Co odbourává naše dispozice k dobru

„Většina z nás ráda podléhá iluzi, že existuje nějaká neprostupná hranice, která odděluje zlé lidi od nás dobrých lidí. Tento názor také znamená, že máme malý zájem o pochopení motivů a okolností, které přispěly k tomu, aby se tito zlí lidé vůbec začali chovat zle.“ (Moc a zlo, s. 41)

Americký profesor (na Yaleské a Stanfordské univerzitě a dalších) Philip G. Zimbardo patří společně s profesorem Stanleym Milgramem mezi popularizátory a nejrespektovanější odborníky v oboru kognitivní (poznávací) psychologie a situačních vlivů na psychiku člověka. Milgram ve své slavné sérii experimentů ze začátku šedesátých let pracoval s náhodně vybranou skupinou lidí, kterým přidělil roli „učitelů“; ti měli pomocí trestů (elektrošoků) motivovat svěřené žáky-herce k lepším výsledkům. Elektrické rány, které učitelé udělovali svým chybujícím svěřencům, postupně zvyšovali až k ukazateli smrtelné dávky. Skutečnost, že téměř 70 % trestajících došlo až k této pomyslné vraždě, šokovala veřejnost i odborníky. Zimbardo na tyto pokusy navázal a rozšířil je o mnoho dalších variací na téma potenciálu zla v člověku.

Součástí publikace Moc a zlo, vydané loni souběžně s udělením ceny nadace Vize 97 autorovi studie, je i přes třicet let starý stanfordský vězeňský experiment – na jehož proslulost sám autor žehrá, protože zastiňuje jeho další výzkumy. Šest kapitol, do kterých je rozdělena, se zabývá psychologií zla a vnějších vlivů, ze kterých vzniká. V úvodu Zimbardo poněkud nekriticky zdůrazňuje všenápravný význam psychologie pro společnost i jedince. V dalších studiích se věnuje jak svým starým experimentům, tak i pronikavým postřehům a výzkumům týkajícím se aktuálních problémů – například státem podporovaného strachu z terorismu nebo proměně průměrného člověka v mučící zrůdu ve věznici Abú Ghraíb. Kapitola Ovládání myslí v Orwellově románu 1984 porovnává shodné praktiky a motivace „Velkého bratra“ a Jima Jonese, gurua náboženské sekty Chrám lidí. V závěrečném rozhovoru (s Rickem Crandallem) autor doplňuje další problémy, kterými se zabývá (například výzkum o nesmělosti), přibližuje své dětství i studium a zdůrazňuje roli svých studentů na vlastních výzkumech.

V roce 1971 vytvořil Zimbardo spolu se svými studenty ze Stanfordské univerzity experiment, ve kterém rozdělil pečlivě vybrané jedince, vykazující ve všech ohledech psychickou vyrovnanost, na dozorce a vězně. Původně plánovaný 14denní pokus musel kvůli stupňující se agresivitě dozorců a psychické destrukci vězněných ukončit již po šesti dnech. Na tomto experimentu, který zaznamenal i na film, demonstroval, že se lidská psychika vlivem situačních proměnných mění. Milgremovi „učitelé“ kdysi v obdobném pokusu zvyšovali intenzitu elektrických šoků, protože k tomu byli vyzýváni autoritou – ve Stanfordu však žádná taková autorita nebyla, svou roli zde hrál pouze vliv prostředí a předem rozdělené role.

Při násilí ve věznici Abú Ghraíb, které nebylo experimentem, ale realitou, se americký vojenský záložník Chip Frederick proměnil vlivem situačních faktorů z oddaného otce dvou dětí, který před svým přemístěním do věznice pracoval v irácké vesnici s malými dětmi, ve zvrhlého mučitele. Zimbardo, který byl jeho obhájcem před americkým soudem, vytvořil dispoziční profil tohoto člověka a popsal situační vlivy, které způsobily jeho proměnu. Přesto byl Frederick označen za „shnilé jablko“ a odsouzen.

Vliv státu jako instituce, která vytváří pravidla toho, co je v „obecném“ zájmu, přibližuje autor v kapitole Politická psychologie teroristických poplachů. Tímto „vyšším“ zájmem se stává udržování nejistoty a strachu, které slouží k podpoře finančních a vojenských cílů určitých skupin. Události 11. září 2001 se staly pro americkou politiku datem pojmenovávání nepřátel, vznikla tak protiteroristická rovnice, vedoucí od konkrétních teroristů k válkám v Afghánistánu a Iráku. Aby tato tažení mohla být uskutečněna, bylo potřeba vytvořit ve vlastní zemi atmosféru strachu z dalších možných teroristických útoků. Zimbardo popisuje způsob, jakým vláda vytvářela neurčité informační poplachy, šířící strach a obhajující takovéto agrese.

Manipulace s lidským vědomím, inspirované Orwellovým 1984, které však demokratický režim nemůže dělat úplně očividně, Zimbardo demonstruje na vůdcovských schopnostech Jima Jonese, náboženského gurua sekty Chrámu lidí, jehož příkazy vedly k hromadné sebevraždě-vraždě téměř tisíce osob.

„Tvrdím, že lidská mysl je tak úžasná, že se dokáže adaptovat na jakékoli poznané okolnosti prostředí, jen aby přežila, tvořila nebo ničila. Nenarodili jsme se se sklony k dobru nebo ke zlu, nýbrž s mentálními vzorci konat dobro či zlo.“ (s. 42) Otázka, jak se z „dobrého“ člověka stane člověk „zlý“, je tedy určována vnějšími situačními i vnitřními dispozičními modely. Zimbardo rozebírá vlivy odbourávající naše dispozice k dobru. Jsou to: zbavování se zodpovědnosti, poslušnost vůči autoritě, anonymita, prostředí, lhostejnost…, to vše demonstruje na konkrétních příkladech a experimentech. Poznávání příčin vzniku zla logicky vede k otázce, kterou si klade i Zimbardo: jak takovéto výzkumy využít k opačnému výsledku? Můžeme znalosti využít k vytváření dobra?

Zimbardova práce je motivována potřebou vrátit psychologii sympatie veřejnosti. Umožnit, aby lidé dokázali porozumět svému okolí i sobě samým. Jeho texty jsou psány čtivě, využívá konkrétních příkladů k osvětlení složitých psychických motivací a přidává subjektivní hodnocení a pocity, ze kterých je také dobře patrná schopnost vytvářet reklamu sobě i své práci.

Vliv Zimbarda, který byl prezidentem významných psychologických organizací WPA (Západní psychologická asociace), APA (Americká psychologická asociace) a v roce 2005 předsedou rady prezidentů amerických vědeckých společností, je pro odborné i laické diskuse v USA mimořádný. Svou publikační činností, televizními populárně-vědeckými pořady a nově i internetovými stránkami, které provozuje, přesahuje hranice úzkých vědeckých kruhů a dotýká se zásadních politických i morálních otázek dnešního světa.

Autor studuje na FF UK.