Válka proti teroru se nevede

Má George Bush v současné době politické potíže? Jestliže ano, proč?

Měl by závažné politické potíže, kdyby v zemi existovala opoziční politická strana. Téměř každý den si dává vlastní gól. Zarážející skutečností současné americké politiky ale je, že z toho demokraté takřka nic nezískávají. Jediný zisk je v tom, že republikáni ztrácejí podporu. Opoziční strana by mohla udělat hodně, ale demokraté jsou republikánům politicky tak blízko, že nemohou dělat nic. Když se pokoušejí něco říci k Iráku, obrátí se na ně George Bush nebo Karl
Rove a řeknou: „Jak můžete kritizovat? Všichni jste pro to hlasovali.“ A v podstatě mají pravdu.

Jak by se mohli demokraté v tomto bodě odlišit, když už se do té pasti dostali?

Vedení demokratů sleduje výsledky průzkumu veřejného mínění více než já. Znají je. Namísto aby se stavěli proti převládajícímu veřejnému mínění, mohli by zaujmout stanovisko, které veřejné mínění podporuje. Pak by se mohli stát opoziční stranou a stranou většinovou. Ale to by museli změnit své názory skoro ve všem.

Vezměme například zdravotní péči. Výrazná většina obyvatel je nakloněna nějakému druhu celostátní zdravotní péče. To platilo po dlouhou dobu. Ale kdykoliv se něco podobného objeví – příležitostně zmíněné v tisku – říká se, že je to politicky nemožné nebo že „to nemá politickou podporu”, což je jinými slovy, že to nechtějí pojišťovny nebo farmaceutický průmysl. Velká většina obyvatel to chce, ale kdo se na ni ohlíží? Demokraté jsou stejní. Clinton přišel se směšným plánem, který byl tak složitý, že jej nešlo pochopit, a tak ztroskotal.

Chci se dostat k otázce zahraniční politiky. Jsme ve stavu permanentní války?

To si nemyslím. Nikdo válku doopravdy nechce. Chceme vítězství. Vezměte si například Střední Ameriku. V osmdesátých letech byla Střední Amerika mimo kontrolu. USA musely vést strašnou teroristickou válku v Nikaragui, musely podporovat vražedné teroristické vlády v Salvádoru, Guatemale a v Hondurasu, ale to byl válečný stav. Pak uspěli teroristé. Takže se o Střední Americe už ani nedočtete, poněvadž je tam klid. Chci říci: je tam utrpení a bída, ale klid. Nejde o válečný stav. A totéž najdeme jinde. Dokážete-li udržovat lidi pod kontrolou, nejde o válečný stav.

Vezměte si například Rusko a východní Evropu. Rusko řídilo východní Evropu téměř půl století, s občasnou vojenskou intervencí. Příležitostně. Museli vpadnout do východního Berlína, do Maďarska, do Československa, ale povětšinou to bylo klidné. A domnívali se, že je všechno v pořádku – řídila to domácí Bezpečnost, domácí politické figury, žádný velký problém. To není permanentní válečný stav.

Jenže jak ve válce proti teroru vymezíte vítězství?

Máte měřítka. Měříte například počet teroristických útoků. Za Bushovy administrativy prudce narůstaly, velmi prudce pak po irácké válce. Jak se dalo také čekat. Zpravodajské agentury přece předvídaly, že irácká válka asi zvýší pravděpodobnost teroru. A postinvazní odhady CIA, Národní bezpečnostní rady a jiných zpravodajských agentur jsou přesně takové. Ano, teror stoupl. Ve skutečnosti dokonce vytvořil něco, co nikdy předtím neexistovalo – nové cvičné území pro teroristy, mnohem vyspělejší než Afghánistán. To je způsob, jak se vyrovnat s válkou proti teroru, totiž zvýšit teror. A zřejmé je i měřítko, počet teroristických útoků. Ano, podařilo se jim zvýšit teror.

Ve skutečnosti se proti teroru žádná válka nevede. Vpád do Iráku a kontrola světových zdrojů energie byly jaksi mnohem důležitější než hrozba terorismu. A totéž platí pro jiné věci. Vezměte si jaderný teror. Americké zpravodajské systémy odhadovaly, že pravděpodobnost útoku „špinavou“ jadernou bombou ve Spojených státech v příštích deseti letech je asi padesátiprocentní. To je pěkně vysoko. Dělají s tím něco? Ano. Zesilují hrozbu tak, že zvyšují šíření jaderných zbraní, nutí potenciální protivníky, aby přijali nebezpečná opatření, jimiž se pokoušejí čelit stoupající americké hrozbě.

