Olga Sommerová
O čem sní muži
Slávka Kopecká 2005, 368 s.
Po třech knihách, v nichž se dokumentaristka Olga Sommerová zabývala tím, o čem ženy sní či nesní, nám nadělila čtvrtou, v níž se zabývá příběhy těch, kteří mohou za všechno utrpení žen. Nazvala ji sice O čem sní muži, ale od počátku nás nenechá na pochybách, že ji to vůbec nezajímá, respektive že má na muže svůj pevný a neměnný názor, který nehodlá měnit. Kniha přináší svědectví o tom, jak lze tváří v tvář faktům snadno provést myšlenkový veletoč, jehož prostřednictvím se nové poznatky zasadí do starých schémat, aniž by se umazaly čímsi tak nízkým, jako je realita. Sommerová se tak může v úvodu bezelstně podivovat tomu, že se jí nepodařilo vyzpovídat „typického muže“, tedy hovadské macho, „posla mrazivého vesmíru“, jemuž je žena dobrá jenom k souložení a pro posluhu (a rozhodně se vyhýbá něčemu tak sofistikovanému, jako je komunikace). A když už tedy toho dobytka jednoho, který má potěšení z trápení žen, nenajde, uchýlí se za pohodlný sociální konstrukt nazvaný patriarchát, nelidský systém vytvořený muži, pod jehož tíží úpí obě pohlaví. Muži, kteří ji poskytli rozhovor, jsou tedy v podstatě dobří, jen se potřebují „lidsky emancipovat a osvobodit od starodávných předsudků“. Ostatně podle toho zmíněné rozhovory vypadají: zatímco v předchozích knihách Sommerová s dotazovanými ženami někdy manipulovala, v poslední publikaci se tento zvyk ukazuje být hlavní metodou její práce.
Kazimír Turek
Martin Machovec, Antonín Vácha, Matěj Dlask
Mythologické dvojice, trojice a další -ice dneška
Torst 2005, 141 s.
Setkání abstrakt různého řádu – v tomto případě slov a číselných řad – naskýtá prostor k mimořádným úvahám. Trojice autorů sestavila útlou „sbírku úloh“, soubor lingvistických matic běžných i méně obvyklých sousloví v řádu početně narůstající aritmetické řady. V souboru jsou zastoupeny mnemotechniky k zapamatování skupin chemických prvků z Periodické tabulky, zvířetník, panteon, izraelská pokolení, apoštolové a mytické postavy starověku. Ale dosti zkusmých definic, zde jsou k ukázce a pochopení struktury další generované příklady: chléb a čokoláda, pac a pusu, Kurando a Špádolíno, brambory a zelí – živobytí celý s hanáckou variantou brambory a zelé – živobyti celé, pro dobrotu na žebrotu, sakum-prásk, Kino Čas, Sokol – Tůma, Varyto a lyra, starý papír – hadry – kosti – kůže – olejáky, šavle-meče, kafe s šutrem, hovno prdel křeslo – to je naše heslo, ať si bylo, jak si bylo, přece jaksi bylo – ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo, Kuba, hajdy pod koryto!, slunce – voda – vzduch, Časté mytí krátí žití!, Bob Marley & The Wailors, daktyl-jamb-trochej, ledo-medo, okna-sauny-ušní svíce, Žižkov, Vinohrady – jdou dohromady!, Vinum Regum – Rex Vinorum, hop--vyskoč!, vdova – dává znova, Horní Dolní, trma-vrma, Kafe a cigára, Jesus and Mary Chains, Blood, Sweet and Tears, a tak dál, hlava-tělo-hasič-dělo.
Vilém Kozelka
Jack London
Na konci duhy
Přeložil Lukáš Houdek
Garamond 2005, 164 s.
Bilingvní řada nakladatelství Garamond se stala na českém knižním trhu stálicí, která snad už nikoho nepřekvapí. A tak jde skutečně jen o to, s jakým autorem a textem, případně překladem na potenciálního čtenáře zaútočí. Tentokrát nakladatelství sáhlo po tvorbě autora čtenářsky jistě vděčného, i když už přece jen poněkud staršího data narození. Povídky a novely Jacka Londona mohou oslovit především napínavou zápletkou, která kulminuje v závěru příběhu ne snad nečekaně, ale patřičně. Výbor obsahuje tři kratší texty, nejsilnější náboj má patrně první, Konec příběhu, popisující kuriózní setkání bývalých manželů po letech. Na konci duhy je klasický londonovský žánrový obrázek, kde se hlavním motivem stává Klondike jako synonymum drsného života v trvalém ohrožení. Ne všechny příběhy Jacka Londona se odehrávají na Aljašce. Poslední povídka, Dům pro Mapuhiho, je situována na opačný konec světa, do Polynésie, kde autor zaměňuje ryzí zlato za perly, aniž by vyprávění nudilo. Londonova tvorba je rozsáhlá a jen některé texty dosahují kýženého napětí (o to jde u Londona především), ale v souboru Na konci duhy všechny tři povídky tento předpoklad splňují. Co se jazykové náročnosti týče, svazek je zařazen do kategorie „mírně pokročilí“. Možná že v jeho případě mohlo její označení znít „mírně pokročilí s duší dobrodruha“.
