Misantrop
Plivanec na rozloučenou
Petrov 2005, 560 s.
Nakladatelství Petrov se rozloučilo velkolepě: vydáním bezkonkurenčně nejhloupější knihy, jakou kdy do své nabídky zařadilo. Autor skrývající se pod pseudonymem Misantrop by byl rád pokračovatelem Friedricha Nietzscheho nebo Ladislava Klímy. Jenže výsledek jeho snažení lze těžko označit za něco jiného než za chvástavé hospodské žvásty. Problém není v tom, že by nebylo možné napsat text opovrhující ženami, církví či lidstvem jako celkem (jak Misantrop činí), který by dokázal něčím oslovit, problém je v tom, že Misantropův výkon je tak intelektuálně chabý, že je mrháním času číst z jeho knížky víc než deset stran. Jeden příklad za všechny: „Budou potřeba nové vyhlazovací tábory pro lidskou verbež. Jen nevím, kdo si s ní bude chtít špinit ruce.“ Některé pasáže týkající se Misantropova plánu odejít divočinou na jih nechtěně připomínají parodický Tajný deník Adriana Molea: „Nedodržel jsem předsevzetí (…), že se budu živit jen tím, co nabízí příroda. Nejdřív jsem spásal pampelišky a petrklíče a ještě i jehličí, ale pak jsem dostal neodolatelnou chuť zajít si někam do hospody a dát si tam něco. Jsem opravdu odporný závislák.“ A takto si Misantrop představuje poezii: „Žijeme ve světě plném bláznů/ A my jsme jejich oběti/ Tak pracujte a množte se, drobečkové/ Život jde dál“. Pokud se autor stane zvířetem, jak o tom sní, a ztratí schopnost psát, česká literatura si jenom oddychne.
Kazimír Turek
Ladislav Špaček
Velká kniha etikety
Mladá fronta 2005, 164 s.
Etiketa neboli pravidla společenského chování – slovo, které se do naší rozvolněné doby zdánlivě nehodí. Po staletích kultivace většina pravidel padla a zvítězila takzvaná přirozenost. Vyleštěný úsměv, opálení ze solária nebo atletická postava mají větší společenskou váhu než dobře uvázaná kravata. Nemluvě o nejnovějším typu mobilu. Něco tak staromódního jako dobrý vkus a vybrané vystupování si spojujeme nanejvýše s prvorepublikovými filmy pro pamětníky nebo s prostředím britské aristokracie. Jenže tím přicházíme o podstatný rozměr našeho života. Špačkova kniha se proto dá číst jako pocta téměř zapomenutému umění dam a gentlemanů. Dokazuje nám, že etiketa může mít význam nejen pro snoby, diplomaty nebo estéty. Že umožňuje zlidštit a zpřehlednit prostor společenského styku, který je čím dál více zanášen nevkusem a vulgaritou. Že je způsobem, jak učinit náš život příjemnější, bez pachuti společenských trapasů. Způsobem, který přirozeně klade jisté nároky. Autor nezastírá nerovnost, na níž je společenská hierarchie založena a kterou ani nápor soudružského tykání nedokázal zcela vymazat. S mnohým nemusíme souhlasit, přesto se nám do rukou dostává užitečná kniha, díky níž můžeme lépe pochopit zvyklosti, kterými se dosud řídí většina kultivované Evropy. Kniha ukazující, jak překonat čtyřicetiletý handicap bodrého hulvátství a nepadnoucích tesilových obleků.
Ondřej Kavalír
Michael Töteberg (ed.)
Lexikon světového filmu
Přeložili V. Dudková, M. Marešová, P. Köpplová a P. Kurka
Orpheus 2005, 644 s.
Českému čtenáři se konečně dostává do rukou obsáhlá, kvalitní a fundovaně zpracovaná slovníková příručka o nejlepších či nejvýznamnějších dílech světové kinematografie. Původně německý Metzler Film Lexikon byl pro české vydání doplněn o 40 nových hesel českých filmů a o dalších 19 hesel světových filmů, které v původním slovníku chyběly. Lexikon tak obsahuje téměř 500 filmových děl. Každý má samozřejmě vkus jiný, někomu zde může leccos chybět, něco bychom naopak mohli postrádat. Vcelku však nelze proti výběru filmů mnoho namítat: najdeme tu tvorbu od desátých let 20. století až po několik titulů vzniklých kolem roku 2000; tvorba evropská, americká i asijská; okrajově i film dokumentární a animovaný. Vzhledem k původu slovníku je zde možná až příliš německých filmů, ale na druhé straně je poměrně hodně zastoupen i film sovětský, maďarský či polský. Mnozí tvůrci tu mají hned několik titulů; z českých se nejčastěji objevuje František Vláčil. Najdeme zde však i řadu filmů kontroverzních, filmů možná ne tak klasických či obecně uznávaných, ale určujících nové trendy nebo považovaných za kultovní. Celkově je lexikon poměrně vyvážený nejen výběrem filmů, ale také zpracováním hesel, která informují také o ohlasech na ně. U každého hesla jsou také bibliografické odkazy a v závěru je glosář některých pojmů a rejstříky.