Dokonce se o tom někdy diskutuje. Najdete to v literatuře o strategické analýze. Vezměme opět invazi do Iráku. Říkají nám, že nenašli zbraně hromadného ničení. Jenže to není přesné. Našli zbraně hromadného ničení, totiž ty, které Saddámovi poslaly Spojené státy, Británie a jiní v průběhu osmdesátých let. Spousta z nich tam ještě byla. Byly pod kontrolou inspektorů OSN a byly demontovány. Když USA vpadly do Iráku, inspektoři byli vyhnáni a Rumsfeld a Cheney neřekli svým vojákům, aby ta místa střežili. Takže byla ponechána bez dozoru a vyloupena. Inspektoři OSN pokračovali ve své práci pomocí družic a identifikovali přes sto míst, jež byla vykradena – ne že by tam někdo šel a něco vzal; ale skutečně důkladně, systematicky vyloupena.

Lidmi, kteří věděli, co dělají.

Ano, lidmi, kteří věděli, co dělají. Znamenalo to, že vzali vysoce přesná zařízení, jež můžete použít pro jaderné zbraně a rakety, nebezpečné biotoxiny, materiál všeho druhu. Nikdo neví, kam to šlo. Je to nesnesitelné pomyšlení. Zvyšuje to hrozbu teroru, a to dost podstatně. Rusko pronikavě zvýšilo svou vojenskou útočnou kapacitu v reakci na Bushovy
programy také proto, aby se pokusilo v útočné kapacitě čelit naprosté americké nadvládě. Jsou nuceni rozesílat jaderné rakety po celém svém rozsáhlém území. A většinou nestřežené. A CIA si je dokonale vědoma, že čečenští povstalci prohledávali ruská nádražní zařízení patrně s plánem pokusit se o krádež jaderných střel. Tedy, ano, to by mohla být apokalypsa.

Totéž platí o globálním oteplování. Nejsou hloupí. Vědí, že zvyšují hrozbu vážné katastrofy. Ale to je ještě jednu nebo dvě generace daleko. Komu by to nebylo jedno? Jsou v zásadě dva principy, jež vymezují politiku Bushovy administrativy: to, co plní kapsy vašich bohatých přátel dolary, a posilování vaší kontroly světa. Z toho se odvozuje takřka všecko. Jestli přitom náhodou vyhodíte svět do vzduchu, to je záležitost někoho jiného. Věci se přiházejí, jak řekl Rumsfeld.

Sledoval jste americké zahraniční agrese od Vietnamu a teď jsme v Iráku. Myslíte si, že je naděje, že v americké zahraniční politice dojde k nějaké základní změně? A jestli ano, jak by nastala?

Existují významné změny. Srovnejte například válku v Iráku se čtyřicet let předtím probíhající válkou ve Vietnamu. Opozice proti válce v Iráku je mnohem větší, než byla proti mnohem horší válce ve Vietnamu. Irák je myslím první válkou v dějinách evropského a amerického imperialismu, kde existoval masivní protest, ještě než byla skutečně zahájena. Ve Vietnamu to trvalo čtyři nebo pět roků, než došlo k nějakému viditelnému protestu. Byl tak slabý, že si dnes nikdo ani nevzpomíná nebo neví, že Kennedy zaútočil na Jižní Vietnam v roce 1962. Byl to závažný útok. Trvalo roky, než se konečně rozvinul protest.

Co myslíte, že by se v Iráku mělo udělat?

První věc, která by se měla v Iráku udělat, je, abychom se vážně zabývali tím, co se děje. Napříč politickým spektrem neexistuje skoro žádná vážná diskuse – říkám s politováním – o otázce stažení vojsk. Je tomu tak proto, že se na Západě nacházíme pod vlivem strnulé doktríny, náboženského fanatismu. Ten tvrdí, že by Spojené státy vpadly do Iráku, i kdyby jeho hlavními produkty byly salát a okurky a světové zdroje ropy se nacházely někde ve střední Africe. Každý, kdo tomu nevěří, je odsuzován jako přívrženec teorie spiknutí, marxista, blázen nebo něco takového. Fungují-li vám tři šedé mozkové buňky, víte, že to je naprostý nesmysl. USA vpadly do Iráku, protože má obrovské zdroje ropy, většinou nedotčené, a je v samém srdci světového energetického systému. Což znamená, že dokážou-li USA ovládnout Irák, nesmírně tím rozšíří svou strategickou moc, to, čemu Zbigniew Brze­zinski říká kritický vliv na Evropu a Asii. Ano, to je hlavní důvod kontroly ropných zdrojů – dává vám strategickou sílu. Budete to chtít udělat, i když budete využívat obnovitelnou energii.