Magdaléna Wagnerová
Kate Longová
Příručka špatné matky
Přeložila Dana Vlčková
Argo 2005, 306 s.
Román Kate Longové je možná sdělný širokému čtenářskému publiku, ale právě v tom vězí jeho základní úskalí. Dějovou kostru tvoří trojúhelník postav, které jsou k sobě poutány úzkým – v tomto případě příbuzenským – vztahem, jejich životy se vzájemně prolínají a místy splývají. Longová sáhla po osvědčené kombinaci tří žen tří generací, které jsou životem hnány víceméně stejným koridorem ke stejnému cíli, jako by byl jejich osud předurčen stejnou sudičkou. Osudy postav typické anglické nižší střední třídy – babičky, která zápasí se stařeckou demencí; matky, která je příliš mladá na to, aby se stala babičkou; a vnučky, která je příliš mladá na všechno – jsou protkány bonmoty typu „starosti jsou jako ruský matrjošky, vždycky se najde větší“ anebo „láska není koláč, který můžeš jen tak rozkrájet“. K tomu, aby se kniha stala zábavnou četbou, by bylo třeba přidat humoru, aby se stala zásadním příspěvkem do řady ženské literatury, by se zas měla ponořit o několik metrů hlouběji a přizvat k účasti realitu. Žen, které ve svízelné životní situaci vyhrají milion, je přece jen asi zanedbatelná menšina. Muži tvoří v příběhu jen nutnou kulisu, stěnu, o kterou se odrážejí cvičné míčky. Vítězné zjištění, že žena je na všechno tak jako tak sama, ale přesto stojí za to žít, se snaží přiblížit stylu Betty MacDonaldové, ale toto přiblížení je více zbožným přáním nežli skutečným dotykem.
–mw–
Karol Sidon
Labyrint. Shapira. Třináct oken – hry
Větrné mlýny 2005, 226 s.
Karol Sidon není jenom židovský rabín, ale také spisovatel, scenárista a dramatik. Po delší době máme možnost připomenout si tohoto muže i v posledně jmenované roli. Jeho divadelní hry jsou pro divadelníky prakticky pozapomenuté, některé vyšly s dvacetiletým zpožděním v porevoluční euforii v rozmnožované edici, která se však nejen vinou dramatických podmínek nestačila k dramaturgům v záplavě Havlů a Kohoutů dostat. V souboru najdeme rozhlasovou hru Třináct oken, dramatický „cirkus podle Komenského“ Labyrint a divadelní hru Shapira. Nositelem přitažlivosti poslední z nich není osoba autora (i když kontext jeho osobního směřování od pomocného dělníka k funkci zemského rabína asi nebude vnímat jen málokdo), ale výrazný, naprosto srozumitelný příběh. Vychází ze skutečného příběhu židovského starožitníka Shapiry, který zprostředkoval objevení biblických rukopisů z doby cca 800 let před Kristem. Našly se v jeskyni u Mrtvého moře. Nejdříve byly považovány za pravé a způsobily senzaci, poté byly s ohledem na Shapirovu obchodnickou pověst prohlášeny za padělky. Po Shapirově smrti se nadobro ztratily, ale po objevení kumránských svitků roku 1947 se ukázalo, že mezitím ztracené rukopisy byly pravé. Jako užitečný přehled o Sidonově tvorbě je v knize přetištěna i původně časopisecká studie Luboše Pistoria.
Ladislav Čumba
Jiří Kolář, Michal Bauer
Z každého z nás postupem let něco zmizí
Nakladatelství H&H 2005, 55 s.
