Hlavní město Praha právě přijalo celkem 42 čtyřletých projektů do svého grantového systému na rok 2006 v oblasti profesionálního umění. Ne všechny žádosti Komise Rady Hlavního města Prahy (RHMP) vyslyšela – tři žádosti grant nezískaly, dvě z nich rozhodně po právu (komerční Ta Fantastika a Divadlo Broadway). Celkově se zdá, že pražský magistrát rozděloval peníze na uměleckou činnost uvážlivěji než v letech předchozích, přesto se zastavme u některých zvláštních disproporcí.
Z pražských divadel si „nejtučnější“ balíček peněz odnáší Pražské komorní divadlo v Divadle Komedie (čtyřletý grant, čtyři a půl milionu první rok, každý další rok po dvanácti milionech). Jedno z nejprogresivnějších českých divadel, zaměřující se na současnou českou, rakouskou a německou dramaturgii a pravidelně hostující na zahraničních festivalech, si podporu z veřejných prostředků nepochybně zaslouží. Další dvě „nejbohatší“ divadla budou pak zásluhou magistrátu Divadlo Na Fidlovačce (každý rok po devíti milionech) a Divadlo Bez zábradlí v paláci Adria (první rok šest a půl, každý další po sedmi milionech). Obě divadla jsou soukromá a fungují více méně na komerční bázi: Fidlovačka pod vedením svého principála Tomáše Töpfera se soustřeďuje na činoherní muzikály a zahraniční komedie v české premiéře, Bez zábradlí Karla Heřmánka uvádí téměř bez výjimky anglosaské situační komedie a frašky (Slade, Ayckbourn, Fryan), nakupuje „na klíč“ hotové, jinde úspěšné inscenace, tedy s minimálními výrobními náklady (České sekretářky, původně v Národním divadle), anebo „oprašuje“ dřívější osvědčené tituly (Jakub a jeho pán, původně Činoherní studio v Ústí nad Labem, pak vysočanský Gong).
Nejde o to, že by divadla na komerční bázi neměla mít nárok na podporu z grantového systému pražského magistrátu (také z úst jejich provozovatelů často slýcháme stížnosti na nerovné podmínky mezi jejich divadly a těmi, jež jsou městskými příspěvkovými organizacemi). Vtip je v tom, že řada divadel, která se rovněž „perou o diváka“ a přitom nechtějí fungovat na ryze komerčním základě, už patří mezi transformované subjekty, tedy obecně prospěšné společnosti – o. p. s. (např. Činoherní klub nebo Semafor), anebo nikdy příspěvkovými organizacemi města nebyla (např. divadelní spolek Kašpar v Divadle v Celetné – s. r o.). Právě Kašparu (v české premiéře uvedl např. náročnou Kodaň Michaela Fryana, naposledy hru Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi Toma Stopparda) ovšem magistrát nadělil dva a půl milionu korun, a to zatím Komise RHMP tuto částku navrhuje pouze na první rok.
Dejvickému divadlu necelými dvěma miliony magistrát vyrovnává snižující se dotaci, kterou mu poskytuje jeho zřizovatel, tedy Městská část Praha 6. Dva miliony získá Branické divadlo, milion dvě stě tisíc slibně se rozvíjející divadlo AHA ve vysočanském Gongu, statečně bojující malostranské Divadlo Na prádle anebo Divadlo bratří Formanů (částky jsou navrhovány na rok 2006, projekty jsou víceleté). Výrazněji vybočuje ještě Semafor, který v tomto roce získá tři, v každém dalším roce sedm a půl milionu korun. Semafor se právě etabluje na nové dejvické adrese, a nepochybně tedy podporu potřebuje, nepoměr ale opět vynikne ve chvíli, kdy například špičkový loutkářský soubor Buchty a loutky, také s neobvyklou poetikou, který sbírá ceny doma i v zahraničí a hraje i pro malé diváky ve školách a školkách, získává na tento rok 470 tisíc korun. Má Semafor podobně podchycené mladé diváky, anebo je to tím, jak v charakteristice souboru uvádí Komise RHMP, že jde o „vtipné autorské divadlo s minimálními náklady“?
Vzhledem k tomu, že divadlo Ponec je první a zatím jedinou stálou taneční scénou u nás, těžko se s čímkoli srovnává pětimilionový grant udělený jeho provozovateli, občanskému sdružení Tanec Praha. Snad jedině s jiným „významným centrem alternativní kultury“, ležícím rovněž na území Prahy 3 a spadajícím ovšem do zcela jiné „váhové kategorie“ – s žižkovským Palácem Akropolis. Jde o produkční centrum (Komise RHMP: „jedna z nejlépe fungujících pražských klubových, především hudebních scén“), které získává třináct a půl milionu korun na první rok, každý další rok má být dotace úměrně navyšována. Moderní experimentální pohybové autorské divadlo Alfred ve dvoře dostane čtyři miliony.
Další významné dotace město udělilo v oblasti výtvarného umění Pražskému domu fotografie (pět milionů).