Milan Valden
Rosso José Serrano Cadena
Šach mat
Přeložila Šárka Holišová
Mladá fronta 2005, 160 s.
Jen málokdo v dějinách boje proti narkomafii zaznamenal tolik úspěchů jako bývalý ředitel Kolumbijské policie, generál Rosso José Serrano Cadena. Tento muž, který pocházel z velice prostých poměrů, spatřoval svoji roli a životní poslání v ochraně zákonů a občanů prakticky odjakživa. Už jako mladík si vytyčil cíl, za kterým pak vykročil a došel jeho naplnění. Příčku po příčce stoupal až k pozici, kde mohl aktivně zasáhnout, účinně změnit systém. Za jeho působení se Kolumbijská policie dočkala kompletní reformy, korupce byla otřesena v základech, a právě jemu se také podařilo rozdrtit několik významných drogových kartelů. Po rozbití jednoho z nich se generál setkal s Gabrielem Garcíou Márquezem, který ho vybídl, aby své nevšední a pro dějiny Kolumbie jistě zásadní zážitky přenesl na papír. Zkontaktoval ho s nakladatelstvím i se spisovatelem a novinářem Santiagem Gamboou, který jeho vzpomínky zformoval do čtivé beletristické podoby. Životní příběh generála Serrana Cadeny, mj. nynějšího kolumbijského velvyslance ve Vídni, působícího rovněž pro Českou republiku, se sice odehrál na opačném konci světa, jeho morální poselství je však aktuální všude.
Magdaléna Wagnerová
Matěj Němeček
John Doe
Zkrat 2006, 36 s.
Český komiks to má u nás těžké. Stále je odkázán na fanziny, které vycházejí v malých nákladech a kromě komiksové komunity o ně není moc zájem. K těm nejlepším, které se tváří spíše jako sborníky, patří Aargh a Zkrat. A právě ve Zkratu se už od jeho počátků objevuje postava Johna Doea. Letos dostal jeho kreslíř a scenárista Matěj Němeček příležitost dát Johnovi více prostoru ve speciálu, který má celý pro sebe. Bohužel jsem z tohoto počinu v rozpacích. Děj, který by se dal zařadit do škatulky sci-fi, se odehrává na jakési planetě, kde mimozemšťané Johna „dehibernují“ a najmou si ho jako zabijáka zvířat. Ke spokojenému životu navíc vyfasuje kybernetickou ženu s „mnoha programy“, kterou mu však vzápětí někdo unese. Jak se poté dozví, kocour odvedle (myšleno od sousedů, které měl na Zemi). Příběhem se ještě mihne kachnička do vany, ztracená jakýmsi chlapcem, kterého, když ji najde, trefí člověk s tělem bójky kamenem do hlavy. Přiznám se, že jsem po celou dobu očekával, kdy se hrdina probere ze svého šíleného snu, autor mu však místo probuzení nachystá jeho první zakázku, v níž zastřelí sám sebe (jeden z nich je klon!!). Němečkova kresba je pak dokonalým prototypem české fanzinové tvorby. Najdeme tu vlivy Martina Velíška nebo Enki Bilala, ale výsledek má nejblíže k vtipům z Dikobrazu. O tom, že jde o vývozní artikl, pak svědčí text přeložený do angličtiny.
Jiří G. Růžička
Philip Roth
Spiknutí proti Americe
Přeložil Josef Línek
Volvox Globator 2006, 312 s.