Teď si promluvme o stažení vojsk. Vezměte si kterýkoli deník nebo časopis. Začínají tím, že říkají, že Spojené státy usilují o vytvoření svrchovaného, demokratického, nezávislého Iráku. Chci říct, existuje taková, alespoň vzdálená možnost? Jen uvažte, jaká politika by asi byla politikou nezávislého svrchovaného Iráku. Je-li víceméně demokratická, bude mít šíitskou většinu. Budou přirozeně chtít zlepšit své vztahy s Íránem, šíitským Íránem. Většina duchovních pochází z Íránu. Badrova brigáda, která v podstatě ovládá jih, je vycvičena v Íránu. Mají spolu těsné a rozumné hospodářské vztahy, jež se budou rozvíjet. Takže dostáváte irácko-íránské spojenectví. Mimoto, hned za hranicí je v Saúdské Arábii šíitské obyvatelstvo, jež bylo drsně utlačováno fundamentalistickou tyranií, podporovanou USA. A každý pohyb k nezávislosti v Iráku je bezpochyby povzbudí. Je to zrovna tam, kde je většina saúdskoarabské ropy. Můžete si proto dobře představit tu nejvyšší hrůzu ve Washingtonu: volné šíitské spojenectví, jež kontroluje většinu světové ropy, nezávisle na Washingtonu a pravděpodobně se obracející k Východu, kde je Čína a dychtí navázat s nimi vztahy. Dokonce to už i dělají. Je to vůbec představitelné? USA by spíše šly do jaderné války, než aby připustily, jak se dnes věci mají.

Každá diskuse o odchodu z Iráku musí vzít tyto problémy aspoň v úvahu. Jen se podívejte na komentáře ve Spojených státech. Vidíte nějakou diskusi o těchto problémech? Blíží se nule. A má to příčinu. Není nám dovoleno připustit, že naši vůdci mají racionální imperiální zájmy. Máme předpokládat, že jsou dobrosrdeční a dělají chyby. Ale takoví nejsou. Jsou dokonale rozumoví. Dokážou chápat to, co chápe kdokoli jiný. Takže prvním krokem, pokud mluvíme o stažení vojsk, je: uvážit skutečnou situaci, ne nějakou vysněnou situaci, podle níž Bush sleduje vizi demokracie nebo něčeho takového. Máme-li vstoupit do reálného světa, musíme o něm začít hovořit.

Čeho nejvíce litujete za čtyřicet let svého politického aktivismu? Co byste byl udělal jinak?

Byl bych udělal víc. Protože problémy jsou tak vážné a ohromující, že je ostudné neudělat s nimi víc.

Co vám dává naději?

Naději mi dává veřejné mínění. Veřejné mínění ve Spojených státech je velmi dobře prostudované, víme toho o něm spoustu. Zřídka se o něm píše, ale víme o něm. A ukazuje se, že u většiny problémů jsem hodně v souladu s hlavním proudem veřejného mínění. U některých nejsem. Neplatí to, pokud jde o kontrolu zbraní či kreacionismus nebo podobně, ale ve většině rozhodujících problémů, těch, o nichž jsme mluvili, zjišťuji, že jsem sice na kritickém konci, ale pořád uvnitř spektra veřejného mínění. Mám za to, že je to velmi nadějné znamení. Myslím si, že by se Spojené státy měly stát rájem orga­nizátorů.

Jaký druh organizování by mohl politiku změnit?

Je tu základ pro demokratickou změnu. Vezměte si, co se před několika dny stalo v Bolívii. Jak dosáhl levicový vůdce původních obyvatel toho, že byl zvolen? Tím, že se každé čtyři roky objevil ve volbách a říkal „Hlasujte pro mne!“? Ne. Kvůli tomu, že tam fungují lidové organizace, jež celou dobu pracují na všem od blokování privatizace vody a dalších zdrojů až po místní problémy. Jsou to skutečné paticipativní organizace. To je demokracie. A to je úkol hodný organizování.

Přeložil Štěpán Steiger.

Rozhovor byl na stránce AlterNetu uveřejněn 14. ledna 2006.