 litru by při ceně, za jakou se prodává ve francouzském obchodě (1,60 €), musela vydělávat celý den. Jiná dělnice si zase stěžovala: „Pokud nechcete dělat přesčasy, tak vám prostě nezaplatí.“
Zajímavá je sama historie firmy Ikea, o jejímž zakladateli Ingvaru Kampradovi se proslýchá, že je příkladem alkoholika, kterého byznys vyléčil. Jeho „největším fiaskem“ však nebyl alkohol, ale přátelské vztahy, jež udržoval v letech 1941–1945 s hlavou švédské ultrapravice. Se slzou v oku a odsouzením náckovských kamarádů se v roce 1994 Kamprad svěřil televizi, že jeho „mladická nerozvážnost“ byla „největší hloupost, kterou v životě udělal“.
Z francouzskojazyčného tisku vybíral Felix Xaver.