Historik by si neměl klást otázku „co by bylo, kdyby…“; romanopisec si však takovou otázku klást může, či snad dokonce musí. A právě to činí Philip Roth ve svém zatím posledním románu Spiknutí proti Americe (2004), který vychází česky krátce po románech Americká idyla a Lidská skvrna. Nový román se odehrává v letech 1940–1942 a Roth se v něm zamýšlí nad tím, co by se mohlo dít, kdyby se americkým prezidentem stal namísto (potřetí zvoleného) F. D. Roosevelta proslulý letec Charles A. Lindbergh, který se netajil svými sympatiemi k Hitlerovu Německu. Lindbergh nastolí politiku izolacionismu a do amerických židovských domácností se začne vkrádat strach. A všudypřítomným, neutuchajícím strachem je napínavý děj naplněn až do konce. V centru autorovy pozornosti je vedle vysoké politiky, Ch. Lindbergha a dalších osobností Rothova vlastní rodina; spojení autobiografických prvků a smyšlené verze dějin a konfrontace „historické fikce“ se skutečností jsou
vskutku originálními prvky díla. Román je dokonale promyšlený do všech detailů, smyšlená historie nikde neskřípe a je až děsivě přirozená a reálná. Posledních pětadvacet stran knihy tvoří dodatek, v němž je mj. uveden skutečný sled událostí v životě významných osobností v ní vystupujících (vedle Lindbergha a jeho ženy mj. F. D. Roosevelt
či Henry Ford).
–mv–
Na pomezí
Editoři Elizabeth E. a Thomas F. Monteleone, přeložil Zdeněk Uherčík
Triton 2005, 368 s.
Trochu nečekaně přichází nakladatelství Triton s překladem již pátého dílu povídkového výběru fantastických novel amerických autorů, jehož poslední díl vyšel v zahraničí před devíti lety a navíc nebyl příliš pozitivně hodnocen. Povídky působí místy jako předlohy scénářů amerických televizních seriálů, jako je Zóna soumraku nebo Věřte nevěřte, což pro knihu, kterou editoři prezentují jako milník fantastické prózy, není příliš dobrá vizitka. Některé novely zase připomínají krátké prózy Jany Moravcové nebo Raye Bradburyho, takže ti, co mají rádi klasický horor, budou zklamáni stejně jako já. Nedočká se tedy ten, kdo čeká vlkodlaky, démony, zombie nebo upíry, protože „děsivost“ povídek vychází ve valné většině z choré lidské mysli. Přesto je třeba pochválit nakladatelství za dobrou redakční práci a snahu přiblížit okrajovější žánr hororové fantastiky mainstreamovým čtenářům. Jedinou hvězdou výběru, která je patřičně zdůrazněna na obalu knihy, je legenda tohoto žánru Stephen King, ostatní autoři rozhodně nepatří k jeho špičkám. I Kingova povídka by se dala označit jako „civilní fantastika“, ve které je navíc použit stejný motiv cesty do obrazu, jejž nalezneme i v jeho románu Rose Madder. Pokud si rádi při četbě dopřejete lehké mrazení v zádech, mohlo by Na pomezí zabrat.
Robert Hladil
Hugh Barnes
Gannibal – The Moor of Petersburg
Profile Books 2005, 300 s.
Když v roce 1705 přivezl potomek bosenských knížat, diplomat v ruských službách, hrabě Savva Lukič Vladislavič-Raguzinský z cařihradského trhu s otroky do nového hlavního města Ruské říše sotva sedmiletého černošského chlapce, jenž o sobě tvrdil, že je princem abyssinským, nikdo netušil, že jej čeká hvězdná kariéra a především, že jeho rod obdaruje ruskou literaturu pokladem z největších – básníkem A. S. Puškinem. Postavě Abrama Petroviče Gannibala, petrohradského „Maura“, je věnována kniha anglického novináře Hugha Barnese. Osud „prvního černošského intelektuála Evropy“ Barnese zaujal za jeho služebního pobytu v Rusku. Pátraní po skutečném místě Gannibalova narození (Etiopie, Čad) sice dopadlo i tentokrát bez průkazného výsledku, ruská epopej již nabízela více opěrných bodů pro vyprávění – Gannibalovo studium v Paříži, návrat do Ruska ve funkci vojenského inženýra, nemilost a převelení na Sibiř, velkolepý návrat v době vlády carevny Alžběty, vojenská kariéra v hodnosti generála a specialisty na fortifikační systémy. Kniha má všechny přednosti i nedostatky u nás dosud téměř neadaptovaného žánru, jenž kombinuje vědeckost s popularizačním přístupem, obohaceným o prvky detektivky a cestopisu. Knihu lze tedy doporučit spíše k prázdninovému čtení – na skutečnou historickou studii o Gannibalovi si musíme ještě počkat.
Michal Řoutil