Komu patří televize veřejné služby? A komu má vlastně sloužit? Spotřebitelům, občanům, kultuře národa nebo politikům? V tom bychom si měli udělat jasno.
Když se v Česku řekne „veřejnoprávní televize“, popřípadě „média veřejné služby“, jistě si kdekdo vybaví oněch pár vzrušujících týdnů na přelomu let 2000 a 2001, pro které se vžilo označení „televizní krize“. Začalo to podivným odvoláním generálního ředitele České televize, pokračovalo to ještě podivnější volbou ředitele nového, protesty zaměstnanců ČT a Vánocemi zpestřenými zčernalou obrazovkou. V lednu se opakovaně zaplnilo pražské Václavské náměstí demonstranty, byla zima, zpívalo se a svět k nám – zase jednou – upíral pohledy.
Ve hře tehdy – alespoň podle některých aktérů – byla snaha vládnoucí politické garnitury oslabovat nezávislost „média veřejné služby“, tedy instituce, která měla v české společnosti sotva desetiletou tradici a byla od samého počátku provázena štítivým odporem části politické pravice.
Byla to paradoxní situace – „veřejnost“ protesty podporovala stávkující zaměstnance České televize, ale současně se s ČT jako „médiem veřejné služby“ nijak zvlášť neidentifikovala. Postavení a role tohoto média byly nejasné, proměna ze státního média minulého režimu nezřetelná, tradice „služby veřejnosti“ nebyla v českém prostředí prakticky žádná. Věděli tehdy lidé shromáždění na Václavském náměstí nebo před budovou na Kavčích horách, za jakou instituci se vlastně berou?
Tři čtvrtě století
Britský sociolog médií Jeremy Tunstall vydal zhruba před třiceti lety knihu s příznačným názvem Média jsou americká. Ukázal v ní, jak mocný je ekonomický vliv americké televizní a filmové produkce na zbytek světa. Poněkud nelichotivě napsal, že Evropa je pro Spojené státy jen výhodným odbytištěm, kde se dá kdeco bez větší námahy a za slušné peníze prodat. Tunstall se tehdy přiklonil k autorům, kteří poukazovali, že s rostoucí mocí médií (a o té už v tu dobu nikdo nepochyboval) roste vliv USA na evropskou ekonomiku i kulturu. Všechno, co má v médiích úspěch, vzniklo v Americe, poznamenal Tunstall sarkasticky.
Přece však lze i v mediální sféře najít něco jedinečně evropského: jsou to takzvaná média sloužící veřejnosti, u nás nazývaná „veřejnoprávní“, nebo „veřejné služby“. Když se začalo ve dvacátých letech minulého století rozvíjet rozhlasové vysílání, ustavil se ve Velké Británii model, který odmítl jít jak cestou neregulovaného vysílání vrženého do prostředí volného trhu (jak tomu bylo v USA), tak cestou státem dirigovaného a kontrolovaného systému (jaký se ustavoval v Sovětském svazu). Po druhé světové válce se tento model rozšířil i na rychle se rozvíjející televizní vysílání – a navíc se ukázal jako funkční podpora demokratizace společnosti v denacifikujícím se Německu. To posílilo základní argument obhajující „veřejnoprávní“ média: relativní vzácnost vysílacích frekvencí.
Vznikl tedy v západoevropských zemích svébytný model rozhlasového a televizního vysílání, vyznačující se vysokou mírou formální autonomie: na jedné straně je chráněn před ataky volného trhu, na druhé straně před přímým vlivem státu. Míra ochrany před trhem i státem se liší země od země – někde jsou tato média zcela oddělena od trhu, někde mají těsnější vazbu na stát. Ve Francii či Řecku má stát zřetelně větší možnost zasahovat do chodu těchto médií než v Británii nebo ve Švédsku.
Od počátku byla tato média chápána jako národní kulturní instituce a byla spojována s určitým očekáváním kvality. Očekávala se od nich pestrá programová nabídka (se zvláštním důrazem na službu menšinám a na nestranné politické zpravodajství), veřejně kontrolované nakládání s prostředky, celonárodní, respektive celostátní dosah, nezávislost na účelových stranických zájmech a nekomerční chování. S médii sloužícími veřejnosti se spojovala demokratizace kultury a vzdělání.