Tolik „velké“, víceleté granty. Praha samozřejmě rozdělovala i řadu menších grantů – na celoroční činnost – a úplně drobné příspěvky do dvou set tisíc korun. Langhans Galerie Praha a Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových tak dostanou 350, resp. 300 tisíc korun. Další ročník Festivalu bollywoodského filmu, který opět pořádá režisér Radim Špaček v kině Aero (jde o originální přehlídku toho nejzajímavějšího z indické kinematografie), může počítat s pouhými 80 tisíci.
Vrátíme-li se do divadelní oblasti, v této sekci zarazí stejná částka – 800 tisíc – pro Divadlo Radka Brzobohatého a pro divadelní studio Farma v jeskyni, originální a na mnoha zahraničních festivalech aplaudovaný soubor s netradičními výrazovými prostředky pod vedením mladého režiséra Viliama Dočolomanského (inscenace Sclavi / Emigrantova píseň a Sonety temné lásky jsou k vidění na jevišti Švandova divadla a v NoD). Oproti tomu Divadlo Radka Brzobohatého v Opletalově ulici, kde býval rozhlasový Euroklub a později Skelet Pavla Trávníčka, uvádí ty nejkonvenčnější situační komedie (např. dvakrát jako autor Donald Churchill), několikrát v režii přímo „principálky“ Hany Gregorové. Diváky láká navíc na tváře televizních celebrit (Monika Absolonová, Laďka Něgrešová aj.).
Dvěma až dvěma sty padesáti tisíci pak magistrát obdařil například studio Damúza v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí, Malé vinohradské divadlo (založili absolventi Vyšší odborné školy), divadlo Na Voru (Michal Lázňovský a Frederika Smetanová) a Studio Citadela – Bohnickou divadelní společnost. Tři sta tisíc získá soubor Continuo, osobité divadlo s prvky klauniády a akrobacie.
Je jisté, že při udělování grantů na umění se těžko poměřuje, zda jsou rozdělovány stoprocentně spravedlivě, a v pestré množině projektů, uměleckých činností a subjektů různé formy a velikosti se vždycky najde někdo, kdo se může cítit ochuzen. Ze seznamu projektů letos přijatých do grantového systému je patrné, že radní asi dotace zvažovali a důvodňovali pečlivě, přesto se při prostém srovnání některých přidělených částek nelze ubránit pocitu, že někteří žadatelé umějí zkrátka „lobbovat“ lépe.
Autor je divadelní režisér.
Očima kulturní veřejnosti
Ve dvou dnech, 10. a 11. ledna 2006, měli pražští občané možnost vidět představitele uměleckých organizací, které žádají magistrát o grant nad půl milionu korun. První den se zasedalo v rezidenci primátora, druhý ve velkém sále Městské knihovny na Mariánském náměstí. Bylo to historicky první veřejné slyšení, které sice na rozhodnutí komise nemá téměř žádný vliv, zato občané mohou sledovat, kdo všechno se o velké peníze hlásí a co k tomu komisaři. To stojí za podívanou.
Mnoho zvídavých laiků nepřišlo. Ostatně ani novinářů. Snad příště. Primátor nám vysvětlil, že žadatelé o čtyřletý grant aspirují na to být „rodinným stříbrem“ města. Každý žadatel měl 15 minut a k dispozici dataprojektor. Posledních asi pět minut bylo na dotazy. Ty alespoň první den vznášela snad jen taneční publicistka Nina Vangeli. Tomáše Töpfera se například ptala, jak souvisí jeho divadlo s uměním. Odpověď se zrodila popuzeně prázdná. Vystoupení byla většinou kultivovaná, někdy i vtipná, to když Milan Svoboda žádal přes milion korun po čtyři roky na svůj jazzový orchestr Pražský Big Band a navrhl Praze, že by mohl hrát při slavnostních městských příležitostech (soubor dostal jednorázově 550 tisíc). Nina Vangeli také glosovala vystoupení šéfa Tanečního centra konzervatoře s tím, že soubor se má k proklamované avantgardě asi jako Karel Gott (grant udělen nebyl).
Městem bohatě sponzorovaný Palác Akropolis (majitelem je městský zastupitel Pavel Hurda, ODS) dostal loni největší kus „koláče“. Letos mu bylo na čtyři roky dopředu uznáno celkem 57 milionů. Zase nejvíc. Majitel domu z toho dostane dvacet milionů. To zaznělo na slyšení a také o tom informoval Jaroslav Pašmik v Respektu 5/2006. Ale vyvodil z toho neuvěřitelný závěr, radost z jistého pohybu grantové politiky k lepším časům proměnil v rutinní paján na magistrát, řádně okořeněný skromně spokojenými citáty Pavla Béma. Problémy naprosto zmizely, radujme se, říká oslavný článek, jako vystřižený z Tučňáka, zpravodaje Prahy 6, kdy tam byl P. Bém ještě starostou.
Libuše Bělunková