Co dělat, když uděláte rozhovor a na knížku je to málo a na noviny příliš? Co dělat, když napíšete odbornou studii, ale nechcete, aby zapadla v nějakém oborovém odborném časopise, když se navíc jedná o studii o významném umělci mnoha oborů? Literární historik Michal Bauer se pokusil najít kompromisní řešení. Jeho kniha si klade hned několik úkolů najednou. Obsahuje rozhovor pořízený těsně před Kolářovou smrtí, literárně-uměnovědnou studii a také průřez z Kolářových koláží. Nejedná se však o módní rozhovor s českým umělcem, jehož koláže je možné koupit si na pohlednici v „artšopu“ v kterékoliv světové galerii. Michal Bauer má jako jednu ze svých odborných specializací i mapování české literatury v době nástupu komunistů k moci. Čtenář se tedy nedozví mnoho drbů od stolní společnosti v kavárně Slavia, nejsou zde ani portréty umělcových souputníků, dokonce ani tvůrcův pohled na díla svých idolů, neřkuli svá vlastní. To ale nebylo účelem této, Vladimírem Nárožníkem graficky zdařile upravené knihy. Ale i tak se čtenář dozví, že Češi jsou z francouzského pohledu divný národ: Kubišta dělal kubismus a Kolář zase koláže. Tvůrčí kompromis je cesta do pekel. Kniha Michala Bauera se ale peklům staví čelem. A s tím by byl Jiří Kolář asi spokojen.
–lč–
Alexandr Tairov
Odpoutané divadlo
Sestavila a přeložila Alena Morávková
AMU 2005, 197 s.
Víme, že název Osvobozeného divadla vznikl na základě chybného přepisu titulu Odpoutané divadlo (rozumí se: od naturalistických dogmat), jak Tairovovu knihu Režisérovy zápisky v roce 1927 česky pojmenoval překladatel Josef Menzel. Teoretické úvahy ruského modernistického režiséra (1885–1950), které shrnují jeho praktické zkušenosti, vycházejí nyní v dalším překladu a doplněné o jiné texty – zvláště o přednášky a režijní výklady, a v příloze též o české reflexe jeho tvorby
(od režisérů Hilara a Honzla). První část publikace tvoří Zápisky, které se věnují jednotlivým rovinám divadelní výpovědi – nejprve herectví a režii, poté dramaturgii, hudbě, scénografii a kostýmu, a konečně i fenoménu diváka. Postřední oddíl přináší přednášky o metodě a historii Tairovova Komorního divadla, stati o inscenačním přístupu ke klasickým dramatickým textům a záznam z besedy s absolventy divadelního institutu. Třetí oddíl knihy tvoří Tairovovy režijní explikace. Dočítáme se tak o interpretaci Princezny Brambilly (na motivy
z E. T. A. Hoffmanna), Ostrovského Bouře, Flaubertovy Paní Bovaryové či Racinovy Faidry a pronikáme hlouběji do jazyka divadelní stylizace.
Lenka Jungmannová
Analogon 44–45/2005
„Z některých dříve milovaných pojmů, jako je krajina nebo genius loci, se mi už pomalu začíná dělat stejně špatně jako ze slov ,smysluplný’, ,lidská práva’ či ,občanská společnost’,“ píše Václav Cílek v jednom z článků posledního dvojčísla Analogonu, jehož tématem je „Genius loci – imaginace prostoru“. Nutno ale říci, že jde o svazek velmi vydařený a čtenáři se z něj špatně neudělá. Analogon otevírá text o surrealistické zahradě Edwarda Jamese, která ve středovýchodním Mexiku pomalu zarůstá pralesem. Z fotografií na vás dýchne pocit zapomenuté civilizace, kterou nám příroda nyní nerada, ale přece odevzdává; ve skutečnosti pocházejí nejstarší části zahrady z poloviny šedesátých let 20. století. V podobné náladě se nese celé dvojčíslo – není ani tak důležité, co je realita a co imaginace, jako samotný prožitek místa, jeho tajemství a dotyku s něčím, co nás přesahuje. Když Martin Stejskal píše o „výsostných místech“, kde lze procítit genia loci, těžko lze polemizovat s jeho tvrzením, že některá z nich už jsou „vyhaslá“, protože důležitým znakem těchto textů je svědectví jejich autorů, že onen dotyk s tajemnem skutečně zažili. Možná i proto jsou nejslabší ty, kde je osobní svědectví banální (Bertrand Schmitt) anebo ty, které se snaží objektivně zhodnotit nějaký fakt (článek o turismu Thierry Tremblaye). Milovníky mašíblů potěší příspěvek Františka Nováka O biologické podstatě Času.
–kt–