Tento model se začal rozpadat na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let (i když první náznak se objevil už v padesátých letech ve Velké Británii), kdy se i v Evropě prosadila komerční média. Původní monopol nekomerčních médií veřejné služby byl narušen, vlády začaly povolovat soukromé vysílání, do éteru začala vyšší měrou pronikat zábava konzumního typu. Padl základní argument: s nástupem kabelového a satelitního vysílání bylo frekvencí rázem dost. Komerční rozhlasy a televize se začaly rozmáhat a rychle přilákaly pozornost velkého počtu posluchačů a diváků. Původní model služby veřejnosti se změnil v duální model, v němž vedle sebe existují oba typy vysílatelů. „Veřejnoprávní“ média připravená o monopolní postavení a postupně ztrácející část diváků začala tápat – jejich národně reprezentativní role ztrácela oporu. Od osmdesátých let minulého století se už zcela otevřeně mluví o „trojí krizi“ médií sloužících veřejnosti: krizi existenciální (k čemu vlastně jsou), krizi finanční (proč je máme platit) a krizi organizační (proč jsou to tak obrovské a nepružné organizace). Média sloužící veřejnosti se začala i obsahově více přizpůsobovat médiím, jejichž hlavním posláním je upoutat pozornost a prodat ji inzerentům. Do veřejného prostoru pronikla spotřebitelská mentalita, poslání spojené s demokratizací kultury a vzdělání začalo slábnout a jen obtížně se udržovalo. Média sloužící veřejnosti se postupně začala dostávat do polohy mírného anachronismu.
Jak to bylo u nás
Když tedy česká politická reprezentace dospěla na počátku devadesátých let k rozhodnutí, že zavede duální model, přenášela do českého prostředí stav, v němž už byly zabudovány důsledky této krize, předem oslabující „veřejnoprávní“ média. Volba tak padla na model, v němž je formální autonomie médií veřejné služby poměrně slabá: vazba na stát, tedy na Poslaneckou sněmovnu (původně Českou národní radu), byla dosti přímá a ochrana před trhem nízká s tím, že média sloužící veřejnosti měla možnost vstoupit (byť v omezené míře) na reklamní trh. To, co se vyvíjelo v západoevropských zemích dlouhá léta a bylo výsledkem mnoha kompromisů, se v českém prostředí zavedlo téměř naráz. Televize nemohla své „odstátněné“ postavení a koncept služby veřejnosti ani pořádně zažít a už se musela potýkat s tržními poměry, komerční konkurencí a politickými tlaky. Část politické elity navíc existenci těchto médií nepřála, konkrétně gravitační pole ODS, myšlenkově závislé na thatcherismu (Margaret Thatcherová proslula záštiplnými výpady proti BBC a umanutou snahou tuto instituci co nejvíc oslabit).
Z hlediska společenského konsensu přitom nebyla situace pro zřízení médií veřejné služby nepříznivá: česká společnost sice neměla s těmito médii žádnou zkušenost, zato měla dost zkušeností s televizí, která představovala (vedle ostře sledovaného propagandistického nástroje) i významnou kulturní instituci. Ještě silnější byla tato zkušenost s rozhlasem, jenž na rozdíl od televize měl i kousek meziválečné demokratické tradice. Skokově nastavené podmínky nedovolily ale televizi veřejné služby rozvinout se v nových podmínkách do reprezentativní kulturní instituce. Převzatý duální model, konkurence komerčních stanic (hlavně TV Nova od února 1994), podíl na reklamním trhu a celková koncepční bezradnost vedly k tomu, že se krize médií veřejné služby přenesla i do českého prostředí.
Formální autonomie (tedy ochrana před trhem i před státem) dává „veřejnoprávnímu“ médiu v současné narcistní vlně konzumerismu, účelového politikaření, neexistence vizí a bezbřehého pragmatismu potenciál společenské síly, jež by mohla pěstovat seriózní, myšlenkově košatou žurnalistiku, nestranné zpravodajství a zprostředkovávat a dále rozvíjet hodnoty národní kultury i dalších kultur. Taková možnost tu snad skutečně na počátku devadesátých let byla. Rychlým a nepromyšleným převzetím stavu, který byl v západní Evropě výsledkem zmíněné krize, se fakticky i do našeho prostředí tato krize importovala. Český veřejný prostor se nerozvinul jako rozměr občanského života, neobydleli jsme ho my jako občané, nýbrž byl zaplaven námi jako spotřebiteli.
Zpátky na Václavské náměstí
Vánoční krize vedla na počátku roku 2001 k řadě jednání, jež vyústila v přijetí nového zákona, ustavení prozatímního ředitele a vedla k uklidnění situace. Otázka „trojí krize“ však vyřešena nebyla a není řešena ani nadále. Možná chybí skutečně veřejný prostor, kde by takové řešení mohlo probírat. Jinými slovy, chybí prostor, který může zajistit pouze médium opravdu sloužící jedině a výhradně veřejnosti.
Autor je teoretik médií, zástupce vedoucí Centra pro mediální studia CEMES a proděkan FSV UK.